Hlavní obsah

Skvělé vítězství, nebo masakr? Jakou cenu má život civilisty v Palestině

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Wikimedia Commons

Trosky domů ve městě Bajt Hánún po bombardování v roce 2014. Zničena byla i základní škola, ve které zahynulo až 15 lidí včetně dětí.

Reklama

„Každý člen Hamásu je mrtvý muž,“ prohlásil izraelský premiér Netanjahu. Ale kolik civilistů zemře při naplňování té hrozby? Bilance izraelských útoků na Gazu bývá hrozivá. A život civilisty má v Palestině velmi nízkou cenu.

Článek

Na prvním zasedání krizového válečného kabinetu prohlásil izraelský premiér Benjamin Netanjahu, že Hamás bude zničen. Opoziční lídr Binjamin Ganc potvrdil, že nastal čas války a že Izrael je nyní jednotný, vnitropolitické spory jdou stranou.

I spojenci Izraele mají ale obavy z toho, jak bude odveta za útok Hamásu vypadat. Americký prezident Joe Biden Izrael vyzval, aby postupoval „v souladu s principy Ženevských konvencí“. Tedy mezinárodních dohod o ochraně civilistů a dalších „nevojáků“ (váleční zajatci, zdravotníci, ranění…) v průběhu válečného konfliktu.

Lze ale od Izraele očekávat, že ochrana civilistů pro něj bude prioritou?

Nelze. Svědčí o tom páteční výzva izraelské vlády: Přes milion civilistů z Gazy se mělo během jednoho dne přesunout na jih pásma. Izrael tak v zásadě nabídl dvě možnosti: Zůstanete – a pak budete součástí války. Nebo se zkusíte přesunout – a budete součástí logisticky nemožného úkolu a humanitární katastrofy.

Nepřiměřená sebeobrana

Princip podobný „nepřiměřené sebeobraně“ platí i v mezinárodním, respektive válečném právu. V civilním životě u soudu neobhájíte, že jste zastřelil někoho, kdo vám vyťal políček. Ve válce by nemělo dojít k tomu, že když po vás parta rozlícených teenagerů hází kameny, zkosíte je dávkou ze samopalu. To se ovšem málokdy dostane k soudu.

Reportér v Izraeli

Zvláštní zpravodaj Seznam Zpráv Jan Novák vyrazil do Izraele, aby zprostředkoval hrůzy, které tam teroristé z Hamásu napáchali.

Ale právě takhle se Izrael opakovaně brání. Zjednodušeně: Samopalem proti kamenům, náletem proti Molotovovým koktejlům. Připomeňme si některé události z nekončící palestinsko-izraelské války. A některé statistiky.

První palestinská intifáda (lidové povstání) začala v roce 1987, tedy dvacet let po šestidenní válce. Válce, během níž Izrael okupoval území, která mají být základem samostatného palestinského státu – Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu.

Příčinou byla dvacetiletá nahromaděná frustrace z izraelské okupace. Záminka byla náhodná – izraelský vojenský vůz narazil v uprchlickém táboře v Pásmu Gazy do civilního palestinského auta. Čtyři Palestinci zemřeli. A hněv vyvřel na povrch.

Protesty byly většinou na úrovni občanské neposlušnosti – bojkot izraelských úřadů, bojkot izraelského zboží, stávky, graffiti… Nabývaly i ostřejších forem – stavění barikád, házení kamenů, spíše ojediněle i házení zápalných lahví a granátů.

Intifáda trvala s různou intenzitou šest let, do roku 1993. Během této doby izraelští vojáci zabili okolo 1200 Palestinců (odhady se různí), z toho bylo nejméně 241 dětí. Až 120 tisíc Palestinců bylo zatčeno, 2500 domů bylo srovnáno se zemí. Podle jednoho z odhadů bylo během intifády jen na území Pásma Gazy zraněno přes 60 tisíc Palestinců. Podle dalšího odhadu bylo během prvních dvou let povstání zraněno více než 23 tisíc dětí, z nichž třetina byla mladší deseti let.

