Cesta kolem světa na začátku 20. století. Restaurátoři zachránili část fotografií

Jiří Viktor Daneš měl mimořádně zajímavý život, který trval sice jen 48 let, ale stihl toho za něj víc než ostatní za delší dobu. A příběh pokračuje i po jeho smrti skrze sbírku, kterou věnovala Archivu Akademie věd ČR (AV ČR) jeho žena Božena v 60. letech minulého století.

Dlouhá desetiletí čekaly tisíce fotografií, zápisků a deníků z cest po celém světě, až je badatelé zpracují. Jenže v roce 2002 byl archiv, kde byla jeho pozůstalost uložena, zaplaven při povodních. Archiváři se pokoušeli zachránit, co se dalo. Na restaurování fotografií ale došlo až v roce 2015.

A rozhodně bylo co zachraňovat. Jiří Viktor Daneš totiž na začátku 20. let 20. století absolvoval cestu kolem světa, kterou velice podrobně zaznamenával.

Jiří Viktor Daneš byl geograf a cestovatel, možná i dobrodruh. Spíše než líbivé turistické destinace chtěl objevovat ty neprobádané. Často mířil na Balkán, kam ho to táhlo už od dětství. Později se tam vypravoval na expedice, nejprve jako student, později jako odborník a hodně přispěl k poznání regionu.

Bylo by tedy logické, kdyby se po první světové válce, když vznikl československý stát, stal velvyslancem právě na jihu Evropy, konkrétně v Jugoslávii. Namísto toho mu byla nabídnuta pozice generálního konzula v Austrálii, v Sydney.

Obzory Jiřího Viktora Daneše byly v tomto směru trochu širší - po Austrálii cestoval už v letech 1909 až 1910 s botanikem Karlem Dominem. Kromě toho, že si po celou dobu psal deník, pořizoval také fotografické záznamy.

Fotografoval také na cestě kolem světa. Tu absolvoval v průběhu let 1920 až 1923. První část absolvoval, když se z Prahy vydal do Austrálie, druhou část, když se během svého pobytu v Sydney vydával na cesty „po okolí“, třetí pak po skončení mandátu, když se ze Sydney vracel do Prahy. Snímky po svém návratu ještě dával dobarvovat.

„Když se vyvolal skleněný pozitiv, vzali jej buď do fotografického ateliéru, nebo do nějaké firmy, kde seděl zkušený malíř, který to domaloval,“ vysvětluje badatel Tomáš Pavlíček. Barvy byly oproti skutečnosti sytější, protože se počítalo, že budou prosvíceny při promítání. Poznávání nových krajů skrze přednášky cestovatelů bylo velice vyhledávané, zejména pokud byly k dispozici právě i obrázky.

Na cestě kolem světa měl s sebou také manželku Boženu. Tehdy nebylo úplně obvyklé, aby ženy vyrážely na daleké cesty se svými manžely. Božena Danešová ale sehrála důležitou roli, a to zejména v pozdějších letech.

„Když v roce 1928 Daneš tragicky zemřel v Hollywoodu, ona o jeho sbírku pečovala dál. Část z ní se pak v šedesátých letech dostala k nám,“ vyzdvihuje význam Boženy Danešové badatel Tomáš Pavlíček. Téměř filmový konec života byl zaviněn autem, které diplomata srazilo, když byl v Americe na ročním studijním pobytu.

Další části sbírky skončily v několika muzejních a vzdělávacích institucích. Danešův fond získával Masarykův ústav a Archiv AV ČR postupně v letech 1964 až 1970, nejcennější je právě jeho fotografická sbírka obsahující želatinové negativy a diapozitivy na skleněné podložce a pohlednice. Mimo jiné právě z cesty kolem světa.

Spolu s Petrou Brandejsovou Tomsovou Tomáš Pavlíček tuto cestu zkompletoval, a to jak z hlediska obrazového, tak i textového z dochovalých deníků manželů Danešových. Na základě toho vyšla v nakladatelství Academia kniha Cesta kolem světa, Zatopený fotografický deník Jiřího Viktora Daneše.

Svědomitost Danešovy ženy Pavlíček ukazuje třeba i na detailně očíslovaném seznamu s popisem, co na snímcích je, včetně toho, zda existuje negativ, pozitiv či kolorovaný diapozitiv. Celá sbírka čítá tisíce fotografií z cest.

V archivu posléze skleněné destičky dlouhé roky čekaly na svoji chvíli. Ta přišla v roce 2002, i když trochu nešťastně. Rozsáhlá Danešova sbírka byla uložena ve Starých Bohnicích, v depozitáři Archivu Akademie věd ČR. A při povodních sbírky zaplavila voda. Badatelé je chtěli zachránit, ale z bezpečnostních důvodů nebylo možné se tam okamžitě dostat. Bylo nutné počkat, až voda lehce opadne.

„Voda rozmyla želatinu a poškodila citlivou vrstvu fotografií, přičemž původní obrazy se deformovaly. Úvodní fotografie knihy je takřka jedinou svého druhu, u níž voda vstoupila až pod krycí sklo, ale citlivou vrstvu a její kolorování zasáhla jen po stranách a na horním okraji,“ píše se v knize. Zničeny byly naštěstí „pouze“ ty skleněné, kterých tu bylo 4 800.

Jakmile to šlo, začali záchranáři, archiváři a dobrovolníci materiály vytahovat ven. „Bylo třeba to omýt čistou vodou a jednat rychle, než začnou rozkladné biologické procesy, rozjedou se plísně a podobně,“ popisuje první pomoc archiváliím Tomáš Pavlíček. Jenže při vyplachování čistou vodou také došlo k tomu, že část obrazů byla smyta.

„Byla poškozena polovina sbírky, část z toho nenávratně. Někde dobře poznáte, co na fotce je, jinde je poškození tak markantní, že se snímek musí vyřadit,“ komentuje zkázu Tomáš Pavlíček, který v archivu v době povodně ještě nepracoval, k fotografiím se dostal později.

S rekonstrukcí sbírky se začalo až v roce 2015. Do té doby byly fotografie uloženy v nepopsaných obálkách v archivu. Bylo třeba každou fotografii vzít do ruky a zkusit vypátrat, co na ní je. Badatelům velice pomohly právě seznamy sepsané Boženou Danešovou. Dále si vytipovali, které obrázky byly pro Daneše důležité, a to na základě těch, které nechal otisknout na papír či je využil ve svých publikacích.

Následně bylo třeba roztřídit fotografie podle lokací. Byla to trochu detektivní práce: někde se badatelé snažili obrazy ztotožnit s podobnými záběry, které znali z pozitivů. Případně se snažili určit objekty či architektonické styly podle zřetelných, nepoškozených částí záběru a charakteristických detailů.

Restaurování fotografií se ujaly odbornice z katedry fotografie na FAMU. V první fázi bylo potřeba zdokumentovat poškození napříč sbírkou. Kontrolou prošly i fotografie, které nebyly zatopeny, protože i ony utrpěly za roky určitou degradaci.

Následně se prováděly testy, zda někde není pozůstatek aktivní plísně, která by fotografie poškozovala nadále. Snímky badatelé také uložili do obálek z nekyselého papíru, který brání přenosu plísní a degradační procesy přirozeně zpomaluje. „Předtím byly uloženy v dřevitém papíru, který to poškozování dost umocňoval,“ říká Pavlíček.

Negativy se posléze čistily etanolem, s čímž měly restaurátorky zkušenosti třeba z dřívějších záchranných akcí v Langhansu nebo Technickém muzeu, jejichž sbírky byly také zaplaveny. „Etanolem se negativ očistí a vydezinfikuje, zároveň nepohne citlivou vrstvou,“ vysvětluje Pavlíček.

Díky tomu, že bylo nutné projít celou sbírku, začali ji badatelé také postupně digitalizovat. V tom hodlají pokračovat i nadále. V plánu je zpracování sbírky týkající se Balkánu, ke kterému měl Jiří V. Daneš velice blízko osobně i profesně.