Hlavní obsah

Predátory, kteří zneužívají děti, to táhne na dětské tábory a kroužky. Říká odborník

Foto: Se svolením Pavla Houdka, Seznam Zprávy

Pavel Houdek

Poznat predátora není vůbec snadné. Bývá oblíbený mezi dětmi, které k němu mnohdy vzhlížejí. Buduje si jejich důvěru a málokdo by do něj řekl, že by mohl někomu ublížit. Prevenci by sice měly znát děti, ale ještě víc jejich okolí.

Článek

Letos v červnu poslal soud soud na pět let do vězení muže, který na táborech znásilnil čtyři chlapce. Navíc mu nařídil ochrannou sexuologickou léčbu. Seznam Zprávy před třemi lety přinesly příběh muže, kterého během dospívání dlouhodobě zneužíval jeho učitel.

Tyto dva příběhy bohužel nejsou ojedinělé, stejně jako není náhoda, že se sexuální predátoři vyskytují v prostředí, kde se pohybují děti. „Musíme si hlavně uvědomit jednu věc, která je velmi smutná, nepříjemná a blbě se poslouchá. Ale lidé, kteří chtějí zneužívat děti, jsou k tomuto prostředí přitahováni,“ upozorňuje Pavel Houdek, kriminolog a lektor sebeobrany.

Co si mají rodiče promyslet, než vyšlou dítě na tábor?

Na začátek bych rád řekl, že to, o čem se budeme bavit, lze aplikovat nejen na tábory, ale i volnočasové kroužky a podobné aktivity. Rodiče by mělo zajímat, jak má organizátor zvládnuté postupy pro případ, že tam budou mít podezření na sexualizované obtěžování. Většinou se o tom nikdo nechce bavit, je to nepříjemné, ale vlastně stejné, jako když si zjišťujete, jak mají vyřešenou hygienu či kvalifikaci instruktora a podobně. Když se zeptáte, s velkou pravděpodobností nastanou dva scénáře: buď řeknou, že by se to u nich nikdy stát nemohlo, anebo vám dají potřebné informace.

Můžete to rozvést?

Pokud řeknou, že se to nemůže stát, měli by rodiče zbystřit, že v lepším případě s tím neumí zacházet. V horším: že když se něco stane, pokrčí jen rameny, případně to zametou pod koberec. Ideálně by vám ale měli být schopni poskytnout informace, ze kterých vyplyne, že problematiku nechtějí bagatelizovat. Mohou mít třeba táborového ombudsmana, za kterým může dítě bezpečně jít, případně je tam dospělý vyškolený tyto věci řešit, mohou mít nějakou směrnici, podle které případného predátora odstaví, a podobně.

Pavel Houdek

Expert v oblasti prevence násilí.

Vystudoval Právnickou fakultu UK se specializací na trestní právo a kriminologii.

Absolvoval mnoho kurzů bojového umění, ovšem filosofie projektu Moderní sebeobrana, který založil se svojí ženou Jasmínou, nestojí na fyzické obraně, nýbrž na předcházení samotnému konfliktu.

Je spoluautorem knih Moderní sebeobrana, která získala ocenění Kniha roku, a To byl jen vtip…

V loňském roce s Jasmínou Houdek dostali ocenění Stříbrná medaile předsedy Senátu za „Posilování sebevědomí druhých“.

Jsou organizátoři na takové otázky připraveni? Je na nás, na rodičích, abychom vytvořili poptávku a vlastně tlak na to, že jde o stejně důležitou informaci, jako zda je na táboře třeba kvalifikovaný zdravotník.

A ptají se rodiče?

V ideálním případě by se mělo jít ještě o krok dál – instituce by o tom měly jasně mluvit samy. Když děti seznamují s organizačním uspořádáním, co se může a co nesmí, mělo by padnout, že když se bude dít něco, z čeho nebudou mít dobrý pocit, mohou se svěřit konkrétnímu člověku.

Nezapomínejme, že u nás může dětský tábor pořádat úplně kdokoli, klidně i člověk, který byl opakovaně odsouzen za zneužívání dětí. Máme i konkrétní případy. Jako třeba případ muže z Liberecka, který znásilnil během let na táboře několik dětí, kterým nebylo ještě ani deset, ve dvou případech dokonce ani pět. Přitom byl v minulosti dvakrát odsouzen za podobný čin.

Tohle by už snad měl vyřešit dětský certifikát.

Ano, ale zatím je jen v legislativním procesu. Pořád se setkáváme s tím, že člověk, který opakovaně zneužil dítě, za to dostane zpravidla podmínku. Jakmile mu vyprší, požádá si o výmaz z trestního rejstříku a může si zvesela pořádat dětský tábor, nikoho to nezajímá. Také musíme vzít v úvahu, že i když bude nakrásně platit dětský certifikát, tak aby člověka od dětí odstavil, musí nejdříve násilí na dítěti spáchat. Musíme si hlavně uvědomit jednu věc, která je velmi smutná, nepříjemná a blbě se poslouchá. Ale lidé, kteří chtějí zneužívat děti, jsou k tomuto prostředí přitahováni.

Ne každý vedoucí na táboře nebo v dětském kroužku ale chce děti zneužívat…

Rozhodně ne. A byl bych nerad, aby to tak vyznělo. Drtivá většina jsou slušní, normální lidé, kteří opravdu jen chtějí pracovat s dětmi. Právě ale tihle slušní trenéři a vedoucí by se měli snažit zavádět preventivní postupy, protože by měli chtít, aby z jejich řad predátoři zmizeli.

Jak poznat predátora mezi těmi slušnými?

Těžko, protože jde vlastně o dlouhodobější proces. První, co predátor udělá, je, že si velmi důvěryhodným způsobem zajistí, že dítě bude jeho jednání považovat na normální. Pak si zajistí jeho mlčení. Typická je věta: Když to řekneš, budeme mít průšvih oba. Tohle navíc dělá člověk, kterého má dítě rádo, nějakým způsobem ho respektuje. Může to být oblíbený vedoucí.

Jde o podobný princip důvěry jako u znásilnění v partnerském vztahu?

Trochu ano. Predátor není muž, který zacpe dítěti pusu, drží ho a odvede ho někam do lesa. Neříkám, že se to nemůže stát, ale je to spíše výjimečné. Predátor, pokud nechce být odhalený, musí mít velmi dobré krytí, které si vytváří klidně celé měsíce i roky. Je milý, udělá něco navíc, rodiče ho mají rádi, jede vyzvednout dítě, když se rodičům rozbije auto, aby ho odvezl včas na tábor, a podobně.

Nikdo nepředpokládá, že by spolehlivý sympaťák mohl dětem ublížit, na rozdíl od divného vedoucího, kterého nemá nikdo rád…

Přesně tak. U odhalených případů navíc téměř vždy vyjde najevo, že nezneužil jen jedno dítě, ale objeví se sedm, osm, deset dalších případů, které sahají klidně deset let dozadu. Ve skutečnosti jich může být mnohem více. Ale kriminalistům stačí deset případů, aby pachatel dostal nejvyšší možný trest. Ty další se už pak nemusí podařit odhalit, protože s nimi pachatel nespolupracuje, jsou promlčené a podobně.

Jak se predátor chová k oběti?

Jak už jsem řekl, je těžké ho odhalit, protože jeho chování se překrývá s tím naprosto běžným vystupováním dobrého vedoucího. S vybraným dítětem začne navazovat bližší vztah. Přesvědčuje ho o tom, že je talentované, výjimečné, snaží se ho izolovat od kolektivu, tráví s ním víc času o samotě. Dává mu třeba soukromé lekce nebo speciální péči, pak vztah buduje dárky nebo různými výhodami, což může být i zvýšená pozornost vůči jeho osobě.

A když má dítě zpracované, začne fáze „tajemství“ a „nikomu to neříkej“. Problém je, že tohle může naprosto legitimně dělat někdo, kdo není predátor. Dobrý instruktor a trenér si totiž všimne, když někdo potřebuje individuální péči, umí odhadnout velký talent, který si zaslouží rozvíjet. Takže se nedá říct, že ten, kdo se takhle chová, je predátor, ale jde o soubor detailů. Ale právě proto jim to často prochází. I když se dítě někomu svěří, tak dospělý nemusí vidět nic, co je jasně přes čáru. A tak to mohou predátoři dělat dlouhé roky.

Nejde najít nějaká hranice, za kterou když půjde, tak má dítě zbystřit? Třeba když na něj sahá?

Vezměte si táborového zdravotníka. Devadesát procent rodičů, které budou mluvit s dětmi o tom, že na ně nemá nikdo sahat, řeknou, že doktor je výjimka. Nebo masér. A bohužel zdravotník nebo masér může být také predátor. Je to komplikovanější. Samozřejmě, že dotyk je ta hranice, ale predátoři si třeba vyberou takovou aktivitu, kde se dotyky běžně používají. Hranice mezi dobrým a špatným dotykem je velmi tenká a oni ji posouvají velmi pomalu. Čtyřikrát vám sáhne na břicho a popáté o kousek níž, pak zase o kousek níž a je těžké to odhalit.

Stačí si připomenout případ maséra amerického národního týmu gymnastek Larryho Nassara, který měl zneužít více než tři sta mladých sportovkyň. Ty později popisovaly, že je masíroval na hýždích, protože je bolely, a když je pak masíroval i zevnitř, našly si na internetu, že takové techniky existují. On se tím i hájil u soudu, že sice nemá na tohle licenci, nepoužil rukavici, ale dělal odbornou masáž… Je třeba to vnímat v kontextu a stejně tak tomu musí rozumět i dítě.

Jak to děti mohou chápat v kontextu?

Musí o tom s nimi rodiče mluvit. Existují hranice intimní zóny, které si dítě může pohlídat. Na druhou stranu nic nezkazí, když přijde za rodičem a svěří se. Klidně i s tím, že bylo na preventivní prohlídce a doktor mu sahal mezi nohy. Jako rodič vím, že je to v pořádku, že se to běžně dělá. Ale je dobré o tom vědět. Lepší, když mi něco desetkrát řekne a o nic nepůjde, než když to bude tajit, protože „kamaráda Honzu takhle taky vyšetřoval…“.

Nepřenášejte zodpovědnost na děti

Od kolika let se s dětmi bavit, aby se naučily znát svou hodnotu a hranice?

Vlastně od té doby, co se naučí mluvit. Protože když to budeme dělat odmala, stane se to plynule. Zároveň si budujeme důvěru, která je nesmírně důležitá a která nevznikne lusknutím prstů. Neexistuje hranice, že se má začít v jedenácti, ve dvanácti. Ale obecně je dobré vědět, že u dívek v průměru kolem dvanácti let dochází k prvnímu nevhodnému a nechtěnému kontaktu se sexuálním podtextem.

Takže ideální je začít předtím, aby dcera už věděla, jak zareagovat.

Jasně, ale pořád mysleme na to, že se bavíme o průměru. Důležité je, že téma nemá být tabu, i když spousta rodičů může mít obavy o něm mluvit s tak malým dítětem. Přizpůsobte se věku dítěte. Můžete si o tom třeba přečíst v literatuře, která už dnes je k dispozici.

Knihy, které pomůžou s dětmi mluvit

Děti to chtěj vědět taky, Marcela Poláčková a Dagmar Drišová

Organizace Konsent, která se dlouhodobě věnuje prevenci sexualizovaného násilí a učí společnost, jak mají vypadat vztahy, vydala knihu Děti to chtěj vědět taky. Ta má fungovat jako příručka pro všechny dospělé, kteří neví, jak s dětmi mluvit o sexu a vztazích. Kniha je kromě praktických rad doplněna i osobními zpověďmi či rozhovory s odborníky.

Nie znamená nie, Janeen Sanders

Učí děti o tělesných hranicích, o tom, že se mají sami rozhodovat, kam druhé pustí, a jak si budovat vlastní sebedůvěru a sebevědomí. Kniha zatím vyšla pouze ve slovenském překladu, nicméně stojí za to se po ní podívat.

Sex je vtipný slovo: Kniha o tělech, pocitech a o tobě, Cory Silverberg, Fiona Smyth

Komiksovou formou se na stránkách děti seznamují s tím, že sex není jen vtipné slovo, ale má mnoho významů, rovin, a že ne všechny mohou být příjemné a hezké, a tak je třeba se v nich pořádně zorientovat. Stejně tak ve svých pocitech a v tom, jak se k nám druzí chovají.

V tom věku také mohou prožívat první zamilovanosti a klidně i do pětadvacetiletého instruktora nebo vedoucího na táboře, vzhlíží k němu a on toho využije. Jak je před tímto ubránit?

Rád bych podotkl, že to, o čem se bavíme, se zdaleka netýká jen děvčat. Podle kriminologických dat víme, že asi pět procent všech mužů v Česku zažilo znásilnění - každý dvacátý. Drtivá většina z nich, v mnohem větší míře než u žen, se stala obětí v dětském věku.

Ale zpátky k vaší otázce. Já chápu, že se tu bavíme, co mají dělat děti, jak je připravit, ale my nemůžeme přenášet zodpovědnost na dítě. Nemůžeme od něj čekat, že dokáže odolat soustředěné manipulaci a tlaku, kterou ti predátoři mají velmi vyprecizovanou. Bohužel i v Česku jsou tábory, kam vedoucí jezdí přesně s tímto záměrem, nebo se tam toleruje taková ta kultura, kdy tam jezdí na lov a už při zahájení si vybírají holky, kterým už vyrostla prsa a se kterou „by to šlo“. Znám to i z praxe, slyšel jsem různé příběhy.

Můžete říct příklad?

Jedna paní, co k nám chodí trénovat, nám vyprávěla, že ve čtrnácti měla na táboře sex s vedoucím, normálně dospělým chlapem. A považovalo se to prý za normální. Že to nebylo v pořádku, jí došlo až po letech. Nebavíme se přitom o násilí nebo nátlaku. Ale musíme si uvědomit, a zase se neposlouchá dobře, že i dítěti se to může líbit a může být i mladší. To ale neznamená, že to není trestný čin a zneužití.

Protože využívá svého postavení a moci?

Ano. Myslí na to i trestní zákoník, hovoříme o trestním činu sexuálního nátlaku. Jeho skutková podstata spočívá v tom, že někdo zneužije svého postavení a z něj vyplývajícího vlivu k nátlaku. Přímo v komentáři trestného činu najdete vztahy učitel-žák, trenér-svěřenec a tak dále. Bez diskuze je tu samozřejmě trestní rovina u dítěte mladšího patnácti let.

Hlavně to, že je člověku 15 let, z něj ještě dospělého nedělá.

Proto existuje trestný čin sexuálního nátlaku, který myslí na podobné situace. A samozřejmě se pohybujeme daleko za jakoukoli etickou hranicí. Ta by měla být nastavená a pěstovaná už v kultuře oddílu, že vztahy mezi instruktory a svěřenci jsou nepřijatelné. Tohle všechno by ale měly děti vědět také od rodičů, kteří by měli vysvětlit, že intimní vztah mezi výrazně starším člověkem, který je v nějaké mocenské pozici, ať je to trenér, učitel, vedoucí, je nepřijatelný. A dítě by mělo mít důvěru rodiči říct, že se něco takového děje. Takový vztah se musí budovat.

Chápu, že dítě může mít strach, že dostane vynadáno nebo že se mu vysmějí.

Přesně tak. Rodič s tou informací musí pracovat citlivě a jasně ji řešit. Nesmí ale zodpovědnost přehodit na dítě.

Co okolí? To takové situace přehlíží?

Téměř vždy, když se vyšetřují predátoři, se ukazuje, že o tom lidé věděli. Jenže jak nejsou nastavené procesy a jde o tabu, tak teprve ve chvíli vyšetřování se začnou situace vybavovat. Třeba když administrativní pracovnice při inventuře vlezla do sprch a viděla nahého trenéra s devítiletým chlapcem. Zavřela, odešla a řekla si, že už je hodně hodin, tak se šli osprchovat dohromady, jinak by nestihli odejít včas. Protože každého člověka nejprve napadne vysvětlení z jeho úhlu pohledu. A protože většina z nás nezneužívá děti, tak nás nenapadne myslet na nejhorší. Když se vrátím k tomu masérovi Nassarovi: Jedna z matek viděla, jak má u masáže dítěte erekci, a řekla si, že je to chudák, že se při tom masírování vzrušil.

Co se s tím dá dělat?

Když budeme podporovat otevřenou kulturu, tak nás nahý trenér se svěřencem nenechá chladným a informujeme povolaného člověka. Ten by měl mít kurz nebo být dostatečně fundovaný, jak to řešit. Protože když to bude řešit pocitově, tak si oba zavolá k sobě do kanceláře, aby si to vyříkali. Případně trenérovi vysvětlí, aby se to neopakovalo. Tím ale celou situaci jen zhorší. Momentů, kdy násilníka šlo zastavit, je více, ale nestane se to, protože nikdo neví, co má dělat, nejsou na to obecně známé a dostupné postupy.

