Hlavní obsah

Měla se jmenovat Půlnoční bouře. Dívka, kterou chtěl stát sebrat rodičům, po letech promluvila

Foto: Profimedia.cz

Blanka Fuxová a její dcera Půlnoční bouře na snímku z dubna 2002.

29. 12. 2019 15:45

Dnes osmnáctiletá dívka poskytla rozhovor Klatovskému deníku. Popsala v něm, proč rodinu, která o ni bojovala s úřady, nakonec opustila a dobrovolně odešla do Klokánku.

Článek

Její případ byl v mnoha ohledech průlomový. Asi poprvé se veřejně řešilo, jestli mají rodiče právo zvolit pro své dítě libovolné jméno – matrikám navzdory. O co však šlo zejména: Jak moc smí stát zasahovat do rodičovských práv.

Půlnoční bouře se narodila v srpnu 2001 do alternativní rodiny učitelce Blance Fuxové a Jaroslavu Blovskému ze Šimanova na Šumavě, kteří zde žili v domečku v souladu s přírodou. Fuxová své děti rodila za asistence svého muže doma, sama je vzdělávala, snažili se být soběstační, pěstovali si pro vlastní spotřebu plodiny a tak podobně. Plus: Vedli kočovný život. Pokud chtěli, sebrali se a cestovali po Evropě.

Foto: Profimedia.cz

Eliška Fuxová alias Půlnoční Bouře s maminkou Blankou Fuxovou a tatínkem Jaroslavem Blovským. Snímek z května 2002.

Když se jim na Šumavě narodila Půlnoční bouře, na úřadech s indiánským jménem narazili. A hlavně na sebe upozornili. Takže fakt, že ještě během šestinedělí rodina vycestovala na delší dobu za hranice, aniž by dítě bylo zaregistrováno, oočkováno, zkrátka aniž by rodiče provedli běžné procesní úkony, na klan ze Šimanova přitáhl pozornost sociálních pracovnic. A policie. Která po jejich návratu jezdila situaci kontrolovat na sousedská udání. Třeba uprostřed noci.

A to byl okamžik, kdy příběh Půlnoční bouře, pro niž nakonec rodiče zvolili jméno Eliška Gaia, pronikl do médií. Jak tehdy popsala například Mf Dnes, místním se zdálo, že je rodina málo doma, že dítě málo pláče, jindy psali, že je viděli nehybně ležet na stole… Stejně tak je z tehdejších textů patrné, že sociální pracovnice pochybení na místě nenašly. Děvčátko bylo dobře živené, doma bylo čisto, rodiče slíbili vybavit chybějící rodný list a malou Elišku přihlásit k dětskému lékaři.

I tak ale v dubnu 2002 dorazila za asistence justiční stráže a lékaře sociálka znovu a na základě předběžného opatření, které vydal Okresní soud v Klatovech, holčičku rodičům odebrali. Plně kojené dítě bylo odebráno matce a skončilo v ústavu. Strávilo tam plus minus šest týdnů.

Domů se vrátilo díky významné intervenci ombudsmanky Anny Šabatové a soudnímu přezkumu, který předchozí rozhodnutí Elišku odebrat označil za chybné. Na sociálním referátu v Klatovech padaly hlavy, proběhl soud, kde se řešilo možné odškodné.

Ale jak žila sama Půlnoční bouře, respektive Eliška Gaia? Rozhovor s dívkou, které je dnes už osmnáct let, přinesl v aktuálním vydání Klatovského deníku novinář Milan Kilián. Zjistil, že se Eliška nakonec se svou rodinou rozešla: Sama se rozhodla odejít do Klokánku v Janovicích nad Úhlavou, odkud zamířila do Dětského domova Kašperské Hory, kde je dodnes.

Odešla v necelých patnácti letech. „Těch důvodů, proč jsem odešla ze Šimanova, bylo spoustu. Přibývaly a přibývaly, až jsem si jednoho dne řekla, že nejsem schopna je unést.“

Foto: Repro: Klatovský deník

Rozhovor s Eliškou Gaiou v aktuálním vydání Klatovského deníku.

Tím hlavním důvodem byl fakt, že chtěla chodit do školy jako jiné děti. Do té doby chodila do školy jen do poloviny druhé třídy, pak měla domácí vzdělávání a školu viděla jen při přezkoušení. „Jak ale přibývali sourozenci, tak už nebyl prostor na to, aby mě byla mamka schopna naučit všechno potřebné učivo. A já jsem si začala uvědomovat, že to takto nejde dál, že chci dělat práci, která mě bude naplňovat, která mě bude bavit. A že pro to potřebuji školu. Chtěla jsem mít spolužáky, vrstevníky, prožívat to, co holky v mém věku,“ uvedla v citovaném rozhovoru.

V Klokánku strávila zhruba rok a byl to pro ni zlom. „Najednou jsem nebyla jen se svou rodinou, ale měla jsem okolo sebe vrstevníky, byla jsem mezi lidmi, komunikovala s nimi. Tehdy mi moc pomohla jedna teta, která si mě vzala, jak říkala, pod křídla. Dodnes jsme v kontaktu, pořád mě hlídá, kontroluje (smích). Té vděčím za moc, bez ní bych to asi nezvládla. Měla jsem velké potíže, než jsem se sžila s dětmi, nebyla jsem zvyklá na to, že si někdo dělá z někoho legraci. Moc jsem si to tehdy brala.“

V dětském domově, kde nyní pobývá, je spokojená, našla si přátele. „Ráda bych šla na uměleckou školu a stala se herečkou. Budu se o to snažit, co nejvíc to půjde, ale kdyby to nevyšlo, tak na druhém místě je učitelka na základní škole a na třetím práce u policie,“ uvedla.

Rodinu si přeje, i když ne pět dětí, jako má její maminka. „Stejně jako ostatní mám sny, že jednou budu mít svoje vlastní bydlení, že budu mít práci, že nebudu na nikom závislá,“ řekla redaktorovi Kiliánovi.

S maminkou se dál stýká, i se sourozenci, s tátou se nevídá. Životní styl, který rodina zvolila, Eliška Gaia neodsuzuje: „Beru, že se někomu líbí, ale sama tímto směrem jít nechci. Možná si za dvacet let řeknu, že chci žít někde v domečku v lese, ale teď bych byla spokojená, kdybych měla třeba byteček v paneláku v Sušici.“

A říká jí ještě někdo Bouře? „Pro většinu známých jsem byla a dodnes jsem malá Bouřička. I maminka a tatínek mi říkali někdy Bouří, Bouře. (…) Ale toto jméno jako by zůstalo doma v Šimanově. Tam jsem Bouře, ale tady jsem Eliška Gaia.“

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené