Walkman, džíny, digitálky i čaj Pickwick z Tuzexu. To byl za normalizace luxus

Osmapadesátiletý Petr si dodnes pamatuje, když na konci 70. let dostal od rodičů své první digitálky. Ve své třídě na základní škole se tak stal jedním z prvních, kteří si mohli s touto vymožeností západního světa pochlubit. „Však jsem si taky kvůli tomu vzal do školy tričko s krátkým rukávem, aby moje nové hodinky každý viděl,“ usmívá se po letech.

Digitální hodinky patřily k hitům své doby, ale v podmínkách reálného socialismu byly po určitý čas nedostatkovým zbožím. Daly se pořídit jen v Tuzexu za speciální poukázky zvané bony anebo od šmelinářů nabízejících pašovaný tovar ze Západu.

Petr si stále vybavuje ten pocit štěstí, jak se mu právě digitálkami splnil jeden z jeho tehdejších snů. A vzpomíná, jak se o hodinky staral, jak je leštil nebo čistil kovový náramek.

Petr ve své době nebyl zdaleka jediným, kdo měl v 70. a 80. letech takové přání – koupit si nějakou vysněnou věc. Pro někoho to mohl být přehrávač na kazety walkman, pro jiného západní značka džínů, pro dalšího třeba speciální sportovní vybavení. A někomu udělala radost i láhev nedostatkového alkoholu či luxusních potravin. „Za to se považoval třeba i  ovocný čaj od firmy Pickwick nebo hořčice Amora, které nebylo možné sehnat jinde než v Tuzexu. Když nám zbyly bony z nákupů džínů, rodiče nám je koupili,“ vzpomíná pětapadesátiletá Kateřina.

Historik Martin Franc hovoří až o uctívání určitého zboží. Byl to výsledek situace, že komunistický režim nedokázal zásobovat trh určitými výrobky, po nichž byla poptávka – jako bylo kupříkladu luxusní zboží.

„Omezenou nabídkou se řada výrobků, zejména těch průmyslových, stala předmětem nesmírné fetišizace, touhy, jíž lidé podřizovali celý svůj život,“ poznamenal před časem Franc, který působí v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd ČR a specializuje se na obyčejný život za socialismu.

Byl to vlastně jakýsi paradox doby. Po porážce pražského jara a nástupu takzvané „normalizace společnosti“ uzavřel komunistický režim s většinovou společností nepsanou dohodu: Vy přestanete volat po změnám, nebudete protestovat proti vedoucí úloze KSČ, my vám za to poskytneme základní životní potřeby ze relativně slušné peníze.

„Většina občanů Československa se proti tehdejšímu komunistickému režimu otevřeně nestavěla: nebyla sice ochotna jej aktivně podpořit v případě jeho krize, což se jasně projevilo v listopadu 1989, ale byla ochotna jej tolerovat jako snesitelné zlo. V období normalizace proto – ostatně podobně jako dnes – žil občan nikoliv politikou, ale především svými každodenními radostmi a starostmi,“ uvedl v publikaci Obyčejný život v Československu 1945/48–1989 historik Jan Rychlík z Oddělení moderních a soudobých dějin Ústavu českých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Ačkoli režim usiloval o vytvoření „nového socialistického člověka“, který by se řídil jinou morálkou než zkažená buržoazní společnost, realita byla někde jinde. Také lidé v Československé socialistického republice toužili po autě, barevné televizi, hezkém oblečení nebo luxusních potravinách. V tomto ohledu se „socialistický“ občan nelišil od toho „kapitalistického“, jen měl podstatně menší přehled.

„I funkcionáři KSČ – stejně jako každý v Československu – věděli, že touha lidí po majetku je zcela přirozená,“ konstatoval Rychlík. Symbolem odstartování konzumu se v Československu stalo otevření Domu módy na Václavském náměstí v červenci 1956. 

Po nástupu normalizace na přelomu 60. a 70. let se ale konzum dostal do vyšší fáze. Bylo to mimo jiné způsobeno také faktem, že dospěla nová generace, která neměla osobní zkušenosti s „vítězným únorem“ z roku 1948.

„Nevnímala proto také již Sovětský svaz jako osvoboditele země, ale jako okupanta. Členství v KSČ nespojovala tato generace s žádnými politickými ideály, ale jen s vlastním profesním vzestupem a osobními výhodami,“ uvedl historik Rychlík.

Jenže touha po vlastnictví vybraného zboží dost často narážela na socialistickou skutečnost.

„V každodenním životě občana normalizačního Československa nešlo jen o to, jak vydělat peníze, ale především o neustálé shánění nedostatkového zboží a služeb, o hledání protekce na jedné straně a na straně druhé o vyrovnávání se se zpravidla zbytečnými požadavky a nároky normalizačního režimu,“ popsal Rychlík situaci ze 70. a 80. let.

Jako příklady zmíněných požadavků a nároků jmenoval dobrovolně-povinnou účast na veřejných schůzích, oslavách a brigádách. Nebo dobrovolně-povinné příspěvky na fond solidarity a na pomoc národům Afriky a Asie.

Za normalizace podle něj nešlo ani tak o to, aby byl trh dostatečně zásoben potravinami a základním spotřebním zbožím. V tomto ohledu na tom bylo Československo spolu s NDR, Maďarskem a Jugoslávií poměrně dobře, na rozdíl od Polska, Bulharska, Rumunska a Albánie. Každý měl co jíst a byl oblečený, nikdo nechodil bez bot, všichni měli nějaké bydlení.

„Jenže zajištění určitého minimálního standardu problém neřešilo. Právě proto, že základní potřeby byly zabezpečeny, lidé logicky žádali vyšší standard,“ poznamenal Jan Rychlík. Lidé prostě chtěli víc, chtěli nasytit svůj konzumní hlad po zboží, které bylo běžně dostupné v západní Evropě.

Tuto nabídku dokázaly z významné části nasytit pouze zmiňované prodejny Tuzexu. Anebo černý trh, který se rozjel skutečně ve velkém – a režim ho do značné míry toleroval.

Také vznikal systém známostí, v němž měl například zelinář pro své vybrané zákazníky schované banány, pomeranče nebo mandarinky, řezník zase telecí játra nebo pravou svíčkovou. A na oplátku se pak dostali k zahraničním televizním přijímačům, autům anebo získali protekci pro své děti, které se hlásily na výběrovou vysokou školu.

Ten, kdo podobné známosti neměl, často musel stál dlouhou frontu před obchodech, aniž měl jistotu, že na něj specifické zboží ještě zbude. Lidé dokonce stávali v dlouhé řadě, aniž by věděli, co nedostatkového se prodává. A pak zboží sami spotřebovali, využili, anebo jim použilo jako „úplatek“ či „výměnný tovar“, když se potřebovali dostat k jinému produktu nebo službě.

Historik Jan Rychlík z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy připomněl, že i přes veškeré nedostatky socialistického trhu měl životní standard obyvatel Československa – pokud šlo zejména o vybavení domácností předměty dlouhodobého užívání – stoupající tendenci.

Vybaveností domácností se tak Československo blížilo v mnoha ohledech některým méně rozvinutým zemím kapitalistické západní Evropy, jakými byly tehdy například Portugalsko, Španělsko či Řecko.

„Objevil se tak zajímavý paradox: na jedné straně byl socialismus obecně vydáván za vyšší formu uspořádání společnosti než kapitalismus, tedy za uspořádání, které je po všech stránkách lepší. Na druhé straně ale režim poněkud nelogicky na základě statistik dokazoval, že v mnoha ohledech je životní úroveň už srovnatelná s úrovní kapitalistického Západu,“ poznamenal historik Rychlík.

I tak ale socialistické Československo s přísně centrálním plánovaným hospodářstvím nedokázalo hlad širokých vrstev po materiálním konzumu vyřešit. „Právě výrazné zaostávání v oblasti moderního konzumu a neschopnost uspokojit stále rostoucí poptávku po spotřebním zboží patřily k hlavním příčinám rychlého úpadku moci komunistické strany na konci osmdesátých let,“ dodal historik Martin Franc.