Většinu sexuálního násilí na dětech nespáchají pedofilové. Často hraje roli alkohol

Téměř 17 procent žen a pět procent mužů zažilo podle výzkumu CzechSex nějakou formu sexuálního násilí, přičemž 19 procentům z těchto žen a 7,5 procentu z těchto mužů se to stalo ve věku mladším než 15 let.

I když je většina veřejnosti přesvědčena o tom, že se těchto činů dopouštějí výhradně „devianti“, ve skutečnosti tomu tak není. Většinu sexuálních deliktů na dětech nespáchají pedofilové, ale lidé, kteří je zneužijí z jiných důvodů – například pod vlivem omamné látky (často alkoholu), nebo to jsou osoby v jejich blízkosti, které je využijí jako bezbranný objekt.

„Většina osob s takzvanou parafilní preferencí se nikdy sexuálních deliktů nedopustí,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Kateřina Klapilová z Národního ústavu duševního zdraví, která se už více než dvacet let zabývá výzkumem lidské sexuality a partnerských vztahů. Parafilici jsou ti, kdo mají silné sexuální preference pro neobvyklé sexuální objekty či neobvyklé sexuální aktivity.

Při Sexuologickém ústavu v Praze se v září otevřelo nové Centrum psychosexuální pomoci, kde také působíte. Co si od tohoto pracoviště slibujete?

Je zaměřené na osoby, které mají jakýkoli problém se sexuálním zdravím. Od neobvyklých sexuálních preferencí, přes kompulzivní poruchu sexuálního chování (hypersexualita, sexuální závislost – pozn. aut.) až třeba po sexuální dysfunkce. Je to zaměřené především na mladší populaci se sexuálními, ale také genderovými problémy. Tedy i na osoby s takzvaným genderovým nesouladem (když se osoba necítí být tím pohlavím, kterým se narodila – pozn. aut.), což později může, ale nemusí vyústit ve změnu pohlaví – někdy například stačí upravit způsob života. To je teď velké téma, u mladistvých jsou tyto případy na vzestupu. Je ale na odborníkovi, aby zjistil, jestli jde o skutečně závažný problém, který spadá do lékařské kompetence.

Co takoví lidé prožívají?

Musíme si uvědomit, že je to pro ně skutečně velmi bolestivé. Může jim to přinést mnoho psychických problémů včetně sebepoškozování či sebevražedných myšlenek. Tito pacienti reálně trpí.

Bude vaše centrum otevřené třeba i pro nejbližší příbuzné nebo partnery lidí s různými sexuálními a genderovými potížemi?

Není to skutečně určeno pouze pro pacienty, ale i pro jejich blízké osoby, partnery či partnerky nebo rodiče, pokud se například u dospívajících objevují problémy se sexuálním chováním. Pokud lékař, psycholog či terapeut uzná, že jde o párový problém, což v sexuální oblasti často bývá, může v centru dostat potřebnou podporu i pár. Jde o primární poradenství, ale i o krátkodobější terapeutickou podporu, což by mělo pomoci snížit čekací doby na sexuology, kteří mají třeba zrovna plné ordinace nebo se pacientovi z různých důvodů nemohou v prvních měsících věnovat dostatečně intenzivně.

Mohou do centra přijít i parafilici?

Samozřejmě, ale ty obvykle směřujeme do sexuologického ústavu, kde stále pokračuje speciální program Parafilik, který jsme spustili před několika lety. Centrum ale může být pro někoho první záchytné místo, kde se rozhodnou svěřit se svými potížemi, a především je začít řešit. Dost často jim trvá i dlouhé roky, než se osmělí a vyhledají odbornou pomoc.

Čím to je?

Má to více důvodů. Tím hlavním je stigmatizace ve společnosti, automatické směšování jejich sexuální preference s delikventním chováním. Tedy domněnka, že například každý pedofil automaticky zneužívá malé děti. „To já jsem ta zrůda,“ říkají si. Tak to ale samozřejmě není. Většina těchto lidí nikdy žádné dítě nezneužije. Většinu sexuálních deliktů na dětech nespáchají pedofilové, ale lidé, kteří je zneužijí z jiných důvodů – například pod vlivem omamné látky, nebo to jsou osoby v jejich blízkosti, které je využijí jako bezbranný objekt. Jsou to častokrát lidé, které není možné dopředu vytipovat.

Ještě více to platí o jiných trestných činech, u sexuálního násilí nebo znásilnění dospělé osoby. Tam je procento parafiliků dokonce ještě nižší než v případě pachatelů sexuální delikvence na dětech. Bavíme se o deseti, maximálně dvaceti procentech.

Jak se se svým údělem parafilici vyrovnávají?

Víme, že i když se člověk s parafilní preferencí nedopustí sexuálního deliktu, může mu vyrovnávání se se svou sexualitou působit značné potíže v jeho psychickém zdraví. Mezi parafiliky je obrovský výskyt deprese, také se u nich často objevují sebevražedné myšlenky. Trpí sociální izolací, jsou osamělí. O sexualitě se obecně těžce mluví, a ještě těžší je to pro tyto lidi. Mnohdy se musejí smiřovat s tím, že si nikdy nebudou moci najít životního partnera podle své preference. Tito lidé pak mnohdy nevědí, na koho se obrátit, jestli jít k psychiatrovi, psychologovi, nebo sexuologovi. Obávají se, že jim lékař stanoví diagnózu „deviant“ a ještě je někam nahlásí. Že se objeví na nějakém seznamu a pak je budou šikanovat v práci nebo v sousedství. Bojí se vyjít z anonymity. A tak se snaží se svou sexualitou vyrovnávat sami, ale často jim to působí značné potíže.

Před několika lety jste spustili rozsáhlou kampaň „Nemůžete za své pocity, můžete za své činy“, která nabízela pomoc právě parafilikům – aby vyhledali pomoc dříve, než například svou sexualitu nezvládnou. Její součástí byly i krátké klipy v televizi. Jak byla kampaň úspěšná, přišlo na jejich základě do ordinací více pacientů s odlišnou sexuální preferencí?

Kampaň upozornila na toto téma, ukázala, že osob s parafilií je poměrně hodně. K nějakému typu parafilie se podle výzkumů hlásí desítky tisíc lidí. Například pedofilie se vyskytuje u asi 0,6 procenta obyvatel. Co je podstatné, třicet procent osob, které mají nějakou parafilii, by potřebovalo odbornou péči, ale jen sedm procent ji skutečně vyhledalo.

Kampaň tedy nezabrala?

Byl to postupný úspěch. Počty dobrovolných pacientů se začaly zvyšovat asi až rok a půl po televizní kampani, dneska se hlásí desítky lidí měsíčně. Je potřeba dodat, že na televizní klipy navazovaly další aktivity, ať už šlo o texty v novinách, letáky, ale také aktivní formu, například prostřednictvím vyhledávače Google.

Jak jste to dělali?

Pomocí klíčových slov cílíme na osoby, které vyhledávají texty o parafilii, anebo zadávají problematická slova, což může ukazovat na snahu vyhledávat problematický obsah. Totéž děláme na erotických serverech, říkáme tomu varující zpráva: když vyhledáváte tyto vybrané termíny, jako jsou kupříkladu nezletilé objekty, nabízíme vám pomoc. O totéž se pokoušíme na Dark webových fórech, kde se může problematický obsah objevovat.

Už se vám podařilo dostat tímto způsobem nějaké lidi do ordinace, na terapii?

Ano, je to ale spíše výsledek různých aktivit, naši lidé chodí například i po erotických festivalech. Jak už jsem říkala, náš program Parafilik pokračuje, usilujeme o co největší osvětu, prevenci, díky čemuž se nám daří informovat o tom, že pomoc pro osoby, které ji potřebují, existuje. Prakticky vždy, když spustíme nějakou kampaň, počty lidí hledající péči mírně povyskočí.

Je tedy běžné, že se parafilici přihlásí k odborné pomoci třeba až po dlouhých letech?

V zahraničí zkušenosti dokládají, že jim mnohdy trvá třeba pět až patnáct let, než se odhodlají. Tito lidé stále nemají důvěru ve zdravotní systém, bojí se například, že je lékař okamžitě nahlásí na policii. Často mívají negativní zkušenost z minulosti. To bývá největší bariéra. Jednou se odhodlají a setkají se s nepřijetím. Pak se zaleknou a už nepřijdou. Takových lidí je poměrně hodně. Někteří se neodhodlají nikdy v životě. Obvykle to bývá v okamžiku, kdy je samotné něco vyděsí ohledně své sexuality, nebo jsou na tom už psychicky opravdu hodně špatně.

Uvědomují si, že mohou někomu ublížit?

Pozor, to je právě chybné vnímání problému. Většina parafiliků nikomu neublíží. Ale někteří si mohou uvědomit, že jejich sexualita může být v případě realizace problematická. Současně jim ale jejich odlišnost činí obrovské vnitřní potíže, drží se, snaží se s tím nějak bojovat, ale současně trpí, protože nedokážou například zcela uspokojit své sexuální touhy. Cokoli, co udělají pro uspokojení, je vlastně ilegální – například vyhledávání dětské pornografie. Také se jim stává, že se do dítěte zamilují. Častokrát se nemají ani komu svěřit. Nejdůležitější je umožnit jim sdílet jejich pocity – například ve skupinové terapii, kde si pacient uvědomí, že v tom není sám.

U parafiliků není možné hovořit o vyléčení, ale jak je možné jim pomoci.

Parafilie se nedá vyléčit ve smyslu změny sexuální preference, s níž se dotyčná osoba už narodí. Neexistuje žádná zázračná pilulka, která by to dokázala. Dá se ale pracovat na akceptaci toho, co pro mě má odlišnost znamená a jak se s tím vyrovnám tak, abych byl spokojený se svým životem nebo se nedopustil něčeho problematického. Každý má vedle své sexuální preference spoustu jiných oblastí života, které ho určují a naplňují – zájmy, koníčky, přátele, rodinu, práci, víru. Je mnohovrstevná osobnost, neurčuje ho jen jeho parafilie, což se při terapiích zdůrazňuje.

Učí se při nich zvládat i různé krizové situace?

Ano, to také, je vhodné mít připravený krizový plán, jak rozpoznat a vyhýbat se nepříjemným či přímo rizikovým situacím souvisejícím s nastavením sexuality. Pro někoho například tomu, aby byl sám s dítětem, které se mu líbí. Totéž platí například u lidí, které výrazně vzrušuje násilí na ženách. To je také vhodnější vyhýbat se tomu, aby byli s atraktivní ženou sami.

Dokážou si parafilici, třeba i díky terapiím, najít dlouhodobého partnera, vést s ním plnohodnotný společný život?

Ano, mnozí lidé s parafilií si – ať s terapií, nebo bez ní – najdou partnera. Pak mohou docházet na terapie třeba ve dvojici. Jejich partnerství nemusí být až tak založeno na sexu, anebo si mohou vytvořit společnou část sexuality, která vyhovuje oběma. Stejně jako u lásky také u sexu platí, že má mnoho podob. Terapie může pomoci s komunikací a tyto podoby hledat.