Hlavní obsah

Komentář: Koncesionářské poplatky jsou technikálie. Není to politikum

Miloš Čermák
Novinář, spolupracovník Seznam Zpráv
Foto: Česká televize

Ředitel České televize Petr Dvořák odchází, koncesionářské poplatky se zvyšují. Platba za televizi se nehnula 15 let, za rozhlas 18.

Reklama

Byl bych radši, kdyby koncesionářský poplatek byl spíš havarijním pojištěním pro zájemce než povinným ručením pro všechny. Ale hlavně – máme větší problémy.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Velká chuť vášnivě debatovat o koncesionářských poplatcích za veřejnoprávní televizi a rozhlas sama o sobě neukazuje, že by se tyto poplatky neměly zvyšovat. Jestliže se nehnuly od roku 2008, měly se vzhledem k inflaci zvýšit dávno. A čistě technicky by se teď měly zvýšit mnohem výrazněji. Zároveň platí, že jejich celková výše 215 korun měsíčně (placeno za domácnost, takže statisticky je to 93 korun na osobu) je nízká, pro 90 procent lidí v Česku v podstatě zanedbatelná.

Přesto je chystaná novela mediálního zákona, která zvýšení koncesionářských poplatků obsahuje, jako nášlapná mina. Chuť vášnivě debatovat o poplatcích totiž ukazuje něco jiného: politici či obecně lidé ve veřejném prostoru zanedbali nejen fakt, že poplatky je logické a správné navyšovat (přinejmenším s tempem inflace), ale také – a hlavně – debatu o smyslu a účelu samotných veřejnoprávních médií.

Nemyslím si, že je to chyba médií či jejich šéfů, případně zaměstnanců. Evidentně fungují v rámci zákona a dělají svou práci. Její kvalitu si netroufám soudit, protože je prakticky nesleduju, dost možná podobně dlouho jako se nezvyšovaly poplatky.

Určitě jsem se víc než patnáct let nedíval na „lineární“ televizi. A od momentu, kdy jsem asi před deseti lety objevil podcasty, neposlouchám „lineárně“ ani rozhlas. Obsah těchto médií ke mně putuje zprostředkovaně, tedy přes sociální média či v rámci obsahu jiných médií, které práci těch veřejnoprávních citují a využívají.

Jestli zákon bude nově říkat, že poplatky bude muset platit každá domácnost, v níž se vyskytuje chytrý telefon (ne asi takto doslova, ale věcně ano), nijak mi to nevadí. Jen si myslím, že když je ta možnost, zákon by měl být formulován srozumitelně a nepokrytecky. A tak bych přivítal, kdyby se do něj jednoduše napsalo, že koncesionářské poplatky platí všichni, případně všechny domácnosti (se stanovením pár výjimek, které neplatí).

Ještě radši bych byl, kdyby v zákoně bylo, že placení poplatků je dobrovolné. Platil bych za veřejnoprávní média dál navzdory tomu, že nejsem přímý konzument jejich obsahu. Jsem nenapravitelný optimista prakticky ve všech oblastech života, média a obecně žurnalistika jsou však výjimkou. Tyto obory na tom nejsou dobře. A nemyslím si, že to bude lepší, naopak.

Tím pádem nevylučuju, že přijde doba, kdy se konzumentem veřejnoprávních médií stanu. Jsem optimistou i co se týče politiky. Proto věřím, že na rozdíl od Maďarska (a částečně Polska) politici nezačnou veřejnoprávní média cíleně likvidovat a ovládat. Takže věřím, že se nám jednou můžou hodit.

Kdybych měl použít nějakou blízkou, byť ne úplně přesnou analogii, tak beru koncesionářské poplatky jako pojistku svého druhu. Doufám, že ji nebudu muset využít, že plnění nenastane. To je vždycky samo o sobě špatné. A znovu říkám, že bych byl radši, kdyby to bylo spíš (klidně i vyšší) havarijní pojištění pro zájemce než povinné ručení pro všechny.

Chápu, že pro řadu lidí je neochota platit za veřejnoprávní média politickým stanoviskem. Ale my ostatní bychom si neměli nechat vnutit, že politickým stanoviskem je i naše ochota tyto poplatky odvádět. Není. Je to „pojistka“ založená na racionální úvaze, že něco jako žurnalistiku budeme vždycky potřebovat.

Udělat z toho politické téma je nebezpečné. Stačí se podívat na to, jak jsme se hádali ještě nedávno o roušky a respirátory (pokud si to nepamatujete, to byly takové ty bílé věci, které jsme nosili na obličeji, a taky to bylo povinné).

Samozřejmě je jasné, že by mediální zákon mohl být napsán lépe. Už jsem zmínil pokrytectví, které je v tom, že povinnost platit poplatky spojujeme s vlastnictvím chytrého telefonu (který vlastní i lidé hluboko pod hranicí chudoby). A stejné pokrytectví se týká i definice veřejnoprávních médií.

Vznikla v jiné době a jsou spojena se zcela jinými technologiemi. Ano, dlouhodobě mi vadí, že veřejnoprávní média (a z nich mnohem víc rozhlas než televize) konkurují médiím soukromým například v podcastech nebo webovém zpravodajství. Paradoxně tím urychlují úpadek žurnalistiky, proti němuž jsou zároveň dle mého pohledu pojistkou.

Uměl bych si představit celou spoustu různých změn včetně toho, že by například koncesionářský poplatek byl povinný, ale vedle České televize a Českého rozhlasu by mohli lidé podpořit i alternativní média – a ta by asi musela splňovat nějaká zákonem stanovená kritéria. Ale hlavně si nemyslím, že by bylo moudré nebo praktické tuhle debatu zrovna teď otevírat.

Máme větší, nebezpečnější a nákladnější problémy, než jsou koncesionářské poplatky. Mluvme o nich. Jednoduše, nepokrytecky a pokud možno bez politických konotací. Vyvarujme se velkých slov o záchraně demokracie, odpovědnosti atd. Jen tím budeme zbytečně iritovat lidi, kteří s námi nesouhlasí v jiných (a zásadnějších) věcech, ale k hádce si vybrali poplatky, protože to je snadné a srozumitelné.

Jistěže populističtí politici vezmou zvýšení poplatků jako příležitost. Ale neusnadňujme jim to tím, že přistoupíme na tvrzení, že je to politická debata. Není. Je to v podstatě technické opatření.

Tomu, že se zákon rychle projedná, odhlasuje a bude zapomenut, nahrává i to, že jsou média v Česku ve špatném stavu. Aktivně podporují naši neschopnost soustředění a vnímání, které máme na úrovni akvarijních rybiček. Ano, teď budeme pár dní rozčílení z poplatků. Ale hned pak nás zaujmou a zaměstnají témata nová, rovněž lákavá. Třeba cyklopruhy ve městech. Nebo to, co si nějaký herec myslí o rakovině.

Reklama

Doporučované