Čtení pod stromeček: Co doporučuje ředitel Světa knihy nebo Literární snob

Knižní trh u nás má každoročně dvě hlavní sezony: na jaře, kdy autoři a nakladatelé mají možnost své novinky prezentovat na Světě knihy, a posléze na podzim, před Vánoci.

V jarní sezoně dominovaly více ženské české autorky, zejména Radka Třeštíková s jejími Bábovkami na konci světa, Michaela Klevisová a Letní slunovrat, Alena Mornštajnová a Čas vos, Petra Soukupová a Marta děti nechce. A společně s nimi zahraniční autoři detektivek a thrillerů - Jo Nesbø a Král, Robert Galbraight a Hladový hrob. Podzim, zdá se, ovládají zatím více muži.

Patrik Hartl se se svým Manželstvím drží už osmý týden v řadě na první příčce nejprodávanějších knih a odsunul tak Tajemství všech tajemství Dana Browna. Kromě českého autora, který dokáže strhnout celý mainstream svým jednoduchým stylem vyprávění obyčejného života, se na přední příčky dostala i nová kniha Joa Nesbøho Osamělý vlk (ano, už letos druhá) či údajně poslední kniha ze série o aristokratce od Evžena Bočka Aristokratka na smrtelné pohovce.

Jenže každý rok u nás vyjde na 13 tisíc titulů - podle výroční zprávy Svazu českých knihkupců a nakladatelů za období 2023-2024. Takže se sice dozvíte o zhruba desítce nejprodávanějších knih, ale dalších 12 990 vás mine.

Seznam Zprávy přichystaly seznam dalších deseti současných beletristických knih, u kterých spíše nenarazíte na samolepku „Bestseller“, ale za přečtení rozhodně stojí.

Alison Espach, překlad Petra Urbanová

Nakladatelství Beta, 464 stran

„U této knihy se opravdu skvěle odpočívá, ale zároveň hezky přemýšlí. O životě, o tom, co jsme zažili a udělali, jak se na svět díváme a jak se chováme k ostatním. A jak bychom se asi zachovali, kdybychom byli v kůži hlavní hrdinky, nesmírně sympatické profesorky Phoebe, jejíž celoživotní láskou je literatura devatenáctého století,“ popisuje Oldřich Suchý.

Hlavní hrdinka přijíždí do hotelu, kde čeká klid a ticho, ve kterém bude moct provést inventuru svého dosavadního života. Jenže v hotelu se koná svatba, dočká se tedy všeho, jen ne ticha a klidu. Phoebe je jediná, kdo se tu s nikým nezná, a tak trochu její vůli navzdory je vtažena do všudypřítomného veselí.

„Vpadla na území plné radosti, zatímco ona sama má v duši mnoho smutku. A tím se dostávám k tomu, co mám opravdu rád. Příběhy, při nichž v jednu chvíli hýkám smíchy a ve chvíli druhé stírám slzu z tváře. Ten okamžik, když se vás kniha dotkne, když zarezonuje s vaší duší,“ doporučuje Suchý, kterému před pár dny vyšla kniha Temné variace.

Goran Vojnović, překlad Aleš Korzár

nakladatelství Meridione, 384 stran

Historické rodinné ságy stále patří mezi oblíbené žánry. Literatura střední Evropy se nemůže na pozadí takových knih vyhnout tématům druhé světové války či následnému rozdělení starého kontinentu na „východ“ a „západ“.

Fíkovník je rovněž rodinnou ságou, i v jejím případě hrají roli dějiny. I tak je trochu odlišná od těch, které se objevují na nejviditelnějších místech knihkupectví. A nejen proto, že se příběh oné na první pohled nenápadné knihy odehrává na Balkáně. Vojnović se k dějinám Balkánu druhé poloviny 20. století vrací s osobní zkušeností člověka, jehož rodina zažila Jugoslávii i její rozpad.

„Fíkovník proto nepůsobí jako další „historický román“, ale jako živá výpověď o lidech, jejich kořenech a o tom, jak se velké dějiny lámou na osudech jediné rodiny. Vojnović píše sevřeně, lidsky a bez patosu; dokáže ukázat Balkán jako mnohem vrstevnatější prostor, než jak si ho často pamatujeme. Silná, vyzrálá próza, která má v sobě hloubku i přesvědčivost,“ doporučuje Tomáš Fojtík, zakladatel skupiny Literání s(n)obi.

Abdulrazak Gurnah, překlad Ani Tolimat

Nakladatelství Prostor, 384 stran

Africká literatura se v posledních letech dostává do povědomí českých čtenářů opatrně čím dál tím více. Mezi výrazné tituly se řadí určitě Všechny dobré věci od Ayomy Adebayo, kterou doporučoval i Jonáš Zbořil ve svých knižních tipech, Zemička od Gäela Faye anebo Dozvuky od nositele Nobelovy ceny Abdulrazaka Gurnaha.

