Hlavní obsah

Natáčení, pitky i dovolené aneb 60 let Belmonda pod středomořským sluncem

Foto: Profimedia.cz

Jean-Paul Belmondo s partnerkou Barbarou Gandolfi na festivalu v Cannes v roce 2011.

Reklama

8. 9. 13:55

Jeden z posledních velikánů francouzské kinematografie dvacátého století Jean-Paul Belmondo zemřel a zanechal ve světové kinematografii stopu stejně tak nesmazatelnou jako na píscích Azurového pobřeží.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Neodolatelný rošťák s boxerským nosem natočil na Riviéře nejen spoustu filmů, ale udržoval si zde i blízká přátelství. V Nice, Antibes či Cannes jsme ho potkávali až do posledních let v ulicích i některých docela běžných restauracích.

Nevíme, zda po něm budou pojmenována náměstí či bulváry, ale v každém případě Jean-Paul Belmondo má na Azurovém pobřeží už dávno bezpočet pomníků ve vzpomínkách a srdcích místních lidí.

Chybující a sympatický rebel

Od jeho prvního vystoupení na filmovém festivalu v Cannes v roce 1960 až po jeho poslední návštěvu v Antibes v loňském roce uplynulo 60 let. V roce 1960 do kin vstoupil film U konce s dechem režiséra Jeana-Luca Godarda, kde v roli Michela Poiccarda alias Laszla Kovacse vytvořil nový typ filmového hrdiny: chybujícího a sympatického rebela, což Belmonda okamžitě vyneslo na hvězdné nebe.

Francouzům totiž není nic bližšího než právě tento charakter. O dva měsíce později se objevil na festivalu v Cannes, kdy se podělil o plakát s Jeanne Moreau. V rozmezí následujících dvou let si stačil zahrát ve 14 filmech.

Bébel byl zpět na Croisette už v roce 1964 s filmem Sto tisíc dolarů na slunci, kde si zahrál s Linem Venturou. Od té doby se zabydlel na nekrásnějších místech Riviéry od Monaka, Nice, Saint Paule de Vence, Antibes, Cannes až po Saint-Tropez a v jeho oblíbeném podniku Le Club 55, kde se setkával s jinou filmovou legendou, Brigitte Bardotovou.

+18

Až do posledních let znamenalo Azurové pobřeží pro Belmonda také shledání s rodinou. Každý rok a pokaždé na jiném půvabném místě Riviéry si pronajímal velký dům a trávil zde celé léto se svým rodinným klanem.

Když Riviéra kouzlí na filmovém plátně

Bébel dokázal udělat z jakéhokoliv filmu oblíbenou a populární podívanou pro jakéhokoliv diváka bez ohledu na věk. Hned několik ze svých neskutečných 80 filmů natočil na své milované Riviéře. Ta sloužila spolu se studii Victorine v Nice jako ideální prostředí pro natáčení dvou jeho celovečerních filmů pod vedením Georgese Lautnera.

Mafiánský příběh Policajt nebo rošťák, který jako první film v Belmondově kariéře překonal milion prodaných vstupenek, představuje v dobové atmosféře roku 1979 v mnoha záběrech hlavní město Riviéry Nice s jeho Anglickou promenádou, náměstím Masséna, starým městem Vieux-Nice i přístavem, nemluvě o úvodních scénách v Èze a Cap-d'Ail, kempu Le Pylône v Antibes či v kasinu v Juan-les-Pins.

A Nice si znovu zahrálo i v – pro policajta poněkud nostalgické – komedii Veselé velikonoce z roku 1984. Režisér a přítel Georges Lautner (společně natočili pět filmů) měl letní dům v Grasse, městečku v kopcích nad Cannes. Sousedé jen těžko spočítají nekonečné večeře pod altánem Lautnerovy zahrady.

V okně hotelu Negresco

Bébel rád vzpomínal se svými přáteli na historky ze starých dobrých časů. „Jednoho dne jsme – trochu opilí – vylezli po lešení do pokoje hotelu Negresco a k smrti jsme vylekali překvapený pár. Jean-Paul jim s neodolatelným úsměvem řekl: Nenechte se rušit, já jsem Jean-Paul Belmondo,“ vzpomínal kaskadér Pierre Rosso v restauraci Lou Balico, známé specialitami z Nice, kam si Bébel rád zašel na své oblíbené „trulé“, krvavou klobásku s cibulí, slaninou, rýží a mangoldem.

Foto: Profimedia.cz

Hotel Negresco na Anglické promenádě v Nice.

Byla to ale především příležitost setkat se s přáteli, třeba hercem Gillesem Dimicellim, se kterým hrál v divadle Cyrana, či s režisérem Jeffem Domenechem, který o Belmondovi natočil dokument.

„Byl bezprostřední a dostupný, nevadilo mu ani nechat se vyrušovat u jídla a fotit se s hosty. Jednou chtěl jíst na venkovní terase. Varoval jsem ho, že bude žádaný. A najednou tu vystoupilo z autobusu sedmdesát turistů, aby ho objali a dali mu pusu. Byl šťastný a smál se,“ vypráví jeho přítel a majitel podniku Jo Issautier.

Setkání tří legend

Jeho mrtvice v roce 2001 zanechala své stopy a Bébel se naposledy objevil na červeném koberci v Cannes v roce 2011, když obdržel čestnou Zlatou palmu za celoživotní kariéru. Nikdy si však nenechal ujít příležitost k výletu na Azurové pobřeží za přáteli.

A tak v roce 2015 zažila legendární gastronomická adresa v Nice, podnik La Petite Maison, nezapomenutelné setkání hned tří legend: sira Eltona Johna, Bébela a dalšího milovníka Riviéry Bona z U2. Hosté tehdy podle svědků zažili nevídanou show, když Bono a Elton John zpívali u stolu duo a Bébel se dal do tance s Adrianou Karembeuovou.

Na špagety k Mamo

Poslední návštěvu našeho „chouchou“ (miláčka) jsme zažili vloni v létě, kdy Belmondo nečekaně zavítal do restaurace Michelangelo v Antibes. Zastávka v této tradiční a trochu VIP italské pizzerii s neoficiálním názvem Chez Mamo byla povinná Bébelova zastávka při každém pobytu na Riviéře.

„Když sem dorazil, rozsvítil celou restauraci. Bylo to chodící světlo,“ říká smutně majitel Peppino Mammoliti známý jako „Mamo“. Belmondo si sem zašel na večeři, když se vydal na jih po covidové karanténě strávené v Paříži.

„Toužil jsem si zdřímnout na sluníčku, odpočinout si, setkat se s přáteli a zajít si na svou milovanou pastu ke kamarádovi Mamo,“ řekl tehdy v rozhovoru pro Nice Matin. Fotografie na všech stěnách restaurace zachycují šťastné okamžiky z jeho života.

Belmondo byl u Mamo a na celé Riviéře jako doma. „Pokaždé, když sem zavítal, jsem předstíral, že má narozeniny a mohl přijít klidně třikrát nebo čtyřikrát týdně! Všichni byli pak jak u vytržení, zpívali, připíjeli si s ním a fotili se. To ho přivádělo k naprostému blahu! Byla to naše Eiffelovka, Arc de Triomphe,“ vzpomíná s vlhkýma očima Mamo na poslední společné okamžiky s Belmondem.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované