Článek
Bývaly doby – a není to tak dávno –, kdy se zástupy vyjednavačů v Bruselu hluboko do noci kroutily nad formulací jedné věty v komuniké summitu EU tak, aby s ní souhlasilo všech pětadvacet, osmadvacet a teď sedmadvacet lídrů Evropské unie.
Cíl byl vždy stejný: dostat zastánce i odpůrce dané věci na stejnou loď, protože závěry ze summitu, nejvyšší forma politické podpory v EU, se schvalují jednomyslně. Z každého „má“ v textu se tak stávalo „měla by“, „uvědomila“ se přepisovalo na „bere na vědomí“ a tak dále.
Pro veřejnost za hranicemi Schumanova náměstí, kde se schůzky lídrů konají, šlo o naprosto nesrozumitelné cvičení, pro odpůrce EU pak o vděčný zdroj kritiky Unie jako organizace, kterou je potřeba rozpustit.
Jistým vrcholem tohoto žánru, byť v tomto případě aspoň zábavným, byl trik německého kancléře Olafa Scholze, když v prosinci 2023 slovíčkaření selhalo a hrozilo, že maďarský premiér zablokuje pozvánku do Unie Ukrajině. Olaf Scholz tehdy vyzval Viktora Orbána, aby si „zašel na kávu“, když se Ukrajina schvalovala – přirozeně totiž hlasují jen přítomní v sále. Stalo se. Orbán, domluvený se Scholzem, se zvedl, pozvánka prošla.
Další takový moment, kdy hrozilo hledání kvadratury kruhu, se odehrál tento týden ve čtvrtek večer. Ale neslovíčkařilo se. Ostatní lídři už předpokládali, že v případě Ukrajiny bude Viktor Orbán proti, a podle toho se zachovali.
Rovnou připravili samostatné prohlášení k Ukrajině, ve kterém je vyjádření další podpory bránící se zemi a slib zvýšit tlak na Rusko prostřednictvím nových sankcí. A pak je tu druhý dokument, vlastní závěry ze summitu, kde se mluví o dalších věcech, které odsouhlasilo všech 27 politiků a političek.
Tenhle bypass Orbána se neodehrál poprvé. Letos to bylo už potřetí, kdy v nejdůležitější evropské otázce současnosti, bezpečnosti východu kontinentu, a tedy podpoře Ukrajiny, stálo proti sobě v Bruselu na jedné straně 26 evropských lídrů a na druhé straně jeden Viktor Orbán.
Tohle rozdělení samozřejmě neplatí jen v rétorické rovině. Evropská šestadvacítka schválila další miliardy pomoci Ukrajině, finančně a vojensky přispívají samostatně jednotlivé země. Ne každý stát stejně, řada z nich kritizovatelně málo s ohledem na velikost vlastní ekonomiky, ale něco dělají.
Orbánova vláda oproti tomu neposílá žádnou vojenskou pomoc Ukrajině a dlouhodobě staví zemi překážky, kde může. Momentálně blokuje start jejích rozhovorů o vstupu. Stejně jako při debatě v Evropské radě, tedy na summitu, i pro zahájení vyjednávacího maratonu s kandidátskou zemí je nutný jednomyslný souhlas všech členských států.
Předpokládalo se, že k maďarskému vetu dojde, už když Viktor Orbán odcházel onoho prosincového večera 2023 ze sálu v Bruselu. Jak reportérům na místě sdělil mimo záznam Orbánův poradce, „budeme mít 365 dalších příležitostí Ukrajinu zablokovat“. Byla to nadsázka, ale v jádru měl pravdu.
Proces rozšiřování EU je prošpikovaný jednomyslností a zastavit zemi v téměř libovolný moment je jednoduché. Stačí si vzpomenout na boj sudetských Němců proti Benešovým dekretům nebo rakouský odpor proti Temelínu v době, kdy Česko vyjednávalo o svém vstupu do Unie (1998–2003). Několikrát jsme (dočasně) neprošli kvůli jejich nesouhlasu.
Dlouho platilo, že se s tím nedá nic dělat. Platí tu právo veta a ke změně pravidel je také potřeba souhlas všech. Buď se zbytek bude dál snažit nějak to ukoulet, nebo doufat, že blokující vláda změní postoj, případně že se změní sama vláda.
Opakované odsunutí Viktora Orbána na vedlejší kolej jeho evropskými kolegy ale ukazuje, že jiná cesta přece jen existuje. Že když se na něčem shodne šestadvacet lídrů a jen jeden se postaví proti, je to – a měl by to být – problém toho politika, a ne těch šestadvaceti.
Volby na obzoru
Orbán zmínil jako důvod svého opětovného výpadu proti Ukrajině komický argument. Totiž že Maďarsko „nechce být ve stejném spolku s válčící zemí“. Sám přitom velmi dobře ví, že až – pokud vůbec – se Ukrajina skutečně stane členem Unie, válka bude dávno pryč.
Do Orbánova vzdoru tedy není zabalený žádný životně důležitý zájem jeho státu, který mají země podle smlouvy o EU legitimní právo zvednout. Jde tu jen o jeho politický kalkul. Stačí se podívat na aktuální vládní billboardy v Maďarsku a je jasné, že co pro něj byli v minulých volbách migranti, v těch plánovaných na duben 2026, kde jeho straně podle dosavadních průzkumů hrozí porážka, to bude ukrajinská válečná „hrozba“ pro Maďarsko.
Teď, když víme, jak se to s Orbánem má a že se mezi vrcholnými evropskými politiky našlo řešení, je nejvyšší čas, aby se propsalo také do dalších pater unijní politiky. Právě tam dochází k faktické realizaci Orbánovy politiky, ať už jde o stopku ukrajinskému vyjednávání o vstupu do Unie, protiruské sankce, nebo další věci.
Maďarská vláda se opírá o hustou procesněprávní síť v Unii, která začala vznikat na konci 60. let, kdy EU byla šestičlenný zárodek nynějšího klubu. Pravidla není jednoduché změnit. Změnit se ale musí, současná EU z nich dávno vyrostla.
Je neobhajitelné a zásadně nedemokratické, aby se vůle 26 evropských vlád rozbila o jednoho člověka – kterým je momentálně maďarský premiér, ale může jím být kdokoli. Použitý bypass Orbána je funkční. Ale přiznejme si – i trapný.