Hlavní postava se vrací do své domoviny ve Východní Africe, aby se vyrovnala s následky kolonialismu a se ztrátou rodiny. Setkává se s lidmi, jejichž životy byly kolonialismem nenávratně změněny, a postupně odhaluje složité mezilidské vztahy a tajemství z minulosti. Román zkoumá téma identity, vykořeněnosti a lidské houževnatosti v konfrontaci s historickým útlakem.

„Troufám si tvrdit, že předtím, než dostal Abdulrazak Gurnah v roce 2021 Nobelovu cenu za literaturu, neznal jej u nás nikdo nebo téměř nikdo. Od té doby mu u nás péčí nakladatelství Prostor vyšly už dvě knihy, po nejznámějším Ráji přišly letos i Dozvuky. Rád bych je doporučil všem, kteří by rádi konfrontovali svůj „evropský“ pohled na dějiny Afriky s tím autentickým, africkým,“ říká Radovan Auer, ředitel veletrhu Svět knihy. Ten také doporučuje knihu Sudety, sbírku povídek českých autorů.

Eli Beneš

Nakladatelství Argo, 280 stran

Eli Beneš v roce 2023 debutoval s knihou Nepatrná ztráta osamělosti, za kterou získal Magnesii Literu za objev roku. Děj tohoto více než pětisetstránkového existenciálního románu sleduje příběh Petra, který se po druhé světové válce vrací do Prahy a hledá svoji rodinu i původní život, ze kterého byl vytržen, když musel i s rodinou nastoupit do transportu.

I když se Všechno bude super odehrává v blízké budoucnosti, nelze nevidět jisté podobnosti mezi oběma knihami. Muž na prahu padesátky žije poměrně stereotypní život, který je ale narušen mladou energií, eufemisticky řečeno. Do jeho oddělení storytellingu se začíná vkrádat umělá inteligence a také o patnáct let mladší kolegyně a oboje začne nabourávat vše, co bylo jeho jistotou.

Kniha má několik vrstev: mužská krize středního věku, umělá inteligence, jejímuž nástupu se nemůžeme bránit, budoucnost literatury i milostný trojúhelník, který vždycky začíná zcela nevinně, ale pokaždé končí tragicky pro jednu ze tří stran. V podtitulu Zpráva o konci éry tak lze najít mnohem více, než je na první pohled zjevné. Je jen na čtenáři, co si chce odnést.

Lisa Ridzén, překlad Linda Kaprová

Nakladatelství Host, 360 stran

„Někde jsem slyšel, že si čtenáři chtějí hezky poplakat. Ta věta nebyla míněna hezky. Přesto ale pláč, stejně jako smích, má očistné účinky. K tomu vám poslouží román, který se týká nás všech, docení ho možná ale jen ti, pro něž už je pozdě, ale zároveň cítím, že nám může pomoci být lepšími,“ komentuje knihu Jeřábi táhnou na jih Oldřich Suchý.

Jeřábi táhnou na jih se stala švédskou knihou roku 2024 a je debutovým románem Lisy Ridzén. Hlavní hrdina Bo už je velmi starý pán. Manželka sice ještě žije, ale už ho nepoznává. Zavřená v domově seniorů žije v odloučení od své velké životní lásky, na kterou si už nepamatuje. Bo na ni má ale vzpomínky jasné a čtenářům je předá pomocí návratů do vzpomínek na krásné chvíle, ve kterých se nevyhýbá ani dětství s příliš přísným otcem. Nenápadně tak odhaluje vlastní chování k synovi.

„Román mi umožnil pochopit, že náš čas a čas našich prarodičů plyne jinak. Věnujeme jim deset minut pozornosti, hovor uvázne a my jdeme pryč, hlavu plnou myšlenek na práci, na život. Neodcházejme, říká nám ten román. Seďme vedle svých milovaných, i kdybychom jen měli mlčet,“ říká Oldřich Suchý.

Martin Sichinger

Nakladatelství 65. pole, 288 stran

Píše se rok 1984 a Marie utíká z Dobřan, kde byla čtyřiadvacet let zavřena v psychiatrické léčebně, a vlastně kvůli ničemu, respektive kvůli tomu, že její rodina byla režimu nepohodlná. Tam se po dlouhá léta musela vypořádávat s lékaři, kteří jdou režimu na ruku, a i když jsou 80. léta, ve vzduchu visí totalita 50. let. Marie touží se ještě na chvíli vrátit na svou rodnou Šumavu.

Ve stejnou dobu přichází na scénu estébák, strážmistr Sejkora, který má za úkol zabývat se případem posledního „svobodného“ sedláka v okrese, který na samotách hospodaří. Setkání připomene staré křivdy a odhalí tajemství.

Knihu doporučuje Radovan Auer: „Sichingerovy prózy, v nichž ožívá velká i malá historie Šumavy, se mi moc dobře čtou. Všichni ti pašeráci, převaděči, skláři, esenbáci v odéru šumavského bylinného jsou mi buhvíproč velmi blízcí. Knih od Martina Sichingera mám na svém kontě už pěknou řádku a většinu jsem přečetl, ale mám pocit, že v Panně Marii od Sedmi zlodějů dosáhlo jeho vypravěčství zatím vrcholu.“

Johanna Sebauerová, překlad Michaela Škultéty

nakladatelství Prostor, 381 stran

Kniha Letnice se odehrává na přelomu 19. a 20. století v městečku, které je ukryto před okolním světem. Zdejší lidé nechtějí podléhat modernizaci, vystačí si se svými zázraky. Když vloni vyšla, vyvolala v literárním světě malou senzaci. Autor Miloslav Hlaučo za ni získal Magnesii Literu za knihu roku, i když to byl jeho debut.

Kniha Mizení může leckoho svádět k tomu, že jde o podobný příběh, protože ve zkratce hlavním dějem je snaha nechat město zmizet ze světa, aby k nim nikdo nejezdil. Jenže tyto dvě knihy nemohou být rozdílnější.


„Sebauerová bere nápad o vesnici, která chce ‚zmizet ze světa‘, jen jako masku pro něco většího: jemně ironický, jazykově vybroušený román o tom, proč se lidé bojí změn. Mizíme plyne, nehoní se za efekty a nutí zpomalit – a právě tím je tak podmanivé. Potkává se tu humor, lidskost a brilantní čeština překladu Michaely Škultéty. Výsledek? Kniha, kterou nechcete přečíst rychle, ale vychutnat. Mizíme se pro mě stala velmi silnou srdcovkou, na kterou musím myslet i několik měsíců po dočtení," říká Tomáš Fojtík.

Neige Sinno, přeložila Sára Vybíralová

Nakladatelství Paseka, 200 stran

„Tygrů už se v literatuře pár prohání. Neviditelný tygr se plížil v patách mladíka Tracyho, další tygry drezúroval G. C. Infante v románu Tři truchliví tygři. I nový přírůstek v bestiáři patří do skupiny tigres tristes – francouzská spisovatelka Neige Sinno vzpomíná na roky, kdy ji zneužíval otčím,“ popisuje knihu šéfredaktor časopisu Host a spisovatel Jan Němec. Ten mimochodem před několika dny vydal povídkovou sbírku Na solar, ve které dal dohromady 30 nejlepších povídek českých spisovatelů od roku 1989 do současnosti.

„Sinno se v tomhle výjimečném pojednání na pomezí prózy a eseje nezpovídá, spíš uvažuje nad tím, co zneužívání dělá s existencí jako takovou. A jak se o tom dá psát, aby u čtenáře nevzbuzovala hlavně zvědavost nebo chuť konzumovat utrpení. Výsledkem je mimořádně civilní a mimořádně hluboká kniha o mechanismech moci,“ doporučuje Němec.

Knihu mimochodem doporučuje i francouzská spisovatelka Annie Ernaux. Prohlásila o ní, že Smutný tygr je kniha, která vás přinutí skutečně vidět, co to znamená být dítětem, které zneužívá dospělý.

Marieke Fallwickl, překlad Michaela Škultéty

Nakladatelství Vyšehrad, edice Hlas, 320 stran

Jednoho dne se několik žen rozhodne, že už mají všeho dost, jsou unavené a začnou tichý protest. Spočívá v tom, že si lehnou na zem a mlčí. Přestanou dělat všechny práce, ať už ty placené, nebo neplacené. Ve světě najednou chybí personál v pečujících profesích, nemá se kdo starat o děti, celá společnost se začne pomalu hroutit. Mužská část společnosti namísto toho, aby se pokusila vést dialog, řeší celý konflikt násilím.

Příběh není feministickou agitací, ale přináší hned několik témat k zamyšlení, co všechno musí ženy zvládat, jak je jejich práce často přehlížená a nedoceněná. Ostatně téma nedoceněné práce se v knize objevuje i z mužského pohledu optikou mladého muže Nuriho, syna emigrantů. Ten zastává špatně placené práce, ať už je to pozice pomocného personálu v nemocnici nebo poslíčka rozvážejícího jídlo. Knihu lze tedy číst také jako kritiku kapitalismu. Při jejím čtení si rozmyslíte, jak velké dýško dáte, až vám příště zase někdo přiveze do půl hodiny pizzu.

Kniha A všechno ztichlo je osmý svazek nové edice Hlas, jejímž cílem je přinášet současnou překladovou prózu.

Adania Shibli, přeložila Jitka Jeníková

Nakladatelství Akropolis, 136 stran

Knihu Podružný detail ve svých tipech na vánoční knihy doporučil i Jonáš Zbořil ve svém newsletteru Chlebíček a že se jedná o knihu, která by vám neměla uniknout, svědčí i fakt, že si ji jako jednu ze dvou knih pro tyto tipy vybral i Jan Němec.

„O téhle knize se poslední roky hodně mluvilo – protože kontroverze a protože Palestina. Ale kromě toho je to i dobrá literatura a jako dobrá literatura to ukazuje život v Palestině trochu jinak, než jak je nebo spíš není vidět v médiích. Rozsahem novela, strukturou román sleduje dvě hrdinky vzdálené v čase, ale propojené zkušeností násilí – v prvním případě přímého, ve druhém spíš symbolického. Shibli nás bere do světa, kde jednu krajinu zachycuje několik map a kde jazyk sám je politikum,“ říká Němec.