Zapomenutá válka o Slovensko. Padlo přes tisíc Čechů, další jsou nezvěstní

Po slovenských horách se už nějakou tu desítku let toulá chlapík s dobrodružným zevnějškem. Bez ohledu na počasí a jen zdánlivě bez cíle.

Stanislav Šimčík obchází místa bojů, které tu v jednotkách nové Československé republiky před více než sto lety vedli čeští legionáři, sokolové a další dobrovolníci se silami Maďarské republiky.

V Žipově, Kostoľanoch nad Hornádom, Malé Lodině či Hucíně už za roky toulek identifikoval desítky zapomenutých hrobů Čechů, kteří tu padli. „Nevím, jak v Česku, ale na Slovensku jde o stále málo zmapovanou a mnohdy i zapomenutou kapitolu historie společného státu,“ říká Stanislav Šimčík.

Utvrzení, že jde o zapomenutou válku, se mu dostává i z Česka.

Stanislav Šimčík a jeho pátrání má připomenout boje, které vzplály po vzniku samostatné Československé republiky v listopadu 1918. 

Nový stát tehdy sice vznikl, avšak mezinárodně byl akceptován jen částečně - především vítěznými mocnostmi. Neměl ještě mezinárodně akceptované hranice a jeho vláda neměla pod kontrolou velké části svého území.

Zatížena těmito riziky musela mladá republika podle historika Jiřího Kovtuna vzdorovat zejména dvěma hrozbám: pokusům o odštěpení v pohraničních krajích a na Slovensku pak ozbrojenému odporu proti její autoritě. Maďarsko tam tehdy okupovalo bezmála polovinu Slovenska - území svých někdejších Horních Uher.

„Prezident Masaryk si uvědomoval, že neodvrátit tato dvě nebezpečí by bylo znamenalo připustit, aby byl život státu udušen, sotva začal,“ konstatuje Jiří Kovtun v publikaci Republika v nebezpečném světě - éra prezidenta Masaryka 1918-1935.

Hájit své území v bojích - nejprve s Maďary (listopad 1918 až srpen 1919) a pak i v sedmidenní válce s Poláky (23. 1. až 30. 1. 1919) o Těšínsko - nebylo pro mladou republiku nic lehkého.

Její vojáci, jak připomíná historik Jiří Kovtun, „měli sice dobrou pověst, ale byli tisíce kilometrů mimo vlast, takže československá vláda neměla doma téměř žádné ozbrojené síly“. Navíc podle Kovtuna „důležití ministři byli rovněž odděleni obrovskými vzdálenostmi: premiér Karel Kramář v Praze, ministr války Rastislav Štefánik na Sibiři (u čs. legií - pozn. red.), ministr zahraničních věcí Edvard Beneš v Paříži“.

Ohrožené Československo však mělo také silné osobnosti jako byli Tomáš Garrigue Masaryk, Antonín Švehla či Milan Hodža. A rovněž legionářské velitele jako byl dnes tak trochu zapomenutý Josef Šnejdárek, který v bojích proti agresi Maďarů a Poláků velel s úspěchem jednotkám složeným převážně z vracejících se italských či francouzských legionářů.

Bezprostřední boj o přežití trval až do roku 1921, kdy byly uzavřeny poslední poválečné mírové smlouvy.

V mimořádně tvrdých bojích s Maďary bylo nasazeno i dělostřelectvo a letectvo - bez většího zájmu slovenské veřejnosti - padlo 1018 Čechů, Moravanů a Slezanů. A další dva tisíce vojáků je dodnes nezvěstných.

Badatel Šimčík v archivech s ohromením zjistil, že na Slovensku je rozsáhlá síť hrobů Čechů bojujících za územní celistvost Slovenska. A že například v dobových záznamech prešovské farnosti se píše, že Češi byli zdejšími obyvateli vítáni jako osvoboditelé.

„Najít zaniklý či zapomenutý hrob není až tak obtížné. Horší je to s identifikací ostatků a opravou zaniklého hrobového místa. Ale i to se nám daří,“ říká Stanislav Šimčík, který s dalšími historiky a kolegy badateli i po 107 letech po hrobech padlých pátrá.

„Například v Hucíně šlo o pouhý ošoupaný kus soklu, pod nímž odpočívá Čech Antonín Habr. Pochovali ho na místě, kde padl. Dnes už to ale není jen omšelý sokl, nýbrž důstojný pomníček,“ dodává badatel Šimčík s tím, že takových míst s pohřbenými Čechy jsou na Slovensku desítky.

Práci slovenského badatele Šimčíka i jeho kolegů oceňuje i odbor pro válečné veterány a válečné hroby českého Ministerstva obrany, jehož představitelé odhalili v červnu na Slovensku několik pietních či opravených hrobových míst s ostatky Čechů. A další rekonstruované válečné hroby z let války proti Maďarům byly odhaleny 30. října v Ružomberoku a Spišské Nové Vsi. A koncem listopadu čeká totéž i ty v Michalovcích.

„Zpočátku jsem si připadal jako objevitel něčeho velmi cenného a tajemného. Fascinovalo mě to. Dnes už to ale beru jako splacení dluhu vojákům, kteří - sotva se vrátili z front první světové války - šli znovu bojovat za integritu sotva vzniklého Československa,“ říká Stanislav Šimčík. „Pro mnohé Čechy to muselo být nesmírně tvrdé. Přežili dosud nevídané válečné hrůzy, byli často k smrti vyčerpaní, psychicky vyhořelí a měli znovu bojovat kdesi na Slovensku, které pro ně bylo stále ještě cizí zemí, a přesto ji ubránili.“

Tehdy však v Čechách rukovali i sokolové, mnoho dobrovolníků a dokonce i osmnáctileté děti. „Nesmíme na ně zapomenout. A to je další motiv, proč se toulám a vysedávám v archivech,“ vysvětluje badatel Šimčík.

Zmapoval už většinu východního Slovenska a s pomocí přátel a spolupracovníků i to střední a západní. U Košické Belé našli vcelku zachované zákopy 30. pluku, fragmenty původního ostnatého drátu či střepiny šrapnelů. Zvažují proto i archeologický výzkum.

„Věci se ale pohnuly i s přispěním našich přátel v Maďarsku. Hledají tam své padlé a informují nás o nálezech hrobů Čechů, kteří padli hluboko na území Maďarska při pokusu o dobytí Salgótarjánu. Už jsme o tom ostatně informovali špičkového odborníka Pavla Filipka z odboru pro válečné veterány a válečné hroby českého Ministerstva obrany. A jak ho znám, už se postará, aby nezůstalo jen při této informaci,“ dodává Šimčík.

Také Slováci informují své maďarské kolegy o nalezených hrobech jejich padlých z let 1918 až 1919. Maďaři přitom měli mnohem větší ztráty než Čechoslováci.

Obnovovány jsou hroby i těch maďarských vojáků, které české jednotky popravily za to, jak se chovali ke slovenskému obyvatelstvu. Což má podle historiků význam zejména v těch částech Slovenska s maďarskou většinou.

Že boje na Slovensku z let 1918 a 1919 lze bez nadsázky nazvat zapomenutou válkou, potvrzuje Pavel Kugler, zástupce ředitele odboru pro válečné veterány a válečné hroby českého Ministerstva obrany.

„K dnešku z tohoto období bojů o Slovensko evidujeme 220 válečných hrobů a zhruba 1 018 identifikovaných obětí. V českých i slovenských archivech nicméně dohledáváme další padlé,“ vysvětluje Pavel Kugler.

Po českou stranu bylo silným impulsem k obnově hrobů barbarství v Nových Zámkách v roce 2013, kdy jejich tehdejší starosta nechal zničit pomník i s hrobovými místy českých vojáků. Až tehdy začal se slovenskou stranou o obnově hrobů opravdu intenzivní dialog. „Dnes můžeme říct, že máme po celém Slovensku od západu k východu, od Trenčína po Košice válečné hroby Čechů ve čtyřiceti lokalitách,“ dodává Pavel Kugler.

V červnu letošního roku byly nově odhaleny hroby v Trenčíně, Levicích či v městečku Lenka na východě Slovenska. Tamní ministerstvo vnitra, ale i jednotlivá města jsou v tomto směru podle Kuglera k požadavkům Prahy velmi vstřícné. Obnovu hrobů financují z velké části Češi.