Během intifády bylo zabito 60 izraelských vojáků a 100 izraelských civilistů, zraněno bylo kolem tří tisíc lidí.

Každý život je jedinečný. A poměřovat jejich hodnotu je velmi ošidné. Nicméně: Připadá vám to „přiměřené“?

A byl to jen začátek.

Foto: Wikimedia Commons

Barikády a kameny proti samopalům během první intifády

Antisemitismus, islámský terorismus, holokaust

Způsob, jakým se Stát Izrael brání proti arabským sousedům a především proti „vlastním“ Palestincům, rozděluje i jeho tradiční západní spojence. Spojené státy jsou stabilním a pevným partnerem Izraele, byť si prezident dovolí jemně vyzvat k dodržování Ženevských úmluv.

Evropská unie jako celek trvá na vzniku palestinského státu a odsuzuje izraelskou okupaci palestinských území. Všechny členské státy odsuzují teroristické útoky Hamásu, ale podstatně se liší v míře nekritické podpory Izraele. Česko tradičně patří k těm zemím, které Izrael podporují téměř bez výhrad.

V polemikách o izraelské obraně nebo agresi vůči Palestincům hraje roli také mnoho odstínů ideologie. Jednak je to „válka proti teroru“ a větší či menší plošná hrůza z arabských imigrantů. Západ si v posledních desetiletích zvykl na to, že se potýká s islámským terorismem. Chápe tedy, že právo je zcela samozřejmě na straně Izraele.

Navíc – Izraele, na jehož lidu se Evropa dopustila holokaustu. Chceme dopustit nový holokaust? Chceme dopustit, aby malý Stát Izrael zaplavila vlna nenávistných arabských teroristů a vymazala ho z mapy světa?

Z takto rozehrané ideologické pozice je jen krůček k velmi obratnému vyvrcholení: Kdo kritizuje Stát Izrael, je nejenom stoupencem arabských teroristů, ale navíc je to ještě antisemita.

Ideologická pozice Izraele na Západě je velmi pevná: Je to hráz proti arabským teroristům. A je to navíc zdvihnutý prst připomínající Evropanům jejich vinu – pogromy a holokaust.

Jak k tomu ale přijde obyčejný civilista v Gaze?

Byl to jen začátek

Válka v Gaze pokračuje od první intifády v podstatě permanentně, jen s krátkými příměřími. A princip je stále stejný: Izrael deklaruje, že se brání proti teroristickým útokům. A jeho obrana je „disproporční“. Je pravda, že s tím, jak Gazu ovládl Hamás, intenzita útoků proti Izraeli sílí.

O průběhu jednotlivých fází války píšeme podrobněji tady, v tomto textu si připomínáme především obraz té „disproporčnosti“, nepřiměřenosti.

Válka v Gaze, známá také jako Masakr v Gaze, proběhla na přelomu let 2008 a 2009. Izrael svůj útok zdůvodnil jako obranu před ostřelováním raketami Hamásu. Teroristé z Hamásu skutečně na území Izraele vyslali od roku 2001 tisíce raket, které ohrožují civilní obyvatelstvo. Dalším cílem izraelské operace bylo zamezit pašování zbraní do Gazy.

Výsledek? Odhady se opět různí, podle některých zahynulo 1268 Palestinců, podle jiných 1400. Bylo mezi nimi skoro 300 dětí a přes 100 žen. Většina zabitých byli civilisté, podle některých odhadů až 85 procent.

Rakety Hamásu zabily tři izraelské civilisty. Ve střetu zemřelo 10 izraelských vojáků, z toho čtyři omylem zastřelili jejich spolubojovníci.

Přiměřené?

Tak už jen jedno připomenutí. Válka v Gaze pokračovala v roce 2014. Na začátku byl únos a vražda tří izraelských mladíků palestinskými teroristy na Západním břehu. Následovalo hromadné zatýkání Palestinců, odvetné raketové útoky Hamásu z Gazy a nálety izraelských letadel.

