Ročníky ve škole přeskakuji, abych se nenudil, říká osmnáctiletý vědec Verner

Trojnásobný zlatý medailista Mezinárodní chemické olympiády, vítěz České hlavičky, medailista soutěže Středoškolák roku 2025, laureát Neuron Rising Star… Tyto a další ceny posbíral Václav Verner, který již jako student gymnázia začal s vědeckou prací v akademickém ústavu.

Považuje se za výjimečného? „Tak asi jsem trochu mimo normu, ale na olympiádách se potkávám s kolegy, kteří to mají stejně,“ říká.

Vyhráváte rád?

Asi by málo lidí odpovědělo, že ne. Na soutěžení v přírodních vědách, zejména v chemii, mě vždycky nejvíc bavilo to, že úkoly a testy představují rébus, který musím vyřešit. Pomocí toho, co už vím, hledám klíč k hlavolamu.

Recitační nebo znalostní soutěže vás nelákaly?

Memorování mě opravdu nebaví, proto jsem se ostatně na střední škole oddálil od biologie, tam si člověk musí pamatovat mnohem víc učiva. Zato v chemii, když se naučíte a pochopíte základní principy, se toho dá opravdu hodně vymyslet.

Zúčastnil jste se klání i ve fyzice, v matematice, v robotice. Proč vyhrála chemie?

S matematikou jsem si začal hrát pod vlivem tatínka, který se sám věnuje IT, a to ještě v předškolním věku. Přivedla mě k exaktnímu myšlení a analytickému přístupu k problémům. Ale má láska skončila s důkazy a geometrií. Od fyziky mě zase odradily tuny vzorečků, které musíte umět, abyste vyřešili komplikovanější slovní úlohy. To v chemii tolik není.

Dveře k chemii vám otevřela i nadšená učitelka na střední škole, je to tak?

Studoval jsem na osmiletém gymnáziu PORG Libeň a už v sekundě mě paní chemikářka Magdaléna Janichová postrčila k tomu, abych se přihlásil na chemickou olympiádu. Definitivně jsem chemii propadl ale až o dva roky později - v deváté třídě - vlastně během covidu.

Patříte mezi nadané děti. Jak vám v tom škola pomohla?

Už v pěti letech jsem uměl docela velkou část malé násobilky, takže na základní školu jsem nastoupil už v pěti a půl letech. Byla to soukromá základka na Proseku a velmi mi pomohla. Podporovali mě, na matematiku jsem chodil s dětmi vždy o ročník výš. I na gymnáziu jsem měl velkou možnost se matematice věnovat, hlavně v rámci soutěží. O chemikářce už byla řeč. Takže podpory se mi dostalo z více stran.

Měl jste někdy pocit výlučnosti? Pocitu, že jste „mimo“?

Částečně ano, ale na „mém“ gymnáziu měla i řada dalších spolužáků záliby či koníčky, jimž se věnovala a v nichž se snažila vyniknout. Nikoho jiného takhle „chemického“, jako jsem já, jsme tam sice neměli, ale pořád se setkávám se spoustou kamarádů z mezinárodních olympiád, takže vím, že ve světě chemie nejsem jediný a že to baví nejen mě, ale i spoustu dalších lidí.

Rok jste strávil na střední škole ve Spojených státech, jaká to byla zkušenost?

Gymnázium, které jsem studoval, vysílá každý rok jednoho studenta do partnerské školy Breck school v Minnesotě. Je to soukromá střední škola, což v Americe znamená velký rozdíl oproti státním. Jeden můj postřeh patří výuce přírodních věd – ta je v Česku, minimálně podle mé zkušenosti, na výrazně vyšší úrovni. Na americké škole měli jeden rok chemie, jeden rok biologie, jeden rok fyziky a až v posledním ročníku si mohli studenti vybrat, na který z těchto předmětů se chtějí zaměřit a pak jej intenzivně studovali, vlastně na úrovni našeho úvodního kurzu na vysokou školu.

Takže pokud někoho třeba strašně nebaví chemie, jeden rok nějak překlepe a jinak má pokoj. Což by u nás nepřipadalo v úvahu, my jsme měli chemii, fyziku a biologii povinnou pět let. Jediné předměty, jimž se tam nelze vyhnout, jsou angličtina, matematika, cizí jazyk. Na druhou stranu, matematika probíhá ve stejný čas napříč ročníky, takže ti talentovanější chodí s těmi staršími.

A jak jste tam tedy dostal svou milovanou chemii?

Chtěl jsem jí mít co nejvíc a pan chemikář pochopil, že v chemické laboratoři nejsem úplné jelito, takže jsem ještě s jedním žákem dostával soukromé hodiny praktické chemie, měl jsem téměř volný přístup do chemické laboratoře a ve druhém pololetí jsem si už mohl pracovat, na čem jsem chtěl.

Z toho pak vznikla i vaše první odborná publikace…

Napadlo mě sepsat návod pro praktika v oboru organické chemie, aby vycházela ze základního vybavení, které může mít každá škola. Takže jsem publikoval článek o popularizaci organické chemie v českém časopise pro začínající studenty. Tento časopis představuje vlastně moje první setkání s opravdovým publikačním procesem.

Pak jste se vrátil a začal jste docházet do Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB). Jak jste se k práci v opravdové vědecké laboratoři dostal?

Přes chemický kroužek na Stanici přírodovědců. Vedoucí kroužku Zdenko Procházka má kontakty na vědce a posílá za nimi velmi nadané studenty. Takto jsem dostal před dvěma a půl lety pozvání od profesora Jana Konvalinky z ÚOCHB, jehož skupina se věnuje všemožným proteázám lidských patogenů (jde o enzymy, které napomáhají rozvoji některých nemocí, pozn. red.). A tak jsem začal ještě jako student gymnázia chodit do skupiny Pavla Šáchy – knihovny sloučenin ÚOCHB. Ta je se skupinou profesora Konvalinky silně spjatá, my se snažíme vyvinout co nejvíce látek na zablokování těchto proteáz. Tyto látky by poté mohly sloužit jako léčiva.

Podílel jste se na práci, která měla za cíl potlačit aktivitu kvasinky jménem kryptokokus, která napadá lidi se sníženou imunitou, například pacienty s AIDS. Právě tento výzkum byl oceněn titulem Česká hlavička a vy jste se stal spoluautorem článku v prestižním vědeckém časopise. Na co jste přišli?

Studovali jsme klíčový enzym, který kryptokokus používá pro pronikání do organismu, a hledali cestu, jak jej zablokovat. Synteticky jsme upravili 624 různých molekul a podařilo se nám identifikovat několik velmi silných inhibitorů, které pomáhají blokaci chemických či biologických reakcí. Já sám jsem se nejvíce angažoval v novém postupu syntézy upravených peptidů, velmi krátkých bílkovin. Vytvořili jsme z nich kruhové molekuly ve tvaru prstence, použitelné potenciálně jako léčivo proti kryptokokóze. Což je vlastně úplně nová chemie.

Získali jste nadějné sloučeniny, které ničí kvasinky v laboratorních kulturách a jsou orálně dostupné. To jste prokázali na myších modelech. Co dál? Zajímá vás pokračování?

Nechci být součástí dalšího vývoje. Jak jsem zjistil, tak mě nejvíc baví věnovat se samotnému základnímu výzkumu, vývoji nových sloučenin. Teď se věnujeme dalším nemocem a patogenům a snažíme se novými syntetickými postupy vyvinout nové látky, které by blokovaly jejich šíření. Chci i dále pokračovat ve vývoji nových metod, tedy být v tom prvním kroku objevování nových látek.

Posunutí základního výzkumu ke skutečnému užití těchto látek v léčbě vás neláká?

Snažím se na celou věc dívat realisticky. Šance, že by nám něco takového vyšlo a že by z naší sloučeniny bylo jednou opravdu léčivo, je poměrně mizivá, i přes to, že naše výsledky vypadly opravdu slibně. Když se člověk podívá, jak malá bývá úspěšnost v navazujících preklinických a klinických výzkumech… Na to bych nechtěl sázet.

V posledním ročníku gymnázia jste si kromě práce v laboratoři přibral i přípravku na Vysokou školu chemicko-technologickou. Neuvažoval jste o studiu na nějaké zahraniční univerzitě?

Studium v zahraničí pro mne bylo velké téma, i proto jsem se ve třeťáku vydal na týdenní studentský program na Cambridge na vyzkoušenou. Ale klíčové zjištění bylo, že tam vůbec není běžné, že by se mladší studenti dostali do laboratoří. Já už jsem ale měl rozpracovaných spoustu projektů v ÚOCHB a zároveň mi VŠCHT umožnila studovat dopředu, takže jsem po maturitě mohl nastoupit rovnou do druhého ročníku. Tedy zvolil jsem pro sebe tu nejlepší možnost: mohu pokračovat v práci v laboratoři, skoro přes ulici mám školu (obě instituce sídlí v dejvickém kampusu, pozn. aut.) a můžu se tak věnovat nejen studiu, ale i výzkumu, na kterém mi dost záleží a ve kterém vidím smysl.

Proč jste chtěl přeskočit první ročník? Proč tak pospícháte?

Může se zdát, že pospíchám, ale já to dělám hlavně proto, abych se nenudil. Už jsem pochopil, že kdybych měl ve škole úplně normální dávku učiva, tak se budu strašně nudit a pak bych utíkal od školy do laboratoře, a to by nemuselo úplně dobře dopadnout. Proto jsem si naopak řekl, že si v rámci školy budu dávat určité výzvy, abych tam musel docházet, a zároveň se tím snažím udržet i zdravou míru toho, kolik času trávím v ústavu, protože tam zas nechci úplně bydlet.

V ústavu ještě zůstaňme. Zatím se věnujete základnímu výzkumu. Už dávno ale nepracujete jen na „poražení“ kryptokoka. Jste podepsán pod dalšími články, čeho se týkají?

Ohledně peptidů teď máme například velkou spolupráci s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy, se skupinou Kláry Hlouchové, která se věnuje de facto vzniku života. My jsme se snažili nadesignovat a nasyntetizovat bílkoviny z umělých aminokyselin, které v přírodě neexistují. Snažili jsme se je donutit, aby se chovaly stejně jako přírodní peptidy. Podařilo se nám to docela dobře.

To je svým způsobem fantastické, zároveň jsme tím totiž ukázali, když to velmi zjednoduším, že proteiny na Zemi nejsou kouzlem stvořené, jedinečné, ale že klidně mohly vzniknout náhodou a celý pozemský život taky mohl vypadat úplně jinak a že ve vesmíru nebo za jiných podmínek mohou vznikat úplně jiné proteinové struktury. A to jsou velmi vzrušující vědecké otázky.

Pracujete v laboratoři, studujete vysokou školu, angažujete se v soutěži Chemiklání, jste mentor robotického programu na PORGu. Takže už se asi opravdu nenudíte?

No, ještě k tomu pomáhám organizovat chemickou olympiádu a v září mě čeká Evropská soutěž mladých vědců, kde budu soutěžit se svou prací o kryptokokóze. Ne, už se opravdu nenudím, naopak, některé koníčky, třeba hudební nástroje, už jsem bohužel musel zanechat v minulosti.

Máte podporující rodinu. Školy, které jste navštěvoval, nebyly úplně obyčejné. Myslíte si, že je to podmínka nutná, aby se u nás v našem vzdělávacím systému mohl nadaný člověk rozvíjet – nebo to byla jen přidaná hodnota?

Je to přidaná hodnota, nikoli podmínka. Spousta studentů, vidím to třeba na chemické olympiádě, se zvládne prosadit sama od sebe, na předních příčkách se rozhodně neumisťují jen lidé z velkých měst a prestižních škol. Ale samozřejmě, dobré školy dokážou podporovat a rozvíjet talenty, posílat je na soutěže nebo jim zařizovat stáže. Pokud je student dostatečně zakousnutý a dokáže si jít za tím svým, tak ale dokáže „přetlačit“ i nepodporující či nepřející školu či pedagogy, a takoví určitě existují. Je-li rodina a škola na straně studenta, je vše samozřejmě výrazně snazší.