Hlavní obsah

„Můj život skončil.“ Poslední díl Juráčkových deníků sčítá útratu

Irena Hejdová
Scenáristka, publicistka
Foto: Bohdan Holomíček, repro z knihy se svolením nakladatelství Torst

Pavel Juráček a Daňa Horáková. (Repro z knihy nakladatelství Torst.)

Reklama

29. 9. 17:30

„Chci – když už nejsem schopen se poznat – se popsat. A nemohu být k sobě milosrdný.“ Deníkem z posledních patnácti let života se završuje svědectví Pavla Juráčka nejen o destruktivních dopadech života v komunismu.

Článek

Celý život ve čtyřech svazcích. Tolik je tlustých knih, které shrnují deníkové dílo režiséra Pavla Juráčka (1935–1989). Deníky si začal psát ve třinácti a pokračoval dalších čtyřicet let až do své smrti. Nyní vychází poslední díl a ač je ze všech dílů nejfragmentálnější a pravděpodobně i nejzoufalejší, je také nejsilnějším svědectvím o režisérově životě a jeho běsech.

Není jen zprávou o talentu a pádu mimořádné osobnosti české kulturní scény, ale i svědectvím o upadlé době, která podobným osobnostem lámala vaz. Zatímco Juráčkův souputník Miloš Forman v Hollywoodu sbíral Oscary, Juráček poustevnicky hnil na své chatě uprostřed slapských lesů. Bez práce, bez peněz a za asistence StB.

Pavel Juráček byl považován za jednu z největších nadějí československé nové filmové vlny díky pouhým třem filmům: Postava k podpírání, Každý mladý muž a svému opus magnum Případ pro začínajícího kata. Přes usilovnou snahu ale další filmy nenatočil, po srpnu 1968 byl propuštěn z Barrandova, kde právě jeho tvůrčí skupina zaštiťovala projekty největších hvězd nové vlny. Jeho pronásledování vygradovalo po podpisu Charty 77 (byl jedním z prvních signatářů), kdy na nátlak StB odjel na šest let do Německa. Do Československa se vrátil v roce 1983 a strávil tu posledních šest let života. Zemřel na rakovinu v 53 letech.

Čerstvě vydaný Deník IV. (1974–1989) Juráček psal v době, kdy na něj tvrdě dopadly normalizační komunistické represe. Deník byl v tomto období jeho hlavní literární prací – oproti předchozím letům neměl příliš možností realizace jinde, své běsy utápěl v alkoholu a dalších návykových látkách, a nejvíc času věnoval právě svým soukromým zápiskům. Juráček se v té době zmítal mezi svými ženami, alkoholem, láskou, steskem po svých dvou dětech a neschopností i nemožností psát a vydělávat psaním peníze.

Nejen pro Juráčkovu generaci klíčový rok 1968 byl i rokem, kdy podle něj jeho život skončil. Dějiny, „které nám komplikují život“ jsou mi už lhostejné. Můj život nebyl „zkomplikován“, můj život prostě před patnácti let skončil, zapsal si do deníku na konci roku 1982. Za nejzávažnější období svého života Juráček označuje období po Chartě 77, nejen kvůli politickým záležitostem a pronásledování po podepsání Charty, ale i proto, že se v té době zmítal ve vztazích s třemi ženami.

Tím, jak jsem se dostal do této totální izolace, do emigrace uvnitř domova, tím, jak nepracuji a nemám s ničím a nikým kontakt, scvrkly se mé zájmy nakonec jenom na holky, píše tu sebekriticky o dalších několik měsíců depresí později. Pronásledování po Chartě 77 vyvrcholilo nuceným odjezdem do německé emigrace, kde se k němu později připojila i Daňa Horáková, která loni sepsala své vzpomínky do knihy O Pavlovi. Ta se s Juráčkovými deníky doplňuje v líčení jeho životní mizérie a v tomto smyslu je to strhující čtení nejen o oboustranně ničivém partnerském vztahu, ale i o neméně destruktivních dopadech komunistického pronásledování nejen na přední talenty české kulturní scény.

V denících Juráček často řeší vleklé tvůrčí krize, neschopnost psát něco důležitějšího než jen osobní „pindy“. Jeho deníky ale zároveň jsou samy o sobě velkou literaturou a kdyby ne jeho filmy, tak i samotné toto monumentální dílo by mu zajistilo uměleckou nesmrtelnost. A uznání, po kterém celý život tak toužil.

V posledních patnácti letech života si už Pavel Juráček deník nevedl nijak soustavně. Zatímco v předchozích svazcích editoři vycházeli z poměrně rozsáhlého díla, zde se dochovaly jen fragmenty z rozličných diářů a volně zapsaných listů papíru, skicáků, bloků a záznamníků. Valnou část knihy tak zaplňují jen stručné zápisy z Juráčkových diářů, nekonečné soupisy útrat (převážně za cigarety, alkohol a jídlo), věčných dluhů, souloží a nevěr. Delší texty tehdy sepisoval do souborů Blábolení a Pindy, najdeme tu i úryvky námětů či scénářů a dopisy mimo jiné Václavu Havlovi či Janu Třískovi.

Knihu doplňuje závěrečná studie historika Petra Blažka Akce „Příbramský“, v níž vychází z prostudování archivů StB týkajících se Pavla Juráčka a Dani Horákové. Připomíná, že se po režisérově legálním příjezdu do Německa nepodloženě spekulovalo o jeho spolupráci s StB. Styky Juráčka s StB označuje Blažek za vynucené.

„Když Juráček odmítal spolupracovat či se alespoň veřejně distancovat od Charty 77, tajná policie ho různým způsobem šikanovala a tím přispěla k postupnému rozkladu jeho osobnosti, neboť mu opakovaně neumožňovala získat práci v oboru a napomohla tak jeho osobní izolaci,“ píše Blažek. Zmiňuje i to, že StB se Juráčka pokoušela získat pro spolupráci ke sledování Václava Havla, on nicméně spolupráci odmítl. Ze všeho nejvíc se bojím estébáků. Kdykoliv si na ně vzpomenu, zatají se mi dech, psal Pavel Juráček do svých deníků v téže době.

Pečlivě graficky i faktograficky vybavený, sedm centimetrů tlustý svazek je asi posledním dílkem z juráčkovského vesmíru, od souborného vydání deníků z let 1959–1974 přes předchozí dílčí díly I. – III. až po román O Pavlovi. Ta se vloni stala knihou roku v anketě Lidových novin, nový Deník na toto ocenění aspiruje také.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Pavel Juráček

Doporučované