Děti na psychiatrii si myslí, že nezaslouží, aby na ně byl někdo hodný

Přiznávám, měla jsem k povolání zdravotních klaunů trochu nedůvěru. Myslela jsem si, že jsou to lidé, kteří v nemocnici občas sehrajou pár veselých scének a kdyby tam nebyli, zase tak moc nestane. Dost jsem se pletla, což jsem pochopila i díky rozhovoru se speciální pedagožkou a zdravotní klaunkou Jitkou Rosenovou.

Pracovat jako klaun v nemocnici chtěla už od patnácti a už více než dvacet let se tomu skutečně věnuje. A říká, že jí to dává mnohem větší smysl než jen hrát někde divadlo, protože tím může někomu skutečně pomoci. Zaměřila se především na návštěvy dětských psychiatrických oddělení.

Změnily se děti hospitalizované na psychiatrii během těch let, co tam chodíte?

Mnohem víc dětí je depresivních, sebepoškozujících se a se sebevražednými sklony.. Diagnózy se proměnily – dříve bylo mnohem více poruch příjmu potravy a anorexie, teď se řeší spíše křehkost dospívajících. Sebepoškozování je dnes obrovský fenomén, který dříve vůbec nebýval.

Jak často za dětmi chodíte?

Dlouhodobě spolupracujeme s několika odděleními a léčebnami po celé republice. Na oddělení se vracíme každý týden, maximálně jednou za čtrnáct dní, pravidelnost je naprosto klíčová. Na psychiatrických odděleních jsou děti hospitalizované většinou nejméně dva měsíce, což je dlouhá doba, během které se s nimi potkáváme opakovaně. To je dobře, protože pak máme na co navazovat a můžeme budovat důvěru.

Co od vás mohou děti čekat?

Na návštěvy vždycky chodíme ve dvou lidech a děláme to jinak než na běžných dětských odděleních. Tam klauni často hrají roli zdravotního personálu, třeba doktora a sestry. Ale na psychiatriích jsme od toho úplně odstoupili. Sundali jsme bílé pláště, protože jsme zjistili, že tady nás ty role brzdí. Děti tam často vůbec nechtějí být a nechtějí ani moc podstupovat léčbu. Na těchto odděleních bývá vztah k personálu jiný, děti mají tendenci s ním trochu bojovat a když jsme tam chodili jako personál, zbytečně nás to od dětí oddělovalo.

Jaké to je, když na takové oddělení přijdete poprvé?

Chodíme tam jako dva klauni, kteří mají nějaký blízký vztah – děláme, že jsme sourozenci nebo nejlepší kamarádi. To nám nesmírně pomáhá v navozování vztahů s dětmi. Musíme vycházet i z jejich věku, je jim obvykle dvanáct a víc.

Představte si teenagera, navíc s nějakým psychickým problémem. Salvy smíchu, které zažíváme na jiných odděleních, tady nezaznívají. Odezva probíhá trošku jinak, z osmdesáti procent bývá skrytá. Ze začátku můžete mít pocit, že je to vůbec nezajímá.

My přicházíme jako svého druhu nabídka, neseme tam naši radost se života, jsme s kolegou hodně spolu, užíváme si to a čekáme, jestli o to budou stát nebo ne. I když nechtějí, my musíme vydržet v té naší radosti, na což jsou blízké vztahy lepší než role dvou zdravotníků.

Mám spoustu kolegů a všichni postupně hrají moje bratry. Je vtipné, že pacienti, kteří nás znají dlouho, už volají: Takže další bratr! Vědí, že je to hra, a i v tom je ta vzájemná blízkost.

Pomáhá vám role sourozenců v tom, jak děti klauny přijímají?

Určitě. Když hrajeme kamarády nebo sourozence, je snazší se otevřít radosti a děti vidí a vědí, že se máme rádi. Můžeme hrát, že jednomu něco nejde, protože klaunství je často založené na konfliktu, kdy jeden něco kazí a druhý to napravuje. Ale tady je jasné, že díky tomu, že se máme rádi, není to zlá legrace a jeden druhému se nesměje.

Musíme všechno stavět na laskavosti, vzájemném respektu a lásce nás dvou kolegů a naší společné radosti, protože na psychiatrii jsou děti, které žijí s pocitem, že mají nějakou chybu. Klaun je pro tyhle děti ujištěním, že je normální a v pořádku na tom oddělení být.

Jména všech dětí si z tolika oddělení asi pamatovat nemůžete, že?

V ten moment si ho pamatuji. A když ne, tak se prostě zeptám a poprosím je, aby mi ho připomněli. Tahle upřímnost funguje.

Víte o těch dětech něco víc?

Za ty roky už některé diagnózy dokážeme rozpoznat velmi rychle. Poznáme poruchy příjmu potravy i sebepoškozování. Když je tam nějaký složitější problém, třeba bludy, personál nás na to upozorní. Vždycky se zdravotníků ptáme na základní věci – jestli tam není někdo, kdo měl zrovna dneska ataku nebo nějaký problém, o němž bychom potřebujeme vědět.

Tyhle děti mají často pocit, že si laskavý přístup nezaslouží. Psychiatrická diagnóza je pořád braná jako hrozná ostuda, i když se na tom hodně pracuje. Pořád není snadné přijít do školy a říct: Byla jsem dva měsíce na psychiatrii, přitom říct, že jsem byla na onkologii, je v pohodě. Pohybuji se i ve školách a je vidět, že tyhle děti jsou pro své okolí pořád zvláštní.

Pořád se mi stává, že se mě dítě na psychiatrii zeptá: Vy chodíte i sem za námi? Mají někdy pocit, že na ně ostatní zapomněli a že jsou tu zavření. Jsem hrozně vděčná, že na tahle oddělení můžeme chodit, protože ne všude klauny k lůžkům pustí. Myslím si, že dětem dokážeme pomoci, protože naše práce není jen tak zábava pro zábavu, i když si to dříve někde personál mohl myslet a někdy bylo složité vysvětlit, že je to vědomá práce, na kterou se školíme. Člověk musí absolvovat náročný tříkolový konkurz a školení. Musíme umět herecké věci, máme za sebou studium psychologie i základy zdravovědy.

Nakolik je vaše návštěva připravená předem a nakolik improvizujete?

Není to nějaké představení někde v herně, vycházíme z prostředí, kde děti právě jsou. Když je někdo v herně, jdeme za ním, když jsou na chodbě, zůstaneme s nimi na chodbě, chodíme po pokojích.

Vždycky si předem řeknu, co během návštěvy chci dělat a čím se chci dneska potěšit. Protože když se potěším já, svou autentickou radostí můžu zaujmou i pacienty. Můj kolega z Brna pro to vymyslel skvělý název – „zevlit“. Já bych to nazvala splynutím s prostorem, snažíme se, abychom se stali součástí oddělení.

Nejlepší je, když začnou děti samy chodit za námi. Někdy se stane, že některé jsou s námi celou dobu a taky přecházejí z pokoje do pokoje. Ale jinak bývá navázání kontaktu mnohem pomalejší než na pediatriích, protože tyhle děti potřebují čas, aby nám uvěřily. Potřebují vědět, že je neztrapníme a že se s námi mohou cítit bezpečně, protože první, co je napadne, je, že si z nich budeme dělat legraci.

Co když dítě nijak nereaguje nebo vás odmítne?

Musíme být připraveni na to, že o nás nebudou stát. Se všemi se postupně seznamujeme osobně a bez velkých fórů se ptáme, zda tam můžeme být. Je naprosto v pořádku říct ne a my to respektujeme.

To, že je respektujeme a necháme je případně být, je pro ně magické a často se pak stává, že příště už řeknou ano. Snažím se za každým přijít, podat mu ruku a seznámit se s jeho jménem. Když někomu podáte ruku, jen výjimečně vám ji nepodá také.

Chodíte na psychiatrii v civilním oblečení, když si nehrajete na doktory?

Je jasné, že jsme klauni, protože máme červený nos. Pokud jde o oblečení, když školím ostatní klauny pro psychiatrie, říkám jim: Vezmi si na sebe něco, co v tobě vzbudí teenagerovskou energii. Nejde o to hrát si na teenagera, ale obléci si něco, co jste měli rádi v tom věku vy, nebo něco, co se vám líbí, ale normálně byste si to nevzali.

Jeden kolega nosí kšiltovku s nápisem Hello Kitty a už to někdy stačí k tomu, že k němu děti jdou a čepici mu chválí. I taková věc může napomoci rychlému sblížení. Děti na těchto odděleních hodně často vyrábějí náramky. Když si jich vezmete na ruku deset, už jste trochu jejich, začnou se o nich bavit, že jsou pěkné, a to také napomůže sblížení.

Jak poznáte, jak komunikovat s konkrétním dítětem?

Hodně napoví ten úvodní pozdrav. Vidíte, zda vám podá ruku, zda se na vás podívá, jestli se usměje, nebo jméno jen zašeptá. Cítíte, jestli je srdečné, nebo se spíše bojí. Když jsou na pokoji čtyři lidé a dva jsou ustrašenější, napojíme se přes ty dva v pohodě a ti další se mohou jen dívat. Nedávno jsme byli v jídelně s deseti dětmi, které vypadaly, že je vůbec nezajímáme. Deset minut jsme se bavili o podivném látkovém vaku a nic se nedělo. Když jsme chtěli odejít, najednou se zvedly a divily se, proč už jdeme pryč, že chtěly, abychom tam ještě byli.

Dokážete během týdnů nebo měsíců poznat, že se to dítě někam posouvá?

Když děti potkáváme pravidelně, proměny jsou skutečně znát, i díky tomu, jak k nim přistupujeme. Jejich reakce bývá často podobná – na začátku jsou vzdorní, nechtějí komunikovat, pozorují nás. Ale čím častěji nás potkávají, berou to, jako kdyby přišel kamarád, někdo, komu mohou věřit a s kým si mohou na chvilku vypnout. Mnohokrát se mi stalo, že za mnou přišlo dítě s tím, že jde zítra domů, a zeptalo se, zda mě může obejmout. Některé děti znám už hodně let, což je vlastně brutální, tak říkám: Jé, ty jsi zase tady. Někdy se ke mně přihlásí, když jsem s programem prevence ve škole a pamatují si mě z psychiatrie.

Jak se liší děti, které potkáváte ve školách s organizací Divadelta, od těch na psychiatrii?

Ve školách vystupujeme v jiné roli, je to divadlo a po něm diskuse. Často se věnujeme drsným tématům, hrajeme třeba o sebepoškozování a pak to s nimi rozebíráme a hledáme vzorce chování, co udělat jinak, aby člověk nespadl do nemoci. Je to vážné divadlo, i když také používáme humor. Vlastně se snažíme zabránit tomu, aby děti končily na psychiatriích.

Na práci s teenagery je fascinující, že je musíte v krátkém čase předsvědčit, že to, co děláte nebo říkáte, myslíte vážně. V tom je to vlastně na psychiatrii i ve školách stejné, protože všichni v tomhle věku bývají uzavřenější vůči dospělým. Nestačí jim jen něco rychle ukázat a doufat, že to přijmou. Hodně dobře funguje respektující upřímnost.

Oproti prevencím ve školách, které jsou těžké a jdou do hloubky poruch, je klaun založený na radosti. Musíte se úplně odpojit od svých problémů a prostě blbnout. Chodím si tam vlastně odpočinout a dělat věci, které většina lidí v práci dělat nemůže.

Autorka je šéfredaktorkou webu Vitalia.cz