Hlavní obsah

Izrael dal půlce Gazy den na evakuaci. Cena za pozemní invazi může být krvavá

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Alexi J. Rosenfeld, Getty Images

Izraelští vojáci v kibucu Beeri.

Reklama

aktualizováno •

Izrael znovu podnítil spekulace o blížící se pozemní invazi do Pásma Gazy. To je v podstatě velké město, což znamená specifické bojové podmínky. Izraelská armáda má sice bohaté zkušenosti, přesto to i pro ni může být náročné.

Článek

Izraelská armáda povolala do zbraně zhruba 300 tisíc záložníků a celá řada indicií nasvědčuje tomu, že se chystá k pozemní operaci v Pásmu Gazy.

Nejnověji Izrael vyzval civilisty, aby do 24 hodin opustili severní polovinu Pásma Gazy. Je to prý nutné kvůli „jejich vlastnímu bezpečí“ a tomu, aby se „distancovali od teroristů z Hamásu, kteří vás používají jako lidské štíty“, tvrdí izraelská armáda. Hamás už vyzval obyvatele Gazy, aby příkaz ignorovali.

Izraelská armáda oznámila, že v dalších dnech chystá v oblasti rozsáhlé operace a snaží se minimalizovat dopady na civilisty. „Civilisté nejsou naším nepřítelem,“ ujišťoval na sociálních sítích mluvčí armády Jonathan Conricus.

Podle OSN by izraelská výzva znamenala přesun víc než 1,1 milionu lidí. „Spojené národy považují za nemožné takový přesun zvládnout bez devastujících humanitárních dopadů,“ oponovala organizace v prohlášení a vyzvala k odvolání evakuačního nařízení.

Izrael jednoznačně nepotvrdil, že chystá pozemní invazi, ale experti to od něj očekávají. Po útocích, které začaly 7. října, ale Izrael celkem pochopitelně nevidí jinou možnost než se pokusit zcela zničit vojenskou sílu palestinského radikálního hnutí Hamás. Ale co může izraelskou armádu čekat a jak je na takový úkol připravena?

Bez stejně silných protivníků

Klíčovým faktorem předpokládané izraelské ofenzivy bude jako v každé válce terén. Pásmo Gazy je z velké části hustě zastavěnou a osídlenou městskou oblastí. Boje v takovém terénu obvykle zvýhodňují obránce, pokud se nevyskytnou nějaké zvláštní okolnosti.

Obecné (a mnohdy tedy nepřesné) pravidlo říká, že útočící síly by měly mít na taktické úrovni převahu nad obránci v poměru 3 : 1, aby měly rozumnou šanci na úspěch. Někteří analytici, včetně těch, kteří jsou zodpovědní za doktrínu americké armády, se domnívají, že k dosažení úspěchu v městských operacích je někdy nutný poměr až 6 : 1.

Na druhou stranu právě izraelská armáda má s tímto druhem válčení velké zkušenosti. Boj ve městě byl pro izraelskou armádu v posledních desetiletích stále důležitější součástí jejích operací. Po roce 1979 totiž arabské státy už nepředstavovaly tak vážnou konvenční vojenskou hrozbu. Mnohem častěji se protivníkem staly nepravidelné síly jako Hamás a Hizballáh operující převážně z měst, Izraeli tak nezbylo než se naučit operovat v takovém prostředí.

Analýza: Faktory, které vedly k selhání izraelské obrany

Překvapivý a brutální útok palestinského hnutí Hamás na Izrael si vyžádal přes tisíc mrtvých a Izraelci se právem začínají ptát, kdo je za selhání bezpečnostního aparátu odpovědný.

Izraelská armáda se ve shodě s doktrínou většiny konvenčních sil většinou městům spíše vyhýbala nebo je obcházela. Její strategie tradičně kladla důraz na mechanizované jednotky, tedy obrněná vozidla, a pro operace ve městech měla relativní nedostatek pěchoty. Ovšem po zkušenostech z Libanonu na začátku 80. let začal Izrael vyvíjet specializovanou taktiku a technologie i pro tento typ střetů.

V libanonské válce sice došlo k nejvážnějším vojenským střetům během tankových bitev mezi Izraelem a Sýrií v otevřeném terénu v údolí Bekka. Stejně tak ovšem izraelské síly čekaly boje s nepravidelnými silami Organizace pro osvobození Palestiny. Ty neměly k dispozici těžkou techniku a raději bojovaly v zástavbě, která tuto slabinu do značné míry eliminovala.

Izrael měl z vojenského hlediska to štěstí, že palestinští bojovníci měli své opěrné body především v uprchlických táborech na okrajích měst, kam přístup pro obrněnce nebyl až tak obtížný. Navíc v těchto lokalitách (i čistě z geografických důvodů) bylo poměrně snadné využívat dělostřelectvo.

Ovšem izraelské vítězství nebylo nikdy jednoznačné, jak to ve střetech s podobnými silami bývá. Do jisté míry patová situace skončila masakrem Palestinců v Sabře a Šatíle, který byl rozsahem zhruba srovnatelný s letošními zvěrstvy Hamásu v Izraeli. Spáchali ho libanonští spojenci Izraele, armáda židovského státu pro něj „jen“ vytvořila vhodné podmínky a pak mu nečinně přihlížela.

Od libanonské války se boje v městském terénu staly běžnou kulisou bojů mezi Izraelci a jejich protivníky. Například v roce 2002 operace „Obranný štít“ přinesla rozsáhlé boje ve městech na Západním břehu Jordánu. Izraelská armáda přišla s novými postupy (alespoň pro ni novými), jako jsou průniky skrze zdi v budovách s cílem vyhnout se přepadům a léčkám ze strany protivníka či nastraženým náložím.

Špatné výsledky, dobrá lekce

V roce 2006 následovala druhá libanonská válka, ve které Izrael bojoval proti Hizballáhu primárně právě ve vesnicích a městech. Výsledky izraelské armády nebyly považovány za příliš přesvědčivé a výkony armády se ocitly pod drobnohledem. Získané zkušenosti pak vedly k dalším revizím vojenské doktríny.

Izrael v té době mimo jiného vybudoval velké výcvikové středisko pro nácvik boje ve městě o rozloze 24 hektarů. Může v něm najednou trénovat celá brigáda, která v izraelské armádě čítá obvykle kolem 1500 až 2000 vojáků.

Foto: Seznam Zprávy, Reuters

Jak Hamás zaútočil na Izrael.

Nově upravená taktika boje ve městě kladla důraz na souběžné využití pěchoty i obrněných vozidel (ideálně vybavených nějakými aktivními obrannými systémy, které zvyšují pravděpodobnost jejich přežití ve městech), intenzivní zpravodajskou práci a používání přesné munice s omezeným účinkem. V některých případech tak „slabou“, že způsobí škody v jedné jediné místnosti dříve, než si zbytek lidí v budově uvědomí, co se děje.

Vznikly i postupy, které mají omezit počty úmrtí mezi civilisty. Například využití slabých náloží či nevybuchující munice, která má obyvatele budovy vystrašit a donutit k útěku ještě předtím, než dojde ke hlavnímu úderu. Ale pochopitelně takové nástroje mají smysl pouze ve chvíli, kdy civilisté mají kam prchnout, tedy například pokud všude v okolí neprobíhají intenzivní boje či bombardování.

Izrael měl dostatek příležitostí tyto nové poznatky vyzkoušet v praxi. Na přelomu let 2008 a 2009 vstoupila izraelská armáda do Gazy v rámci operace Lité olovo. Její cíle byly dosti nejasně formulované, a výsledky se tak těžko hodnotí.

Což je dáno tím, že samotný Tel Aviv zřejmě neměl zcela jasnou strategii svého přístupu ke Gaze. Jasné bylo, že židovský stát neusiloval o rozhodující vítězství. Izrael sice mohl Hamás vojensky porazit, ale nemohl ho svrhnout, protože nechtěl být zodpovědný za správu Gazy.

Velkou izraelskou strategií se tak stalo „sekání trávy“. Což vlastně byl ze strany Izraele znak „přijetí faktu, že problém nedokáže trvale vyřešit, a tak se pokusí opakovanými útoky na vedení palestinských militantních organizací udržet jejich vojenské schopnosti pod kontrolou,“ jak situaci charakterizuje analýza strategického think-tanku RAND Corporation.

Na přelomu let 2008 a 2009 se ovšem zřejmě nepodařilo ani to. Izraelci patrně nedokázali Hamás výrazně oslabit; ztráty mezi jeho milicemi byly jen malé. Operace vedla ovšem ke zřetelnému poklesu raketových útoků na Izrael v dalších několika letech, takže z tohoto hlediska ji politická reprezentace mohla rozhodně vykládat jako úspěch.

Reportér v Izraeli

Zvláštní zpravodaj Seznam Zpráv Jan Novák vyrazil do Izraele, aby zprostředkoval hrůzy, které tam teroristé z Hamásu napáchali.

V následujících letech totiž začal fungovat obranný systém „Železná kopule“ (Iron Dome), který dokáže celkem spolehlivě bránit židovský stát proti menším raketovým útokům. Tomu, aby Hamás nedokázal shromáždit dostatek munice na překonání izraelské vzdušné obrany, mělo zabránit právě „sekání trávy“, tedy opakující se menší operace, které mají protivníka vysilovat a oslabovat.

V roce 2012 vlastně z téhož důvodu proběhla operace „Pilíř obrany“, ve které Izrael ovšem používal hlavně letectvo a speciální jednotky. I když Tel Aviv povolal do zbraně přes 50 tisíc rezervistů, na velké pozemní boje nedošlo.

Předcházející „kolo“

Relativní klid po tomto kole úderů vydržel do roku 2014. Hamás času využil a přizpůsobil se. Především vybudoval síť hlubších tunelů, které ho do značné míry chránily proti izraelskému letectvu. V rámci operace „Ochranné ostří“ tak došlo k významným městským bojům, protože Izrael se snažil tunely zničit.

Hamás vytvořil tři obranné linie. První se nacházela zhruba dva kilometry od hraničního plotu a šlo o kombinaci min, improvizovaných výbušnin a vybraných míst pro přepady a minometné útoky.

Druhá obranná linie se nacházela na okrajích velkých měst v Pásmu Gazy, kde byly rozmístěny těžké minomety, kulomety a protitankové zbraně spolu s odstřelovači a sebevražednými atentátníky. Poslední obrannou linií byla síť tunelů uvnitř měst, která měla umožnit pohyb bojovníků a materiálu a překvapit izraelské síly. Pochopitelně i v tomto pásmu obrana využívala nástražných výbušných systémů a min.

Hnutí ovládající Gazu v těchto střetech také poprvé ve větším měřítku využilo možnosti útočit na izraelské území. Používalo k tomu obojživelné útoky, padákové kluzáky a především tunely. V první řadě právě hrozba tunelů vedla izraelské vedení k rozhodnutí uskutečnit rozsáhlou pozemní operaci. Mnohé z nich začínaly totiž dva, tři i více kilometrů od hranice.

Izrael nakonec během operace odhalil a zničil přibližně 100 kilometrů tunelů. Zhruba třetina z nich zasahovala na izraelské území. Kvůli těmto operacím izraelské jednotky vstoupily až do hustě zastavěných městských oblastí, kde došlo k řadě těžkých střetů.

Ve výsledku tak operace byla výrazně krvavější než předchozí „Pilíř obrany“. Na izraelské straně zemřelo 66 vojáků, na palestinské straně přišlo o život více než 2000 lidí. Z toho zhruba 1500 civilistů.

Za jakou cenu?

Izraelské síly se i z toho poučily a jejich taktika boje ve městech se stále vyvíjela. Letos v červenci například provedly za použití nových postupů úder v uprchlickém táboře Džanín. Během něj zhruba dva tisíce mužů dokázaly rychle identifikovat určené cíle – několik desítek budov využívaných militanty –, které zničily a rychle se stáhly.

Celá operace proběhla s relativně nízkými ztrátami na obou stranách. Izraelská armáda přišla o dva muže, na palestinské straně zahynulo 12 osob (čtyři mladší 18 let, bohužel), z velké části příslušníků palestinských extremistických organizací. V rámci útoku došlo na rozsáhlé nasazení dronů, které Izraelcům poskytovaly skvělý přehled o dění v celé oblasti.

Připomeňte si, jak vypadala izraelská operace v táboře Džanín.

+7

Ale v případě Džanínu šlo o poměrně malou, krátkou a jasně definovanou operaci. V táboře žije zhruba 26 tisíc lidí na ploše menší než půl čtverečního kilometru. V Gaze jsou dva miliony lidí na zhruba 360 kilometrech čtverečních.

