Hlavní obsah

„Mám slabost pro zvláštní typy, takové nedokonalé,“ říká Jakub Kohák

Foto: Televize Seznam

Hostem Mých míst byl Jakub Kohák.

Reklama

21. 6. 2020 10:30

To proto, že sám sebe považuje za nedokonalého. Ze své slabosti v podobě řečového handicapu si časem udělal přednost. A jak prozrazuje v pořadu Moje místa, jeho vtipkování na úkor všech a všeho přišlo v životě také až později.

Článek

Jako malý kluk třídní bavič nebyl. Smyslu pro to, dělat věci jinak, využívá i ve své profesi. Úspěšně točí známé reklamní spoty, a cesta od produkce k jejich režii se podařila nejspíš i proto, že nepřepálil díky své zkušené producentce začátek. „Čekal jsem na dobrý scénář, než abych se zapsal jako ten, co točí všechno.“

Studoval jsi sportovní Gymnázium nad Štolou, čili jsi jako kluk mířil ke sportovní, profesní kariéře?

Na střední jsem skutečně chtěl být profesionální basketbalista, typově někdo jako Michael Jordan. Basket jsem hrál vrcholově, za VŠ Praha, ale postupem času bylo čím dál jasnější, že profesionální basketbalista nebudu…Proč? Protože zkrátka výkon, a taky zdraví.

Sportem podlomené?

Měl jsem hodně zranění, ano. Zlomeniny, a všechno možné naražené. Takže jsem se raději vrhnul někam jinam. Po vojně jsem se přihlásil na FAMU na produkci a na třetí pokus mě přijali.

Jak tě napadlo studovat obor produkce na FAMU?

To byl tatíkův nápad. On celý život pracoval v televizi, věnoval se produkci, pracoval jako scénárista, a nakonec si založil vlastní produkční studio. Takže to byla taková jeho myšlenka, poněvadž já jsem v té době nevěděl, kam se vrtnout. Chtěl jsem vždycky akorát dělat Indiána. A to se podařilo.

Jaký jsi byl v tu dobu, resp. míříš tam, že devadesátky byly i pro tebe divoké roky?

Ne, to nebyly. Nikdy jsem nijak zvlášť nevyváděl. To mám až poslední roky. Ostatně já mám všechno tak nějak později v životě. Třeba všichni kluci na střední chtěli mít kapelu, no, já ji chtěl mít v pětatřiceti. A založil jsem tři. Úspěšně ani jedna nikdy nehrála nic, ale měli jsme kapelu a chtěli jsme se scházet. Takže takhle já žiju.

+1

Takže já žádnou peprnou historku z té doby, kterou jsme tak nějak všichni prožili, neuslyším?

Peprnou? Čemu říkáš peprná?

Sex, drogy, rokenrol?

To vůbec, ne. Já byl strašně dlouho počestný chlapec a to mi naštěstí zůstalo až do pozdního věku.

A kde se v tobě vzal sklon k recesi a k tomu zavtipkovat si tak trochu na úkor všeho?

To se také tak nějak vyvrbilo samo, to také nebylo odjakživa. A zase až v pozdějším věku. Já jsem odjakživa nebyl „ratata“. To všechno se u mě tříbilo, zrálo, kvasilo, a pak to najednou přišlo.

To znamená, že tvůj producent David Promberger má pravdu, když říká, že jsi býval kdysi docela stydlivý kluk?

Jo, to se klidně může zakládat na pravdě. Nevylučuji to, ale už si nevzpomínám. Ale ba jo, je to pravda. „Díky Davide, stokoruna je tvoje!“

Proč vlastně člověk obrací i vážné věci do humorné stránky?

Který člověk?

Ty.

To já nevím. Mě to asi baví. Zdá se mi to takové kreativní. Vždycky mě třeba bavili víc takoví tátovi kamarádi, kteří dělali srandu a v hospodě něco vymýšleli, než ti, co jen seděli a smáli se tomu. A líbili se mi spíš typy lidí, které něco vedly. Nemyslím revolucionáře, ale takové, co se snažily vymýšlet nějaké opičky, snažily se trošku ten fádní život rozveselit, někam ho posunout. Protože jinak, co bychom tu měli, že?

Takže jako kluk ve třídě jsi bavič nebyl?

Ne, to ne. A ještě v tom asi hrál roli jeden důležitý aspekt – já jsem odmalička trochu koktal a zadrhával v řeči. Kvůli tomu jsem se neprojevoval. To byla brzda. Dneska už s tím umím pracovat. Řekl jsem si, že si z té slabiny udělám přednost. Ne, že bych na to upozorňoval, ale vzal jsem to jako součást sebe.

Přestal jsi se bát reakcí okolí, a ono to postupně pominulo?

Nepominulo, stále se ještě párkrát za den zadrhnu, ale umím s tím pracovat a líbí se mi to. A když dneska vidím někoho s podobnou záležitostí, je mi naopak sympatický.

Protože je jiný?

Přesně to je ono. A ještě jsem si někde přečetl, že jde o znak práce druhé hemisféry. Já jsem byl původně levák, přeučený na praváka, a tam se to možná někde stalo. Mně jedou obě dvě hemisféry, což je někdy prý sice důvod k zadrhávání, ale taky je to znak nějaké výjimečnosti, což se mi líbí. Tím nechci říct, že jsem výjimečný, ale dá se v tom něco takového najít.

Využíváš téhle výbavy ve své práci režiséra reklamních spotů - všímáš si různých jinakostí?

Rozhodně ano. To je vlastně jeden ze stavebních kamenů mé práce. Vždycky jsem se na dané téma zkusil podívat jinak, a vždycky jsem se snažil udělat zadanou práci zvláštněji, jen ne obyčejně. A vždycky jsem měl rád zvláštní typy, takové nedokonalé. Pro ty mám slabost. Protože sám jsem nedokonalý.

Jde takové rozvolněné pojetí věcí dohromady s disciplínou a řádem bývalého sportovce?

Asi ano. Nemůžu se sám ohodnotit, ale já všemu dávám to, co si to zaslouží. Takže když je potřeba mít v něčem řád, tak tomu dám řád. A když je někde potřeba trošičku věci rozvolnit a pobláznit, tak to udělám. Nejsem upjatý, neřídím se tím, že takhle to má být a tečka.

Jsi úspěšným režisérem reklamních spotů. Kde je ten krok od produkce k režii?

Ještě na FAMU. Produkce má v popisu práce připravit natáčení, a já jsem přišel na to, že by mě spíš bavilo vymýšlet pořady a kreativně se na nich podílet, než všechno kolem natáčení zajišťovat. Takže jsem začal točit vlastní menší filmy, postupně jsem zlepšoval kvalitu, pak si toho všiml Daniel Bergmnann, tehdejší zakladatel a producent Stillking filmové produkce a tam mi před lety poprvé nabídli spolupráci.

Jak tě přijímali ve Stillkingu - tehdy už profíci, mezi sebe?

Vřele. Protože odhadli…

Počkej, myslím to vážně.

Já také. Protože když v téhle branži vedoucí řekne, že je někdo talentovaný člověk, znamená to, že může té společnosti pomoci, a tak se o něj taky hezky starají.

Zažil jsi vůbec někdy stav, kdy se ti něco nedařilo, lidé ti nevěřili?

Tak tomu na začátku samozřejmě bylo. Nemáš- li za sebou žádnou práci jako režisér, je důvěra klientů a zadavatelů vrtkavá. A v tu chvíli je důležitá právě podpora producenta. U mě šlo konkrétně o Pavlu Burgetovou, která se o mě starala, a zvolili jsme tu správnou cestu, kudy jít.

Co to znamená?

Velice zjednodušeně existují pitomé spoty na prací prášek a podobně. A pak jsou samozřejmě dobré spoty, kterých je méně a je proto o ně samozřejmě veliký zájem mezi režiséry celého světa. A my jsme zvolili takovou cestu, že budeme čekat na dobrý scénář, než abychom se zapsali jako ti, co točí všechno.

A byl jsi dostatečně trpělivý?

Byl. Čekali jsme třeba rok a dočkali jsme se. Jenomže ono se může stát, že čekáš, dostaneš šanci a stejně ji nevyužiješ, protože to zrovna uděláš špatně, nebo něco nevyjde, nebo na to nestačíš.

Ale tobě to vycházelo…

Musím říct, že mně se to podařilo. Tak nějak do jisté míry. Jsou i úspěšnější režiséři než já. Třeba… teď mě zrovna nic nenapadá.

Ty máš pověst šprýmaře a recesisty. Nikdo moc neví, co myslíš vážně. Když režíruješ, jsi jiný na place?

Jestli, tak jen trošku. Já jsem pořád stejný, všechno je vážně myšleno.

Tak jinak. Vtipkuješ s lidmi na place, či se štábem?

Ano, samozřejmě.

A jak to může fungovat?

Vytvořím takovou atmosféru, aby bylo všem příjemné v ní pracovat. Tak to má být, si myslím.

A když se něco nedaří, bouchnou ti saze?

Když se nedaří? Neznám.

Dobře. Tak zařveš někdy na lidi na place?

Ne. To nikdy.

Máš nějakou svoji vizi, jak s lidmi pracovat, abys od nich dostal to zvláštní, to jiné, co chceš?

Určitě ano. Ale v tom je důležitý výběr spolupracovníků. A možná nejdůležitější je asistent režie. Ten vlastně komunikuje s komparzem, s herci, i s celým štábem. Zatímco já klidně jen s hlavní postavou. Resp. povíme si vše a já mu řeknu, co potřebuji od těch ostatních.

Pracuješ podle přesně daných story boardů, předem zadavatelem reklamy schválených obrazů řekněme, kde je nějaký risk v tvé režijní práci?

Risk je do toho jít a navrhnout nějakou netradiční formu řešení. A pak to i zvládnout.

Napadá tě vždycky netradiční forma řešení?

Ne, vždycky ne. Ale to není jenom režisérova chyba. Někdy to holt scénář nedovoluje, není v něm dost prostoru pro nějakou kreativitu. A třeba to není ani potřeba. Ale když cítím, že by to něco chtělo, nejsem ticho. A mám -li osvícené spolupracovníky, tak to kolikrát i dopadne. Pokud si mne tedy vyberou.

Už se ti stalo, že po tobě nesáhli?

Stalo, jistě, mnohokrát. Mohou k tomu být různé důvody - někdo navrhne lepší řešení, než napadlo mne, finanční stránka je důležitá… I osobní sympatie hrají kolikrát roli. Ale to je normální. To k tomu patří. To je součást hry. Tak to beru.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované