Maso jen na lístky. V roce 1945 měl dospělý nárok na 750 gramů na měsíc

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Všeobecné nadšení z posledních výstřelů druhé světové války v květnu 1945 v obnoveném Československu brzy vystřídala těžká realita všedních dní. Doprovázel ji nedostatek téměř všeho – a především základních potravin.

Už za okupace byl zaveden lístkový systém, který hned po osvobození v poválečných podmínkách zdecimovaného hospodářství ani nemohl zaniknout. A to Československo na rozdíl od jiných zemí ještě neutrpělo tak rozsáhlé škody.

Na konci dubna 1945, pár dní před definitivním koncem bojů, dostali obyvatelé tehdy ještě Protektorátu Čechy a Morava, lístky na další, v pořadí už pětasedmdesáté přídělové období. A když si narůžovělé papírky vyzvedli, zjistili, že je čeká ten vůbec nejchudší měsíc, který dosud zažili.

Obyvatel starší 18 let tak měl například nárok na 750 gramů masa na měsíc, což byl oproti začátku války méně než polovina. Podobné to bylo s dalšími potravinami včetně másla, chleba, mléka nebo sádla. A kapitulací Německa se samozřejmě zásobovací situace hned nezlepšila.

„Po skončení války nastala svoboda, ale zásobovací situace se příliš nezměnila,“ vzpomínal před časem Slavomír Beneš z Klatov, kterému tehdy bylo deset let. Vybavil si třeba, jak jeho maminka na konci války, ale ještě i po osvobození chodila dvakrát týdně pro půl litru mléka k nějakému sedlákovi do Chaloupek, což bylo od nich asi čtyři kilometry. „Celkem osm kilometrů dvakrát týdně pro trochu mléka!“ vyprávěl pan Beneš.

Nedostatek potravin a dalšího zboží vedl také k rozmachu nelegálního obchodu, byť za „šmelinu“ hrozily vysoké tresty. Jak připomnělo předloňské vydání časopisu Českého statistického úřadu Statistika & My, už v roce 1945 vzniklo poměrně kvalifikované porovnání oficiálních regulovaných cen s těmi na černém trhu.

„Téměř u všech druhů zboží byly nejvyšší ceny na černém trhu v Praze, za ní následovaly oblasti plzeňská, mo­ravsko-ostravská a brněnská. V průměru pak byly ceny vyšší v Čechách než na Moravě se Slezskem, všeobecně pak vyšší ve vnitrozemí než v pohraničí,“ konstatoval časopis.

Pracovníci tehdejšího Státního úřadu statistického vypočetli i modelový příklad nákladů na výživu dělnické rodiny v Praze na čtyři týdny. „Tyto náklady, které při úředních cenách platných v září 1945 činily v Praze 995 korun, dosahovaly u černých cen v témže období 19 553 korun. Ceny potravin na černém trhu v Praze tak byly v průměru téměř 20krát vyšší než ceny úřední,“ uvedl časopis.

U „nejvzácnějšího“ zboží, jako bylo třeba sádlo, máslo, cukr nebo káva, byl ale rozdíl proti cenám úředním ještě několikrát větší. Například kilogram hovězího masa byl dražší téměř o 24násobek, když regulovaná cena činila 17,80 koruny a na černém trhu 425 korun. U kilogramu vepřového sádla byl rozdíl dokonce sedmdesátinásobný, u másla třicetinásobný a u cukru asi čtyřicetinásobný.

Vzhledem k poměrně nízkým platům a relativně vysokým cenám si běžné rodiny těžko mohly dovolit nakupovat na černém trhu ve velkém, spíše šlo o jakési „přilepšení“. Výdaje na potraviny tehdy podle dobových statistických dat dosahovaly asi polovinu rodinného rozpočtu.

„Neoficiální obchod nebyl nicméně bezvýznamným hospodářským jevem,“ napsal časopis Statistika & My. Dodal, že značná část obchodů na černém trhu se prováděla také výměnou za jiné zboží – například za rovněž nedostatkové oblečení. „Nebo se uskutečňovala nákupem u příbuzných a známých na venkově za ceny, které sice nebyly na úrovni úředních, ale rozhodně nedosahovaly výše černých cen v obchodech,“ dodal časopis.

Do kategorie velmi žádaného zboží patřily také cigarety, a to už od válečných let. Pokud k tomu existovala možnost, mnozí lidé si pěstovali tabák přímo na zahrádce. A pak ho následně zpracovávali a kouřili – i když ke skutečným cigaretám to prý mělo daleko.

Už citovaný pamětník Slavomír Beneš dokázal jako dítě na cigaretách v poválečných měsících velmi slušně vydělat. Když se v Klatovech objevili američtí vojáci, měli spoustu cigaret. To ovšem neznamenalo, že by je hromadně rozdávali. Cigaretu obvykle vykouřili do poloviny, dvou třetin, pak nedopalek zahodili.

A tady se objevila příležitost pro kluky, mezi nimiž byl i desetiletý Slavomír. „Měl jsem z toho celkem slušnou ‚živnost‘, kus se prodával za tři až pět korun – podle délky. Z těch nedopalků se pak vyráběly cigarety. Rozřezaly se, vybraný tabák se pak nacpával do dutinek, nebo se balil do cigaretových papírků,“ vzpomínal Beneš.

Jednou se ale dostal do maléru. Výhodné místo pro sběr „vajglů“ byl vchod do radnice, kde měli Američané velitelství. Před budovou stála hlídka, která často pokuřovala. Jakmile ale přicházel důstojník, což bývalo celkem často, musela odhodit cigaretu a salutovat. „To byla naše příležitost. Dalo se tam přijít i k téměř celým cigaretám,“ uvedl Beneš.

Jenže na klatovské radnici sídlili rovněž čeští strážníci, kteří si počkali, až bude mít malý Slavomír nasbíráno dost nedopalků, pak na něj vyběhli a „zatkli“ ho. Napřed mu různě vyhrožovali, poté mu zabavili všechny posbírané cigarety. Na jeho výdělek to ale nemělo podstatný vliv. „Zájemců, kteří si z nasbíraných vajglů vyráběli cigarety, bylo více, než jsem stačil uspokojit. Vydělal jsem na tom několik stovek,“ vzpomínal pamětník.

Američané obecně sehráli významnou roli v poválečné pomoci zdevastované Evropě včetně Československa – nejen dodávkami potravin. Už v listopadu 1943 byla založena organizace UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration – Správa Spojených národů pro hospodářskou obnovu a pomoc), v níž byly hlavním donátorem právě Spojené státy, které zabezpečovaly tuto akci ze dvou třetin.

Dále se na ní podílely Velká Británie, Kanada a Indie. Členy UNRRA se stalo 47 zemí. „Z téměř tří miliard dolarů získalo Československo kvótu v hodnotě 253 milionů dolarů, což bylo šesté místo v pořadí,“ připomněl Jaroslav Láník z Vojenského historického ústavu.

Pro Československo měly podle něj zásadní význam v prvních poválečných měsících dodávky potravin a ošacení směřované do oblastí státu nejvíce postižených válkou – na východní a střední Slovensko a na Ostravsko.

První loď se zásilkou určenou pro Československo připlula do černomořského přístavu Constanca už začátkem dubna 1945, kde byla přeložena do železničních vagónů. První souprava přijela do Trebišova 2. května. V následujících měsících lodě připlouvaly i do západoevropských přístavů – Hamburku, Brém, Rotterdamu, Antverp.

Hlavní část pomoci Československu tvořily dodávky potravin – zhruba 45 procent z celkové kvóty. Zásobovány byly především vybrané skupiny obyvatelstva, jako například školní jídelny nebo nemocnice. Část směřovala do obchodů, kde se prodávala.

„Velký význam měly především dodávky obilí a mouky, které kryly přibližně 15 procent celkové domácí potřeby, dále jedlých a umělých tuků s podílem 33 procent na celostátní spotřebě, sušeného mléka a ovocných šťáv,“ uvedl historik Láník.

Dodávky UNRRA obsahovaly také šatstvo, boty nebo suroviny pro textilní a chemický průmysl. Zvláště důležitý byl podíl UNRRA na obnovení vozového parku a lokomotiv Československých státních drah a dodávky nákladních a osobních automobilů. Především to bylo více než 11 tisíc nákladních automobilů značky Chevrolet, Ford a Dodge, které v poválečných letech tvořily jednu třetinu vozů na tuzemských silnicích. Stejně zásadní byly i dodávky pohonných hmot a mazadel.

Součástí dodávek byly rovněž důležité suroviny včetně manganu, bauxitu, fosforu nebo barevných kovů. Další stroje směřovaly do zemědělství. „Akce UNRRA výrazně přispěla také ke stabilizaci státního rozpočtu. Například v roce 1948 příjmy z jejich dodávek tvořily plnou šestinu příjmů státního rozpočtu,“ sdělil Láník.

Význam akce byl od počátku zpochybňován a zlehčován komunistickými politiky. „Po roce 1948 akce UNRRA postupně upadaly v zapomnění. Komunistický režim propagandisticky využíval zejména dodávek potravin ze SSSR, které zmírnily následky katastrofálního sucha v roce 1947,“ dodal Jaroslav Láník z Vojenského historického ústavu.

Velkým zásahem do života obyvatel poválečného Československa byla také měnová reforma z 1. listopadu 1945. Ačkoli byla myšlena dobře, nakonec připravila spoustu lidí o jejich úspory. Jedním z hlavních cílů bylo sjednotit oběživo používané na území republiky. Těsně po válce se vedle předválečných a protektorátních korun platilo i dalšími měnami včetně říšských marek nebo různých vojenských poukázek.

Výměna starých peněz za nové se uskutečnila v poměru jedna ku jedné, ovšem pouze do výše 500 korun. Veškeré úspory nad tuto částku byly vázány na vklady, které se občanům měly vyplatit po stabilizaci ekonomiky a zrušení přídělového systému. Lidé měli tehdy uloženy v bankách desítky miliard korun.

Tragédie pro ně nastala v roce 1953 při další měnové reformě, kdy byly veškeré vázané vklady zrušeny bez náhrady. Peněžní reforma byla tehdy lidem prezentována jako úder proti „spekulantským živlům“ a „nástroj třídního boje“. Ve skutečnosti šlo o velkou národní loupež, při níž přišli o úspory všichni, včetně spořivých dělníků.

Po 14 letech byl sice zrušen přídělový systém na potraviny a vybrané průmyslové zboží zavedený německými okupanty, ale lidem to stejně moc nepomohlo, protože na nákupy neměli peníze. Miliony lidí tehdy na vlastní peněžence poznaly, že jim stát pod vedením Komunistické strany Československa sebral prakticky veškeré úspory a k tomu jim ještě zdražil život.