Klára Melíšková u Výborné: Na zkouškách na DAMU jsem byla jen do počtu

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nebýt Miroslava Krobota, možná by Klára Melíšková dnes nebyla herečkou. To on ji před více než třiceti lety přijímal na DAMU, ačkoli ostatní členové poroty o jejích schopnostech příliš přesvědčeni nebyli. Po více než třiceti letech patří Melíšková mezi nejobsazovanější české herečky, získala pětkrát ocenění Český lev. A nedávno měla premiéru hra Vrahova hygiena, kde hraje právě se svým učitelem, dnes kolegou, Miroslavem Krobotem.

Vás přijímal na DAMU Miroslav Krobot?

Ano.

Když jsem s ním dělala kdysi první rozhovor, bála jsem se, že vůbec nebude mluvit. Byl takový už tehdy?

On toho nikdy moc nenamluvil, má v sobě klidnou sílu. Myslím si, že nepotřebuje moc mluvit, spíše naslouchá a pozoruje. A mluví tehdy, kdy je třeba něco říct.

Padaly od něj někdy i tvrdé věty?

Když se někdy naštval a šel do jízlivosti, uměl být fakt nepříjemný, a to je bolestivé.

Jsou bolestivé věty potřebné? Ivan Trojan vám řekl kdysi: „Tvoje herectví nemá grunt. Jedeš na náhodu. Buď ti to vyjde, nebo ne.“

Ano, bylo pro mě důležité dostat se ke své vnitřní podstatě a klidovému nastavení. Dělat věci na efekt tak, aby se líbily, je vlastně trochu manipulace. Takže když jsem třeba měla roli ženy, která byla hezká, uvědomuji si, že jsem najednou začala dělat i já, že jsem hezká. Místo toho, abych se snažila objevit, odkud vycházela vnitřní krása té postavy, a vykašlala se přitom na to, jak u toho vypadám. Takže Ivanova věta, jakkoli nepříjemná, mi pomohla si to uvědomit.

Většina žen se v kritickém věku mezi padesátkou a šedesátkou - a mají to i muži - začne obávat toho, co přichází. Často vidím urputnou snahu být stále krásná. Vy to nemáte…

Pochopila jsem, že v tom to není. Mám kamarádku, která mě učí pracovat s energií, obrazy a pocity. Nechávám si ukazovat, co stárnutí znamená pro mě osobně. Chci se cítit dobře, chci být funkční a vnímat, co to pro mě znamená.

Třeba vrásky, ty prostě budeme mít. Ale když budou prozářené životem plným radosti, projeví se to později jak na vzezření, tak na našem vyzařování. Všimnou si toho samozřejmě ti lidé, kteří to budou chtít vnímat. Ti, kdo chtějí sledovat, zda máte vrásky, nebo ne, je budou vidět pořád. Ale to už je potom na vás, jestli si k sobě přitáhnete povrchní lidi, nebo ty, kteří jsou s vámi v souladu.

Také jsem měla období, kdy jsem se koukala do zrcadla a říkala si - ty brďo, tak tady už to začíná padat, to je hrozné!

Vrátím se k Miroslavu Krobotovi, protože vy spolu jdete vlastně třicet let. Jak se proměnil váš vztah z roviny žákyně-učitel ?

Od prvního ročníku, takže letos to bude třiatřicet let.

Proměnilo se to hodně, protože já byla opravdu úplný mimoň, když jsem přišla do prváku. Nechodila jsem moc do divadla, nevěděla jsem, že existují nějaké scénáře, podle kterých se herci učí. Přišla jsem z maloměsta opravdu jako tydýt. Na přijímacích zkouškách, což mi Mirek řekl až nedávno, jsem byla poslední do počtu, ostatní pedagogové mě moc nechtěli. Mirkovi jsem přišla zajímavá. Údajně nevěděl, jestli to dělám, nebo jestli jsem opravdu takový mimoň. Ale řekl si - tak já ji vezmu a uvidím, co bude dál.

Pro mě to byl začátek ne od nuly, ale od mínus padesáti. Styděla jsem se, vůbec jsem neuměla mluvit, hýbat se. Neuměla jsem prostě vůbec nic! Pamatuju si na první klauzury, kde bylo asi třicet lidí a my jsme dělali dialogy z Moliéra. Měla jsem začínat ještě s kolegou Markem Třešňákem, ale já toho nebyla schopná. Vylezla jsem na jeviště, viděla všechny ty lidi a říkala: „Pane Krobote, já prostě nemůžu, já se stydím.“ A on: „Pane bože, tak běž znova.“ Já jsem říkala: „Ne, nejde to,“ a on: „Půjdeš poslední, trochu se otrkáš, a pak to půjde.“ Takže moje první klauzury vypadaly tak, že jsem ze sebe nedostala slovo.

Ale zlepšilo se to, ne ?

Ve třeťáku jsme hráli Kennedyho děti, pro mě úplně zásadní představení, kde jsem měla monolog feťačky. Tam už jsem používala dialogické jednání. Mirek mi dával vždycky jasné zadání, například: Udělej monolog tak, aby se lidi smáli. Dneska ho udělej, aby se dojali. Dneska ho udělej, aby ti zatleskali. Dneska ho udělej, aby ti, aby ti netleskali. Byla to skvělá škola.

A teď máte s panem Krobotem čerstvě po premiéře.

Ano. Je to nová inscenace Vrahova hygiena, což je rozhovor novinářky s geniálním spisovatelem, kdy ona objeví v jeho posledním nedopsaném románu zločin, přijde ho usvědčit a následně se odehrává úplná šachová partie mezi nimi. Nakonec dojde k nečekanému rozuzlení, které si ani jeden z nich nedokázal na začátku představit.

S dramaturgem Tomášem Černým jsme dole v kavárně vzpomínali na Karla Pecha, slavného rozhlasového tvůrce, který se kdysi ptal jednoho významného herce Národního divadla, co by řekl o svých motivacích, kdyby věděl, že ho budou poslouchat v roce 2000? Odpověděl: „Já bych chtěl, aby i za ty dva tisíce let lidi věděli, že jsme k divadlu šli z lásky.“ Jak to máte vy?

Já jsem k divadlu šla z velké povrchnosti, protože jsem chtěla na sebe poutat pozornost a chtěla jsem, aby se lidé smáli, abych je bavila, aby říkali, jak jsem dobrá. To se velmi proměnilo. Od doby, kdy jsem vstoupila na DAMU, co jsem začala chodit k tomu panu profesoru Ivanu Vyskočilovi na autorskou tvorbu, kdy jsem poprvé začala dialogické jednání. Možná je ve mně pořád mnohem víc, než si umím vůbec představit. A tohle chci rozvíjet, tak chci žít, tvořit a hrát.