Jakmile izraelská armáda do tohoto prostředí vstoupí, musí počítat s tím, že linie fronty jsou velmi nejasné a úder může přijít kdykoliv a kdekoliv. Je těžké si představit, že by tak velkou oblast bylo možné nepřetržitě sledovat, jak připomínají váleční reportéři časopisu Economist.

Příklad „Pilíře obrany“ naznačuje, že masivní pozemní operace velmi pravděpodobně povede ke smrti nejméně tisícovek lidí v Gaze. Což izraelská strana nepochybně bude brát v úvahu.

Nejde přitom jen o zahraničněpolitické hledisko a možnou ztrátu podpory u mezinárodní veřejnosti či států, ale také o vnitroizraelskou otázku. Řada představitelů vojenských špiček má jasné názorové neshody s politikou současné izraelské vlády a jejím přístupem k „palestinské otázce“. Izraelská vláda neměla zjevně jasnou vizi, její politika v podstatě spočívala v udržování statu quo. Což je pochopitelně v současné situaci neudržitelné.

Je ovšem velmi pravděpodobné, že traumatizovaná a rozhořčená izraelská veřejnost bude (alespoň dočasně) žádat výrazně silnější kroky. V takovém případě je téměř jisté, že minimálně co do počtu zemřelých to nejhorší teprve přijde.

Z hlediska izraelské armády by bylo nejlepším a nejjednodušším řešením umožnit civilistům odchod. Tedy aby se v Gaze stalo to, co například v Bachmutu či v řadě dalších ukrajinských sídlech, která městské boje po invazi (především z ruské strany založené na masivním použití dělostřelectva) do značné míry srovnaly se zemí. O takovém řešení se údajně alespoň jedná, jeho realizace bude jistě obtížná. Hamás by se tím připravil o důležitou výhodu, navíc není jasné, kam by měli lidé odejít.

Kdo to všechno pohlídá?

Rozloha Gazy skýtá pro Izraelce i další problém: Městské boje dům od domu vyžadují vysoké počty vojáků. Čím více jich Izrael nasadí, tím vyšší ovšem mohou být počty zraněných a zabitých na jeho straně.

Země také nemá k dispozici zdaleka neomezené počty mužů. Podle současných odhadů v blízkosti Gazy připravuje tři divize, tedy zhruba 30 tisíc mužů. Počty povolaných záložníků jsou sice zhruba desetkrát vyšší, ale ne každý člen zálohy je vycvičený pěšák. A navíc musí izraelská armáda stále bránit i další hranice, především nebezpečně vyhlížející hranici s Libanonem, z jehož území působí milice Hizballáhu.

Zhruba 30 tisíc mužů přitom na operaci ve dvoumilionovém nepřátelském městě není tolik. Izrael se z Gazy v roce 2005 stáhl právě i proto, že cena okupace byla příliš vysoká.

Otevřenou otázkou je, kolik ještě milice Hamásu vlastně čítají. Víme jen tolik, že zatím jich patrně o zhruba 1500 přišel – tolik ozbrojenců totiž bylo odhaleno a zabito na izraelském území. Velení Hamásu ale těžko vyslalo do tak riskantní akce všechny příslušníky svých ozbrojených sil. Dokonce dává smysl odhad, že většinu jich ponechalo v záloze pro další boj, ve kterém – jak nejspíše muselo tušit už při plánování masakru – půjde o přežití organizace.

Zároveň je nutné počítat s tím, že Hamás podobně jako v roce 2014 nepochybně vytvořil rozsáhlou a hlubokou obrannou soustavu. Zaminoval budovy a připravil místa pro přepadení, vyhloubil další tunely, a to nejen směrem na izraelské území, ale také přímo mezi domy v Gaze, připravil stanoviště pro odstřelovače atd. Bude také nepochybně využívat lidské štíty, včetně unesených rukojmích.

Ani „srovnání“ budov se zemí není vždy řešením. Ostatně v řadě případů v minulosti městské budovy ničili sami obránci. Třeba proto, aby zablokovali některé přístupové cesty a nasměrovali protivníka na místa vybraná k přepadu či ostřelování.

Do značné míry ji může eliminovat například silnější dělostřelectvo, letectvo atp. Ale ani ty samy o sobě všechny problémy nevyřeší a tváří v tváří odhodlanému protivníkovi se podobné operace beze ztrát neobejdou.

Reklama

Doporučované