Článek
Článek si můžete poslechnout také v audioverzi v podání autora.
Zhruba třetina žáků, kteří nastoupí za pár dní jako prvňáci do školy, bude v životě pracovat v profesích, pro které dnes ještě nemáme ani jména. Četl jsem to během léta v jedné studii, kterou nemůžu zpětně dohledat, ale ono to není důležité. Může i nemusí to být pravda. Osobně si myslím, že to bude víc než třetina, možná i víc než polovina.
Protože žijeme v revolučních, vzrušujících časech.
I proto tento týden ve středu pozvali ředitelé tří škol pár lidí plus novináře na malou akci. Představili na ní instituci s poněkud tajemným názvem Uši. On je trochu symbolický, protože jak známo, chytří lidé víc naslouchají, než mluví. A pak je to taky akronym: UŠI neboli Unie škol inovativních.
Zakládajícími školami jsou střední průmyslová škola z Jihlavy-Helenína a střední průmyslová škola a obchodní akademie v Bruntále. Trojúhelník uzavírá pražská smíchovská průmyslovka a gymnázium v Preslově ulici, kde se zahajovací akce konala. Její ředitel Radko Sáblík je zjevně motorem celé iniciativy.
Pokud jste jeho jméno neslyšeli, tak si ho zapamatujte. Jednašedesátiletému muži se v celkem nenápadném objektu kousek od Vltavy podařilo vybudovat školu, která je dle mého laického pohledu nevídaná. Což mimo jiné dokazuje počet zájemců o studium, který dlouhodobě mnohonásobně překračuje možnosti. A to nejen v letech, jako je tento rok, kdy plánovače českého školství nejen v Praze „zaskočila“ populační vlna.
Nebudu Radko Sáblíka vychvalovat, ostatně lidí jako on je mezi řediteli škol nepochybně víc. Sám říká, že rozdělení lidských kvalit je mezi řediteli i učiteli stejné jako v jiných profesích, tedy gaussovské, takzvaně normální. Deset až dvacet procent patří k tahounům či vizionářům, zhruba dvě třetiny tvoří zónu průměru a deset až dvacet procent by už na svých místech nemělo být.
Ale nejsou lidi, jak se vždycky říká.
Specifikum normálního rozdělení je v případě ředitelů škol v tom, že jejich nezávislost a autonomie jsou nezvykle vysoké. Patří k největším v Evropě, možná na světě. Zjednodušeně řečeno, každá škola je tak trochu one man show. I proto vznikla zmíněná asociace, aby sdružovala školy a jejich ředitele, kteří si chtějí vzájemně pomáhat.
Mohl bych dlouze psát o tom, čím mi smíchovská průmyslovka a gymnázium vyrazily dech, když jsem je před časem poprvé navštívil. A nevím, jestli víc „mediálním domem“, který v rámci školy produkuje všechny možné druhy mediálního obsahu včetně barevného časopisu, anebo coworkingem a startupovým inkubátorem, kterému šéfuje jednadvacetiletý ředitel, samozřejmě absolvent školy.
Mimochodem, inkubátory a další infrastruktura pro začínající firmy jsou běžné na univerzitách, na středních školách je to však velmi neobvyklé. Smíchov chtěl s nějakou další v Evropě nebo Americe navázat kontakty, ale žádnou nenašel. Dokonce ani v Silicon Valley, jak pyšně říká Radko Sáblík.
Mě ovšem zaujalo ještě něco jiného. Takový spíš detail, ale podle mě důležitý.
Ředitel Sáblík se ke svým studentům chová jako k dospělým. A to se vším všudy. Počínaje formalitami, tedy tím, jak je oslovuje a mluví s nimi. Ale mnohem důležitější je to, jakou jim ve studiu i v práci dává samostatnost a nezávislost.
Dává jim pocit, že jsou dospělí. Což fakticky nejsou. Ale najednou mají v patnácti šestnácti letech příležitost být programátory, reportéry nebo šéfy firem. Ne si na ně „hrát“, ale opravdu jimi být.
Ne každý o to má v době dospívání zájem. Nikdo nechce být předčasně dospělý. Může to někdy být i komické a nepřípadné. Ale zároveň si asi každý, někdo víc a někdo míň, v tom věku dospělý připadá. A toužili jsme, aby toho dospělého v nás někdo objevil a dal mu jak důvěru, tak odpovědnost.
A naopak, když už jsme dospělí, tak je důležité nezapomenout, že v sobě máme kus dítěte. Se schopností žasnout a objevovat nové věci. Možná to je ten hlavní recept, jak přežít nejistou budoucnost. A zároveň se nestát těmi úmornými a únavnými dospělými, kteří už všechno viděli a vědí o světě víc než ti mladší.
Protože víc nevíme. Ale nemusíme se bát, že by si nastupující prvňáčci za patnáct až dvacet let neuměli poradit s profesemi, které nejenže neznáme, ale nemáme pro ně ještě ani jména.
Hezkou větu řekla ve středu na Smíchově ředitelka jihlavské průmyslovky Silvie Čermáková: „Naším cílem je pomoct žákům budovat jejich svět. Ne vylepšovat ten náš, protože až budou dospělí, tak ten už nebude existovat.“
