Článek
Dramatik a scénárista, nositel Nobelovy ceny za literaturu Harold Pinter uspořádal v roce 1989 pro Daniela Ortegu večírek v Londýně. Dorazila řada slavných umělců – Peter Gabriel, Ian McEwan, Bianca Jagger, Graham Greene nebo Rosanna Arquette.
Ortega působil spíš plaše a přemýšlivě než jako nějaký zanícený agresivní marxistický revolucionář. Ale vzbuzoval velké emoce. Podobně jako před ním Che Guevara. Nebo jen o něco později Václav Havel.
Jistě, to srovnání je pro mnohé nepřijatelné a urážlivé. Na jedné straně „masový vrah“ a marxista, na straně druhé liberální intelektuál. Navíc „náš“.
Ale jde o symboly. O osobnosti, které symbolizují konec diktatury a naději na něco nového. Přicházejí zvenčí. Nejsou svázány s tradiční politikou a politickými stranami. Přinášejí víc než vítězství ve volbách. Přinášejí velká očekávání, vzrušení, vytržení z letargie a každodennosti. Příslib skutečné změny.
Dopadá to pak všelijak. Ale zpočátku je to vždy podobné: ohledně naděje jsou lidé nenasytní.
Za Havlem přijeli Rolling Stones nebo Lou Reed. Na oslavu Ortegy vydala skupina The Clash trojalbum Sandinista! Podle časopisu Rolling Stone 323. nejlepší album všech dob.
A pro evropské intelektuály byl Ortega ikonou ještě z dalšího důvodu: jeho země po úspěšné revoluci čelila útokům ozbrojenců financovaných neoliberální americkou vládou Ronalda Reagana.
Ostrůvek revoluce a levicového světa pod tlakem světového imperialismu.
Nechutní upíři z Managui
Klan Somozů se dostal v Nikaragui k moci v roce 1936. Postupně vládl „otec zakladatel“ Anastasio Somoza a jeho dva synové Luis a Anastasio. 17. července 1979 poslední ze Somozů uprchl z hlavního města Managua.
„Panuje široká shoda, že Somoza vytvořil nejodpornější režim, který se kdy objevil, dokonce i v této tak těžce zkoušené oblasti,“ napsal v reportáži o Nikaragui list Glasgow Herald. Těžce zkoušeným regionem měl na mysli Latinskou Ameriku, kde se diktátorské režimy staly běžnou součástí politiky.
Anastasio Debayle Somoza (1925–1980) prezident Nikaragujské republiky mezi lety 1967–1972 a 1974–1979.
Čím Somozové, a zejména ten poslední z nich, vynikali?
Managua po ránu: Tlačí se tu tisícihlavý zástup bezdomovců, opilců a chudáků. Čekají na charitu, jídlo, ošetření? Nikoli. Prodávají za pakatel půl litru své krve Somozově firmě, která exportuje krevní plazmu do Spojených států a do Evropy.
V pořádku. Chudáci v Nikaragui o ničem nerozhodovali. A mohli být rádi, že si vydělali na další sklenku. Problém nastal tehdy, když se proti Somozovi začali bouřit i bohatí a privilegovaní.
Bylo to po zemětřesení v roce 1972, které téměř srovnalo Managuu se zemí.
A Somoza to se svou hrabivostí přehnal.
Fotky: Ničivé zemětřesení v Nikaragui
Jedno z nejhorších zemětřesení v Latinské Americe zasáhlo Nikaraguu 23. prosince 1972. Zničilo téměř celé hlavní město Managua (na snímku).
Týden po zemětřesení z 1. ledna 1973: Na ulicích Managui se členové rodin starají o své zraněné příbuzné.
Epicentrum zemětřesení bylo přímo pod centrem města, sílu mělo 6,2 stupně Richterovy škály. Následné dotřesy dosahovaly i více než 5 stupňů.
Tři čtvrtiny města zemětřesení zničilo. Záchranné práce komplikoval suchý vítr, který rozdmýchával požáry.
Jak uvádí ve své práci František Ježek z katedry geografie olomoucké přírodovědecké fakulty, inženýrské sítě byly natolik silně zasaženy, že týden po katastrofě mělo přístup k pitné vodě jen 10 % obyvatel. (Na snímku fronta na pitnou vodu tři týdny po zemětřesení.)
Lékařský stan pro dětské oběti zemětřesení v Managui, 11. ledna 1973.
Škody na budovách byly rozsáhlé, všechny čtyři hlavní nemocnice nebyly schopny provozu.
Zemětřesení
23. prosince 1972 proměnilo ničivé zemětřesení Managuu v trosky. 10 tisíc lidí zahynulo, 20 tisíc bylo zraněno a 250 tisíc přišlo o domov. Managua měla v té době 325 tisíc obyvatel.
„Bylo to zvláštní město,“ popisuje reportáž The New Yorker. „Krávy se pásly v zarostlých troskách domů, které Somoza nikdy nenechal obnovit, přestože země dostala mnoho milionů zahraniční pomoci. A z kopce na tu katastrofu shlížely dvě budovy: Hotel Intercontinental, ve kterém svého času bydlel legendární miliardář Howard Hughes. A Somozovo sídlo.“
Somoza se rozhodl zemětřesení maximálně využít. Krevní plazmu, kterou země dostávala jako urgentní pomoc pro zraněné, obratem reexportoval do Spojených států.
Finanční pomoc si z velké části ponechával. A Managuu se rozhodl obnovit na pozemcích, které rychle sám koupil. Prostřednictvím stavebních firem, které založil, a s pomocí banky, kterou vlastnil.
Trpělivost došla nejenom chudým.
Revoluční sandinistické hnutí, pojmenované po rebelovi z 20. let generálu Sandinovi, nabývalo na síle. Privilegovaní a podnikatelé si uvědomili, že sázka na Somozu se nevyplácí. Somoza totiž sázel výhradně sám na sebe.
A kvůli zneužívání zahraniční pomoci a porušování lidských práv přestal nakonec zemi podporovat i americký prezident Jimmy Carter.
19. července 1979 vstoupil Daniel Ortega se sandinisty do Managuy.
A tehdy se našel asi málokdo, komu by se po Somozovi stýskalo.
Nikaragujský prezident Daniel Ortega s manželkou Rosario Murillo na snímku z léta 1986.
Minisukně a poslední přípravy
Daniel Ortega se narodil v roce 1945 a spolu se svým bratrem Humbertem měli cestu mezi revolucionáře v podstatě předurčenou. Když byli malí, zatkli jejich matku Somozovi vojáci za držení knihy, kterou označili za kódovanou politickou provokaci. Jejich otec byl přesvědčený antiamerikanista a oponent diktátora.
Daniel Ortega byl ve vězení poprvé v 15 letech, to ještě krátce, a po propuštění se přidal k sandinistům neboli Sandinovské frontě národního osvobození (Frente Sandinista de Liberación Nacional, FSLN).
Společně s bratrem Humbertem se brzy stali vlivnými osobnostmi hnutí. Založili frakci Třetí cesta a chtěli vytvořit co nejširší opoziční základnu proti Somozovi. Marxističtí revolucionáři, katolíci, další opoziční skupiny občanské společnosti…
Po zatčení v roce 1967 strávil ve vězení sedm let. Psal tam i básně, z nichž jedna trpce odpovídá jeho věku: „Nikdy jsem neviděl Managuu, když byly v módě minisukně…“.
Po propuštění utekl na Kubu, kde získal výcvik ve vedení guerillové války.
Byl připraven.
Součást říše zla
Sandinisté to neměli jednoduché – převzali chudou rozvrácenou zemi. Somoza nikomu nechyběl. Rozhodně to ale neznamenalo, že by podnikatelské elity nadšeně vítaly komunistické revolucionáře.
Jejich ekonomický program byl radikální: pozemková reforma, znárodňování bank a části průmyslových podniků. Zachoval ale smíšenou ekonomiku s více než 50% podílem soukromého vlastnictví.
V sociální oblasti bylo prioritou co nejrychlejší pozvednutí gramotnosti a reforma zdravotnictví. Ohledně politiky slíbila sandinistická dočasná vládní junta dovést zemi do pěti let ke svobodným volbám.
Západní země neměly vůči revoluční vládě zásadní výhrady. Až na jednu. Tu rozhodující.
V roce 1981 vystřídal v Bílém domě Jimmyho Cartera Ronald Reagan. Byl rozhodnutý vyvrátit „říši zla“ neboli sovětské komunistické impérium. Revoluční vládu podporovanou Kubou a SSSR na západní polokouli strpět nehodlal.
Nikaragua se chtě nechtě stala součástí „říše zla“. Reagan financoval ozbrojenou opozici – tzv. Contras. Uvalil na zemi ekonomické embargo. A podporoval emigraci do USA.
V roce 1984 Ortega první demokratické volby vyhrál. O šest let později už ne. Ukázalo se, že nadšení z revoluce vyprchává poměrně rychle. A že Reagan má v rukou silné karty: pro případ vítězství opozice slíbil zastavit podporu Contras a zrušit embargo.
Ortegu prohra šokovala. Slíbil, že se vrátí.
Ale vrátil se už úplně jiný Daniel Ortega.
Kmotr
„Pohřbili demokracii v Nikaragui a postavili ji na úroveň Kuby, Venezuely a Severní Koreje.“
„Nikaragua vykazuje všechny symptomy padlého státu. Ve středu bouře je zkorumpovaná menšinová vláda Daniela Ortegy, někdejšího revolučního vůdce, který se nyní chová spíš jako kartelový boss než prezident.“
„Jeho režim se stal izolovanou dynastickou tyranií, která děsivě připomíná tu, kterou před lety přemohl.“
„Vypadal jako opravdu slibný lídr. Jen málokdo si dokázal představit, že zdegeneruje v odporného diktátora. Jak se mohl tento uhlazeně mluvící introvert, který byl skautem a uvažoval i o dráze duchovního, stát nejbrutálnějším vládcem v dějinách své země?“
Hodnocení Ortegy je dnes v západních intelektuálních kruzích podobně jednotné jako před 40 lety. Co se stalo?
