Článek
V zemi, kde většina veřejnosti dlouhodobě podporuje výrobu elektřiny štěpením atomů, což v Evropě vůbec není samozřejmé, by se teď mělo jásat ze samých dobrých zpráv. To, o čem se dlouhé roky jen mluví na konferencích a co se vpisuje do různých koncepcí, se konečně dalo do pohybu.
Možná je toho najednou až moc. Vypadá to jako jaderné harašení. Fialova vláda je natolik posedlá atomem (podobně jako autor tohoto textu), že tlačí hned několik projektů naráz. Z toho ovšem plyne klasické riziko, že nakonec se bohulibé záměry navzájem zaseknou ve dveřích – a nemusí projít žádný.
Co se vlastně stalo? Nejprve v úterý ČEZ obdržel nabídky od tří zájemců o zakázku na stavbu obřího reaktoru v Dukovanech. Plus navrch ještě nezávazné nabídky na stavbu dalších tří velkých bloků – dvou v Temelíně a ještě jednoho dukovanského.
Ve středu vláda schválila plán na podporu malých modulárních reaktorů, které by se měly stát novým celosvětovým fenoménem v energetice. To jsou menší bloky, které mají být lacinější – vyráběné sériově po modulech, které se pak sestaví jako lego. Vyrůst by měly ideálně v lokalitách po odstavených uhelných elektrárnách.
Když k tomu přidáme nedávné rozhodnutí EU, že jádro je zeleným zdrojem, a má tudíž stejně jako obnovitelné zdroje nárok na dotace a veřejnou podporu, můžeme mluvit bezmála o renesanci jaderné energetiky. Potud fajn.
Jenže pak je tu další tradiční riziko, na které ostatně upozorňuje i vládou schválený materiál: Vždyť nejsou lidi, kteří by to uměli.
Kabinet dokonce vyčíslil potřebu na dodatečných devíti tisíc profesionálů různých profesí pro zajištění výstavby nových jaderných zdrojů. A pověřil Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy řešením problému.
Ano, je to divné, že tihle lidé chybějí zrovna v Česku. V zemi, kde techničtí inženýři pořád mají slušný sociální status a kde infocentra jaderných elektráren patří vedle hradů a zámků mezi nejnavštěvovanější turistické cíle. V zemi, kde je v provozu šest reaktorů a pracovat u nich je docela prestižní. V zemi, kde se jaderná fyzika vyučuje na dvou fakultách a kde se rozbíjení jádra střílením neutronů zkoumá v prestižním výzkumném ústavu. V zemi, kde je také spousta zkušených dodavatelských firem zabývajících se jaderným strojírenstvím.
Potíž s atomovou elektrárnou je, že to není úplně obvyklá stavba, kterou postavíte a jdete se svou partou zedníků zas o dům dál. Potřebujete tisíce špičkových expertů z různých oborů, a to neustále – při vývoji, při výrobě zařízení, při stavbě i posléze během provozu. Jakmile chybí jedna generace expertů, takže ta starší nemá komu předat své zkušenosti, nastanou velké problémy.
Mnozí si to ještě pamatují z odkládaného spouštění Temelína v roce 2000. Dlouho se to nedařilo. Objevovaly se pořád nějaké komplikace. Až museli v nouzi povolat „atomové dědky“ v čele s Františkem Hezoučkým, aby mladým ukázali, jak se to dělá.
S experty na atom je to dnes o to těžší, že je po nich sháňka po celé Evropě. Pod tlakem energetické krize, bez ruského plynu a při opouštění uhlí mnoho zemí aktuálně sází právě na štěpení atomu. Berou to jako stabilní a čistý zdroj proudu i ve chvílích, kdy nesvítí slunce a nefouká vítr. Jadernou elektrárnu zrovna staví třeba Bulhaři, několik velkých i malých reaktorů chystají dosud téměř výhradně uhelní Poláci.
A na modulární reaktory ve velkém sázejí hlavně Angličané. Odborný časopis World Nuclear News nedávno uvedl, že jen v Británii kvůli atomovému boomu potřebují navýšit počet „jaderných pracovníků“ z dnešních 64 tisíc na 200 tisíc během 10 let. Podobné je to i jinde. Jednotlivé země si mezi sebou tyhle lidi přetahují a přeplácejí. Třeba zaměstnanci českého Státního úřadu pro jadernou bezpečnost už dostávají velmi lukrativní nabídky ze sousedního Polska, které si atomový dozor teprve buduje.
To všechno by se nám nemuselo stát, kdybychom věci nedělali systémem brzda–plyn, nýbrž plánovali a postupovali plynule. Nejdřív roky nic. A pak naráz všechno, několik malých i velkých reaktorů, úplná jaderná exploze. Přitom jsme věděli, kdy končí životnost dukovanských reaktorů, kdy zhruba odstavíme uhelné zdroje i to, jak dlouho trvá postavit novou jaderku. To zase není tak úplně kosmická (nebo jaderná) věda naplánovat, kdy a co začít stavět.
Možná nám chyběl nějaký pořádný blackout, který by nás probudil a podnítil k aktivitě o pár let dříve.