Celou dobu se snažím přijít na to, jak jako rodič uchránit dítě před predátorem, ale vlastně nejdůležitější je, aby se o tom veřejně mluvilo.

Ano, ale to neznamená, že my jako rodiče nemůžeme udělat nic. Musíme o tom s dětmi mluvit. Musí vědět, že když na ně někdo sahá, mají to říct. Děti by se měly naučit pomocí her a scének, jak takové jednání poznat, odmítnout, zakřičet. Když si predátor vybírá dítě, tak si vybírá takové, které se spíše neozve.

Pořádáte kurzy moderní sebeobrany i pro děti. Zvyšuje se počet rodičů, kteří mají zájem, aby se jejich dítě naučilo tyto postupy?

Ano. Neučíme je ale nějaké hmaty a chvaty, to je blbost, protože dítě se dospělému fyzicky neubrání. Dítě má na obranu jiné nástroje. Může se naučit, jak v průběhu toho groomingu (navazování blízkých vztahů s dětmi za účelem sexuálního zneužití - pozn. red.) včas identifikovat problém, vymezit se a najít si nějakou dospělou osobu, která mu pomůže dávno předtím, než dojde ke zneužití. Může se naučit, jak nebýt zticha. To je to, co mají ty děti umět. Dokázat poznat nemístné, falešné jednání a ozvat se. Ne jen vůči vůči tomu predátorovi, ale hlavně tím, že to řekne dospělým.

Na co si rodiče mají dát pozor, když se dítě vrátí právě třeba z letního tábora?

Dítě, které se stane terčem nějakého zneužívání, šikany, zpravidla nějakým způsobem změní své chování. Což třeba zejména u dítěte v pubertálním období, kdy se chová všelijak, může být problematické odhalit. Neměli bychom je ale ignorovat, protože predátoři to vědí, a proto si vybírají děti v tomto věku. Nebo si vybírají problémové, které vykřikuje, vyrušuje a funguje u něj vyhrůžka, že když to někomu řekne, nikdo mu neuvěří.

Jakých změn si má rodič ještě všímat?

Když začne být smutné nebo veselé, rozjařené, začne se jinak oblékat. Třeba najednou nosí oversized, aby skrylo své tělo, nebo si naopak začne oblékat krátké věci. Dále když dítě přijede zamlklé, což samozřejmě nemusí být nutně spojeno se zneužíváním, ale je třeba i na to si dát pozor. Mohou to být fyzické stopy. Pak by se rodič nikdy neměl spokojit s fádním vysvětlením, jakože třeba někde upadlo. Je pak hrozné, když se to začne vyšetřovat a rodič si najednou zpětně uvědomí, že se v určitou dobu začaly u jeho potomka objevovat více modřiny a že tomu nezabránil. Ale je to normální – všichni toho máme hodně, děti nás občas zlobí…

Dalším signálem může být, že dítě, které dříve rádo chodilo do oddílu, najednou nechce. Odmítá jet na tábor, kam jezdilo v předchozích létech. Jasně, možná se mu tam nechce, protože chce pařit na mobilu, ale také třeba ne. Jde o další střípek informace do celkové mozaiky. Tohle všechno jsou věci, na které by rodiče někde v hlavě měli mít vybudovanou signalizaci, že když se začnou dít, může to mít legitimní příčinu.

Ne vždycky tomu tak ale je, ne?

Jistě, ale i tak bych si měl promluvit s dítětem, zasadit si do kontextu, co se v poslední době dělo. Rodiče to dokáží spíše než jiní lidé. Pěti- nebo desetiminutové posezení zmůže často více, než si rodič na začátku myslí. Pro dítě to znamená, že se o něj rodič zajímá, je citlivý, a tak když se mu něco začne opravdu dít, je větší šance, že s problémem půjde za ním.

Je také dobré, když rodič dá dítěti číslo na Linku bezpečí, ostatně já si myslím, že to by mělo dostat s prvním telefonem. Protože můžete mít mezi sebou skvělý vztah, ale někdy s vámi dítě prostě nebude chtít mluvit, ať už z jakéhokoli důvodu. Tak ať má jinou možnost problém řešit.

Doporučované