Hlavní obsah

„Kachyňa měl metodu cukru a biče,“ vzpomíná Alena Mihulová. „Bič zkusil jednou“

Foto: Televize Seznam

Hostem Intimních zpovědí a Mých míst byla herečka Alena Mihulová.

Reklama

12. 4. 2020 15:52

Zamilovala jsem se veškerou silou mládí, říká o lásce k o čtyři desítky let staršímu režisérovi Karlu Kachyňovi. Bylo jí sedmnáct. Šestnáct let po manželově smrti vzpomíná na jejich první setkání na castingu k filmu Sestřičky.

Článek

„Žádná jiskra tam nepřeskočila, já se ho pekelně bála,“ říká herečka Alena Mihulová, která byla hostem pořadu TV Seznam Moje místa. Autorka se s herečkou zná, proto si v rozhovoru tykají.

Proč si, na svůj původ pyšná, rodilá Brňačka, vybere střední ekonomickou školu v Praze?

Původně jsem mířila na zemědělku, protože jediné, co mě v tu dobu bavilo, byla zvířata. Jenomže tehdy, za socialismu, byly ustaveny komise, které rozhodovaly o tom, co je pro tebe dobré a co ne, a protože jsem vážila asi tak 40 kilo, odporoučeli mě, že na to fyzicky nemám. Tedy takhle, řekli mi, že u krav a koní rozhodně nebudu a jediná možnost je drůbežárna. Tak to jsem se zase odporoučela já. A protože spousta spolužaček šla tenkrát na ekonomku, řekla jsem si, že to zkusím také.

A proč až do Prahy?

Mně to bylo v tu dobu asi úplně jedno. Doma byl malý, dvouletý brácha a možná jsem té role chůvy už měla dost… A možná jsem byla odmalička zvyklá na internáty, poněvadž jsem je kvůli mámině práci na směny důvěrně znala už od školky, a jen jsem v tom setrvačně jela dál. Už si ten pravý motiv nepamatuji. Co si ale pamatuji dobře, je, že ekonomka byla pro mě čiré zoufalství. Věděla jsem hned, že téhle profesi se po maturitě věnovat nebudu. Také proto, když jsem se nedostala hned na DAMU (pokoušela jsem se marně dvakrát, potřetí na JAMU, kde jsem naštěstí napočtvrté zakotvila) a zkusila jsem asi tři týdny pracovat jako sekretářka v zahraničním podniku KOVO. Stačilo, aby mě párkrát plácl můj šéf po zadku, a šla jsem.

Na talentové zkoušky na herectví tě připravovala zkušená to dáma divadelních prken, paní Jiřina Jirásková. Byla to koneckonců ona, která tě spolu s režisérem Karlem Kachyňou přivedla na myšlenku dát se na komediantskou dráhu, poté, co tě jako ještě nedospělou zažila v kultovním Kachyňově filmu Sestřičky?

Ano. Nevzdávala to se mnou. Chodívala jsem k ní do obýváčku předříkávat monology a básničky a ona byla ostrá jako břitva. Seřvala mě, až mě rozplakala. Ale protože mě znala, usoudila, že to není dobrá metoda. Pak už byla vlídná, různé věci mi předváděla a dávala mi cenné rady, které jsou mi stále k dobru.

+2

V tu dobu už jste s Karlem Kachyňou spolu žili?

To ne. Vždyť my jsme spolu byli deset let, aniž bychom spolu žili. Vlastně žili jsme spolu vždy dva měsíce o prázdninách nebo o víkendu, protože já jsem byla nejdřív v angažmá v Ústí nad Labem a hned potom v Brně na JAMU ve škole. Teprve, když jsem dokončila JAMU a dostala díky roli Raněvské v Čechovově Višňovém sadu nabídku na angažmá v současném Švandově divadle v Praze, tehdy to bylo Divadlo Labyrint, jsme spolu konečně mohli začít bydlet. No, a bydleli jsme spolu asi rok, když Karel přišel s tím, že by si mě chtěl vzít. Pamatuji se, jak mu povídám, že na tom ale vůbec netrvám, a on opáčil, že by mě rád požádal o ruku, až budu těhotná. Prý bych mu jinak za pár let utekla. Věděl lépe než já, že jsem typ ženské, která bude chtít být matkou. Znal mě víc než já sebe. Měl pravdu.

Nikdy jsi nevnímala nijak intenzivně velký věkový rozdíl mezi vámi?

Ne. Já jsem ho vnímala jen, když mě chtěl Karel občas školit. Jenže on toho zase rychle nechal, když zjistil, že to na mě vůbec nefunguje. Měl tendenci podstrkovat mi rozličné knihy - což mě tedy zpětně mrzí, protože jsem nedovzdělaná, a pamatuji si, že jednou mi takhle náhodou podsunul i Hrozny hněvu. A já nevím, proč to byla zrovna tahle kniha, ale začetla jsem se do ní a dodnes ji miluji. A pak to byla ještě Singerova Stará láska, naše společná milovaná, a tu mám stále na nočním stolku.

Ta pověstná jiskra přeskočila mezi vámi už během konkurzu na film Sestřičky?

Ale kdeže, tam nic nepřeskočilo, já se ho úplně pekelně bála. Jemu se ne nadarmo říkalo „Železnej dědek“. On sám o sobě říkal sice, že vypadá, jako když neumí napočítat do pěti, a vypadal, ale nebyla to pravda. Používal metodu cukr a bič a sám to přiznával. Na mě ten bič zkusil jednou, já se rozplakala, dvě hodiny na mně maskérky při natáčení pracovaly, aby mě uklidnily a přelíčily, a to bylo také poprvé a naposled, co to udělal. Pak už byl jenom cukr, cukr a cukr - a v tom se mi dařilo. A myslím, že to je něco, v čem se mi daří stále. Jsem v tomhle punktu trochu jako dítě. Když se cítím přijatá, myslím tím, že jsem pro roli ta pravá, že si režisér dobře vybral a že to tak vnímáme oba, šlapu jako hodinky. Já vím, je to hrozné, chci, aby mě všichni milovali (smích). Ba ne, dneska už ne, naštěstí, dneska už mě nemusí milovat všichni. Jen ti nejbližší, to stačí, to je fajn.

Čili jiskra přeskočila kdy?

Právě tím přístupem cukr, cukr, cukr. Byl na mě hodný, milý, příjemný, k tomu chytrý, vzdělaný člověk, který měl šmrnc, jiskru a charisma, tak jsem se zamilovala. Zamilovala jsem se veškerou silou mládí. Bylo mi sedmnáct. To viděl, myslím si, celý štáb, že je Mihulka úplně zblázněná do Kachyni.

Co ti řekli doma, když jsi přivedla pana režiséra?

Když jsem přišla poprvé domů pochlubit se mamince, jakého mám chlapce, oddechla si, že je to fajn, že mě aspoň nezbouchne.

Aha, a šup…

No, tak trvalo to ještě těch deset let. Pravda ale je, že my jsme si sice řekli, že se vezmeme, až budu vědět, že jsem těhotná, ale to jsme netušili, že to bude hned druhý den.

Prosím?!

Obrazně řečeno samozřejmě. Ale bylo to opravdu strašně rychle. A byli jsme tím i trošku zaskočení, že nám to tak vyšlo. Karel si pak z toho celý život dělal srandu a vždycky říkal: „Já jsem kolem ní jenom prošel a vůbec nic jsem si vlastně neužil.“

Mohu vsadit na tvůj humor a ptát se, jaká jsi byla manželka?

To by nejlépe řekl sám Karel, ale vzhledem k tomu, že mezi námi už šestnáct let není, tak myslím, že výborná. Ale vážně, já jsem fakt byla ráda manželka a matka. Dokonce taková puťka, řekla bych. Smýčila jsem, vařila, starala se o Karla i o naši dceru Karolku. Žehlila jsem snad i spodní prádlo. A bude to nejspíš důvod, proč tohle všechno už teď nedělám. Nebo jen minimálně. A také mě to pro sebe samu tak nebaví.

Vím, protože se známe, že jsi dnes s Karlovým odchodem vyrovnaná.

Jsem vyrovnaná a mám hezký život a klid v duši. Asi také proto, že všechno nějak v podstatě bylo, jak mělo být. Necítím se nikterak dlužná, dělala jsem, co jsem mohla. A možná ne všechno nejlíp, ale vím, že lépe jsem to neuměla. Měl pěkný život a měl ho pěkný i s námi, myslím. Aspoň se tak vždycky tvářil.

Byla i doba, kdy ses stáhla do ústraní. Někdo by řekl ze žalu.

První dva roky určitě. I déle. Divila jsem se, jak může někdo říct, že po roce už má být člověk zdravý, vyrovnaný a v pohodě. Kdo určuje ten čas? Tesknila jsem dlouho. Pomohla mi až psychoterapeutka Jitka Vodňanská, která je opravdu výborná na spoustu věcí. A jednou z nich jsou právě stavy členů rodiny po úmrtí. Kromě toho, že mě provedla tím smutným obdobím, mě ještě naučila jednu věc. A tou je, jak hezky žít sama se sebou. Já strašně nemám ráda frázi „mít se ráda“, ale než bych to celé opsala, tak ji použiji. Mám prostě ráda vlastní život, vím, že to, jaký mám život, nezpůsobuje nikdo jiný a že jsem to hlavně já, kdo o něm rozhoduje.

Bylo těžké se takovému vidění naučit?

Bylo to těžké. Nechci sklouznout ke klišé, ale je to vážně každodenní práce učit se rozlišit, kdy se s nějakou situací něco může udělat a kdy je neovlivnitelná a je dobré se s ní smířit. A to právě chce mravenčí práci - mít dost moudrosti ty dvě věci rozlišit. To je na tom všem asi to nejtěžší.

Ty sama jsi kromě vlastní záchranné psychoterapie prošla i psychoterapeutickým kurzem. To byla součást plánu?

Prošla jsem jím právě na doporučení Jitky. Mě samotnou by to nenapadlo. I když, vidíš, pár lidí už mi kdysi řeklo, že bych to mohla zkusit. Vlastně asi tak polovinu mého dospělého života se na mě lidé obrací s prosbu o radu nebo se mnou chtějí probírat své životy. Ale to i babička na zastávce. Já nevím, co mám ve tváři, že se mi lidé svěřují. Každopádně si dávám velký pozor někomu radit, protože co je dobré pro mě, nemusí být dobré pro jiného. Abych se ale vrátila k otázce, já jsem nakonec nabyla dojmu, že by bylo fajn si kurzem projít, už kvůli sobě, protože tam se člověk dozví mnohé o sobě a právě o tom, jak jít sám na sebe, jak si vyhovět a jak si život vylepšit. A tím pádem to pak lépe umí i s ostatními lidmi. Často jim nemusí přímo radit, někdy stačí jen vyslechnout. A teprve, když člověk o radu žádá, tak se pokusit ho šetrně a bezpečně provést konkrétním momentem. Tím ale vůbec nechci říct, že to umím. Já se něco takového stále učím.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované