Šílenství před vydáním Browna: Překládalo se v „bunkru“ a pod dohledem kamer

„Mám ohromnou radost, nečekal jsem, že tu bude tolik lidí,“ komentoval Petr Onufer pro Seznam Zprávy, český redaktor knihy Tajemství všech tajemství frontu, která se táhne od Staroměstské radnice kolem orloje až za roh směrem k Pařížské. Všichni čekali, aby si mohli koupit knihu světového bestselleristy. Proč takový zájem? Protože kniha se odehrává v Praze.

Tajemství všech tajemství není jenom název románu, ale vystihuje i podmínky, za kterých jste knihu připravovali.

V životě jsem nezažil, a asi už ani nezažiju, takhle velký bezpečnostní protokol. Není se čemu divit – od zahraničních kolegů vím, že Brownův rukopis je vždy tak trochu terčem. Pořád se ho snaží někdo hacknout. Teď tomu nebylo jinak, jeden překladatel zažil phishingové útoky (typ internetového podvodu, používaný k získávání citlivých údajů - pozn. redakce).

Co bezpečnostní protokol znamená v praxi?

Ať už s originálem, nebo českou verzí překladu jsme vždy pracovali na nepřipojeném počítači, aby nešel napadnout. Překladatelé veškeré vytištěné materiály, jakmile u nich neseděli, zamykali do trezorů. Rešerše prováděli na noteboocích, které byly monitorovány našimi ajťáky z Arga, aby bylo vidět, co dohledávají. Kdyby si teoreticky chtěli propašovat foťák, vyfotit to a dát online, viděli bychom to. My našim překladatelům důvěřujeme, jsou to naši kamarádi, ale bylo to tak smluvně zakotveno s autorovými agenty.

Jaké pro vás bylo pracovat v utajení?

Občas jsem si připadal legračně, jako ve špionážním románu. Pak jsem si ale řekl: No ale co kdyby… První verzi románu jsem četl přes zabezpečené připojení, o kterém byl autor ujištěn, že to hacknout nejde, prý by se tam nevlámala ani CIA. Pak jsme měli pět flashek, které jsme měli poschovávané, a počítač ještě odpojili od sítě.

Předpokládám, že jste o tom nemohl mluvit ani s nejbližšími.

Vůbec s nikým. Ale pobavili mě překladatelé, když říkali, že ani jejich rodina nevěděla, kde mají kancelář. Michala Marková mi vyprávěla, že si z toho udělali rodinnou hru. Kdyby prý překládala ještě dva tři týdny, děti by už dopátraly, kam maminka chodí. Ne, že by ji sledovaly, ale podle jiných indicií. Z legrace tomu říkali bunkr, šlo ale o krásnou kancelář s výhledem.

A kde byla?

To je tajemství všech tajemství! Možná ji ještě někdy budeme potřebovat. Rukopis byl za mříží, za dvěma zamčenými dveřmi, a ještě v trezoru. Vloupat se tam by bylo poměrně dramatické. Když to vyprávím, samotnému mi to připadá legrační.

Náhodou. Přijde mi skvělé, že se kvůli knize podnikají takové manévry. Zažil jste to už?

Podobně jsme zacházeli třeba s embargovaným životopisem Baracka Obamy nebo Michelle Obamové. Ale takto drasticky jsme to dodržovali poprvé, to bylo opravdu výjimečné.

Kdy jste zjistil, že Dan Brown pracuje na knize odehrávající se v Praze?

Poprvé jsme o tom mluvili asi před třemi lety, rukopis jsme dostali před rokem a kousek. Jednoho krásného dne mi zavolal, měl jsem radost, že ho zase uslyším, a vybalil to na mě. Potlačil jsem šok a radostné překvapení, povídali jsme si o příběhu, a ta nejintenzivnější práce probíhala během posledního roku. Nejzběsilejší to bylo poslední půlrok. Nejen co se týče redakčních povinností, ale i organizační části kolem.

Proč?

Praha se teď na chvíli stává vesmírem Dana Browna. Sjedou se sem nakladatelé z celého světa, aby knihu společně s autorem oslavili. On se setká s českým čtenářstvem v Lucerně, moderovat to bude Daniel Stach, opravdu mimořádný večer. Chystáme mezinárodní konferenci pro české a zahraniční novináře. Ale máme z toho radost. Za ta léta, co se pohybuji kolem knížek a nakladatelství, jsem něco takového nezažil.

Objevila se v knize místa, která vás překvapila?

Pár ano. Zároveň bylo pár míst, která znám a měl jsem z nich radost. Je pravda, že to pro mě nebylo tak nečekané, protože šlo o lokace, které chtěl Dan vidět během těch posledních zhruba deseti let, co do Prahy jezdil. Párkrát za ta léta mě napadlo, že něco kuje. Třeba park Folimanka nebo bastion nejsou místa, kam chce běžný turista jít. Já jsem třeba neznal atomový kryt pod Folimankou, který v knize hraje velkou roli. Měl jsem ponětí, že tam něco je, ale netušil jsem, jak obří stavba se v nitru kopce skrývá. Ale ten frenetický běh Prahou za den a půl je neskutečný.

Robert Langdon v knize pije meltu. Moc Čechů už ale meltu nepije…

Mě to ohromně pobavilo. Jde o detail na konci, kdy si v jednom podniku na Malé Straně dává se svojí přítelkyní meltu. Je to vlastně ukázka Danova stylu – poukazuje na detaily a snaží se příběhu dodat punc autenticity. Najdete v knize takové věci, jako že americká velvyslankyně si nalije Vincentku. Vlastně jsem zvědav, jak si s tímhle poradí překladatelé třeba ve Španělsku nebo Německu.

Napadá vás ještě další česká reálie?

Langdon ochutnává tlačenku, kterou má velmi rád. Někdo se zmíní o becherovce. Celé to vlastně dobarvuje místní kolorit a je z toho znát, že Langdon se v Praze vyzná a je tu rád.

Připomíná mi to trochu detektiva Nicka Cartera z filmu Adéla ještě nevečeřela, který pod dohledem komisaře Ledviny objevuje české pochoutky.

Ale ono to tak vlastně je. Ani Robert Langdon, ani Dan Brown nejsou Češi a pohled amerického autora z Nové Anglie, který pochází z odlišných kulturních, náboženských a sociálních poměrů, je nutně jiný. Nicméně myslím, že je pro českého čtenáře zábavné sledovat něco, co je nám důvěrně známé, najednou jinýma očima. Jde o zajímavý střet pohledů – vždy vás zajímá, co si o vás myslí lidé, kteří sem přijedou. A vždycky, když někoho provázíte Prahou, najednou ji vidíte jeho očima. Tohle je ten případ.

Odráží se to, odkud pochází, v jeho tvorbě?

Nová Anglie je specifický kout Ameriky a Dan Brown je jejím ztělesněním. Je z lepší rodiny, rodiče byli kultivovaní vzdělaní lidé, tatínek ještě žije. Vštěpovali dětem lásku k hudbě, tradicím, ke kultuře, ale i mysteriím a šifrám. V Nové Anglii je nepřetržitá tradice anglického myšlení kulturního i náboženského. Šíře literární tradice je bezbřehá a větší než naše. Dan Brown píše žánrovou literaturu, naplňuje žánrové vzorce a za mě je naplňuje dobře, umí to jako málokdo. Zároveň čerpá z literárních odkazů. Můžete tam cítit dozvuky Edgara Allana Poea, Hermana Mellvila a dalších.

Rok a půl práce na jedné knize – je to na české poměry obvyklé?

Jak u čeho. Dan Brown je autor, který si může dovolit hodně a celé se to řídí podle něj. U jiných autorů by mohl být tlak nakladatelství větší, aby kniha vyšla rychle. Na druhou stranu, spousta menších nakladatelů a autorů texty cizeluje také opravdu dlouho.

Představuji si, že v jednu chvíli vám řekli – Petře, teď všeho nechte, a věnujte se jen Danovi.

Zhruba podobně to bylo. Poslední půlrok jsem si vyklidil stůl a nevěnoval se ničemu jinému. Tohle není standardní kniha ani pro Argo, ani pro český trh. Roli samozřejmě hraje fakt, že se odehrává v Praze. Hukot by to byl i tak, ale teď si to vynásobte zhruba stem. Musím ale zdůraznit, že nejsem redaktorem knihy, přispíval jsem k celkovému dojmu. Brown má svého amerického redaktora Jasona Kaufmana, dělají spolu od Šifry mistra Leonarda. Kniha je mu věnovaná a také tam vystupuje jako postava.

Která?

Jmenuje se Jonas Faukman, tedy přesmyčkou Jasona Kaufmana, a je to redaktor Roberta Langdona. Je to vlastně portrét Danova kamaráda a redaktora. Hackeři ukradnou z nakladatelského serveru rukopis, zničí ho a postarají se o to, aby zničili i všechny kopie.

Případné změny v textu řešíte s Jasonem Kaufmanem?

S ním jsem nekomunikoval tolik napřímo jako s Danem. S ním jsme byli místy v denním kontaktu, občas jsme si zavolali i několikrát denně či si vyměňovali zprávy. K Jasonovi se veškeré mé návrhy dostaly přes Dana. Bylo to zábavné. Jsem zvyklý pracovat s českými autory či překladateli, s anglofonními tedy méně, spíše jen tehdy, když řešíme české reálie. Tohle byl v podstatě full time, nota bene s tak věhlasným autorem, který osloví miliony lidí na celém světě. To bylo zajímavé. Ať chcete nebo ne, v hlavě to máte a přemýšlíte o knize jinak.

Vaše přátelství trvá 14 let. Vzniklo na základě vaší spolupráce?

Spolupráce zní dost honosně, my jsme až do Tajemství vždy přišli k hotovému. Dostali jsme text, ten jsme „jen“ přeložili – na tom pokaždé odvedli skvělou práci David Petrů a Michala Marková. Já pak redigoval hotový překlad. Takto probíhá klasická práce. Dan pak přijel, knihu jsme za velkého zájmu čtenářstva představili. Udělali jsme prohlídku Prahy, zašli na kafe či na večeři. Ale myslím, že co se týče bližšího osobního vztahu, bylo to o lidském porozumění. Dan má Argo rád, my se mu snažíme návštěvu vždy zpříjemnit. Až s tímto románem lze mluvit o spolupráci, protože jsme mohli být víc platní než obvykle.

Jaký je Dan Brown člověk?

Nesmírně milý chlapík bez ohledu na to, jak velká globální superstar je. Spolupráce s ním je krásná, je vděčným autorem, který je rád za každou dobrou redakční změnu. Rád si s ním povídám, je to pro mě nesmírně osvěžující. V Argu jsme poznali spousty autorů, kteří za námi i jezdí do Prahy, a to včetně pár opravdu protivných a arogantních. Dan Brown je opak. Je to někdo, s kým si rádi sednete na kafe a popovídáte si.

U melty?

Tu mu asi budeme muset uvařit, až přijede.