Podle odhadů OSN zahynulo během 50 dnů této války 2251 Palestinců. 1462 z nich byli civilisté, mezi nimi bylo 551 dětí a 299 žen. Přes 11 tisíc Palestinců bylo zraněno. Během války bylo poškozeno nebo zničeno 83 škol a 10 zdravotnických center, 12 600 domů bylo zničeno, 6500 vážně poškozeno.

V této válce zahynulo 66 izraelských vojáků a pět civilistů.

Lze na to pohlížet jako na skvělé vítězství a vynikající efektivnost. Nebo jako na další masakr, který nikam nevede. Nebo spíš – vede jen k dalším a dalším masakrům.

Foto: Wikimedia Commons

Vítejte v ulici apartheidu. Palestinské dítě sedí na patníku v ulici al-Šuháda. Dál nesmí.

Izraelský apartheid

Druhým územím, na kterém má vzniknout samostatný palestinský stát, je Pravý, neboli Západní břeh Jordánu. I ten Izrael okupuje od šestidenní války. A prezentuje tady trochu odlišný model zacházení s palestinskými civilisty. Stále častěji kritici mluví o „izraelském apartheidu“.

Zjednodušeně. Gaza je přelidněné, chudé, téměř neprodyšně uzavřené ghetto. Pravý břeh dostává stále více podobu segregované společnosti, v níž jsou Palestinci občany druhé kategorie.

Jedním ze symbolů „apartheidu“ na Pravém břehu je ulice al-Šuháda v Hebronu. Kdysi živé centrum starého města s tržištěm, přirozené místo pro setkávání lidí. V roce 1994 tady židovský extremista postřílel 29 Palestinců. Následovaly nepokoje a protesty a izraelské úřady ulici pro Palestince uzavřely. Definitivní zákaz vstupu Palestinců platí od druhé intifády, tedy od roku 2000.

Palestinské obchody i úřady jsou prázdné. Z autobusového nádraží se stala izraelská vojenská základna. Přirozené místo setkávání se změnilo v ulici duchů.

Dalším symbolem je dálnice 4370. Spojuje Pravý břeh s Jeruzalémem. A je rozdělena osm metrů vysokou betonovou zdí. Na jedné straně zdi jsou jízdní pruhy vyhrazené pro židovské osadníky, kteří mají do Jeruzaléma volný přístup. Na druhé straně jezdí Palestinci, kteří musí projít kontrolou, zda smějí do města vstoupit.

Ostatně, židovští osadníci. Na Pravém břehu jich žije už 700 tisíc. A podle mnoha mezinárodních organizací včetně EU jsou jejich osady nelegální, protože vznikají na okupovaném palestinském území.

Daný stav dlouhodobě kritizuje mnoho izraelských liberálů, intelektuálů, umělců. Nedávno se k nim překvapivě přidal i bývalý šéf tajné služby Mossad Tamir Pardo. Pardo tvrdí, že systém, který Izrael zavádí na okupovaných územích, je stejný jako apartheid v Jihoafrické republice. Palestinci jsou neustále kontrolováni, mají omezený pohyb a odpovídají se vojenským soudům, zatímco osadníci podléhají běžnému civilnímu soudnictví.

„Je to stát apartheidu,“ říká Pardo. „Stát, kde dva lidé jsou souzeni podle dvou různých soudních systémů, je stát apartheidu.“

O tom, zda Izrael na okupovaných územích zavádí apartheid, se pochopitelně vedou polemiky. A jaký apartheid? Ve smyslu právním, nebo spíš jen symbolickém? A funguje tu také etnická a náboženská nenávist?

Každopádně je to velký a obtížně pochopitelný symbol. Židovští obyvatelé Izraele, potomci Židů zavíraných do ghett, obětí pogromů a holokaustu, zavírají Palestince do ghett a vytvářejí zákony, které z nich dělají občany druhé kategorie. Obávají se, že když budou méně tvrdí, nenávistní Arabové je zaplaví a stanou se oběťmi druhého holokaustu.

Začarovaný kruh, který ponechává jen málo prostoru pro mírové diplomatické řešení.

Reklama

Doporučované