Ortega prohrál volby ještě dvakrát. Ale v roce 2007 se vrátil. A už nehodlal prohru prožít znovu. Postupně upevňoval moc. Z demokratického státu se stávala prozatím „měkká diktatura“, kde Ortega, jeho rodina a blízcí ovládali rozhodující posty nejenom ve vládě, ale i v armádě, justici a policii. A vlastnili v podstatě všechna vlivná média.
Ortega s dalším diktátorem, venezuelským Hugo Chávezem (vpravo) na snímku z jara 2009.
Do velké míry mu to procházelo bez protestů. Byl ikonou revoluce a lidem se v Nikaragui žilo relativně dobře. Na rozdíl od většiny ostatních zemí v Latinské Americe zažívala ekonomický růst, neměla problémy s drogovými kartely, byla bezpečným místem pro zahraniční investice i turisty.
To vše i díky pomoci spřátelené Venezuely.
Jenže pak přišel rok 2018. A z nesmlouvavého, přísného, ale stále ještě také laskavého a přejícího kmotra se stal krutý a nelítostný diktátor.
Diktátor
Sešlo se toho moc najednou. Venezuela se dostala do problémů a zastavila pomoc spřáteleným zemím. Ortega vyhlásil daňovou reformu. Nešlo o nic zásadního, ale projekt narazil na protest studentů.
Mladým lidem, kteří neměli důvod k Ortegovi vzhlížet jako k tomu, kdo svrhl Somozu, došla trpělivost. Narodili se dlouho po revoluci a viděli spíš diktátora než osvoboditele.
V dubnu 2018 začaly pokojné studentské protesty. Ale Ortega už dávno nebyl ochoten jakékoli zpochybňování své moci tolerovat. Desítky studentů policie zavraždila.
Nikaragujský policista míří na protestující studenty během dalšího dne demonstrací. Managua, Nikaragua, 20. dubna 2018.
30. května, na Den nikaraguijských matek, vyšlo v zemi do ulic na 300 tisíc lidí. Aby uctili památku zabitých studentů. A sdíleli žal s jejich matkami. Byl to pokojný protest. Policie na demonstranty zaútočila – 18 lidí zavraždila, 88 zranila.
Do konce roku bylo při protestech zabito 322 lidí. 565 skončilo ve vězení. Ortega ukázal, že neuhne.
A potvrdil to v následující volební kampani.
Na smrt, soudruhu
V rámci volební kampaně v roce 2021 nechal Ortega uvěznit opoziční kandidáty. I kritiky, kteří na jeho vkus mluvili příliš veřejně, odvážně a nepohodlně. Cenzura tvrdě dopadla na ta média, která nebyla pod jeho vlivem.
Ortega bude pravděpodobně vládcem Nikaragui až do své smrti. Ale jeden smutný příběh už jeho kariéru symbolicky ukončil.
Na začátku roku 2022 zemřel ve vězení Hugo Torres. Bylo mu 73 let a byl to jeden z nejbližších Ortegových spolupracovníků během boje proti Somozovi i v první dekádě po vítězství revoluce.
Torres si dovolil Ortegu kritizovat za porušování demokracie. A po násilném potlačení protestů v roce 2018 vystoupil otevřeně proti jeho vládě: „Nenapadlo by mě, že v této fázi svého života budu znovu bojovat proti diktatuře,“ řekl Torres.
Právě Torres se zasloužil o to, že byl Ortega v roce 1974 propuštěn z vězení. Spolu s dalšími sandinisty zajal několik významných Somozových úředníků a vyměnil je za politické vězně. Včetně Ortegy.
V rámci potlačování opozice a protestů během volební kampaně v minulém roce byl Torres uvězněn. Jeho blízcí tvrdí, že ve vězení nijak nereagovali na zhoršení jeho zdravotního stavu a do nemocnice byl převezen až ve chvíli, kdy se jeho organismus zcela zhroutil.
Nikaragujská farmářka a aktivistka Francisca Ramírezová, vůdčí postava demokratického hnutí v Nikaragui, převzala v Praze cenu Homo Homini za rok 2018. Na ceremoniálu ukázala plakát s portréty některých politických vězňů ve své zemi.
V posledním vzkazu národu před uvězněním Hugo Torres říkal: „Nesmíme propadat poraženectví, protože historie je na naší straně. Konec diktatury se blíží.“
„Historie je na naší straně.“ Snad. Někdy.
V roce 1979 to fungovalo.
V roce 2022 přišla pozdě.
