Pod čarou: Rady do života se hodí vždy. Proč je stát dává jen v krizích?

Na sociálních sítích se kšeftuje s kdečím. Velkou část digitální ekonomiky ale tvoří trochu nenápadný artikl, na který si nemůžeme sáhnout – nejrůznější rady do života. Občas se zdá, jako bychom zapomněli, jak žít. A pak na pomoc rychle přispěchají zástupy výrobců, značek, influencerů i řadových spoluobčanů, kteří se předhánějí se svými atraktivními návody na dobrý život.

Často prahneme po odpovědích na různé existenciální a spirituální otázky, které teď ale nechme stranou. Zmatení a bezradnost panuje také ve sféře každodenních konzumních drobností – téměř každý někdy tápe v tom, jak levně, efektivně, rychle a prozíravě nakoupit, uklidit, něco opravit či naplánovat. Na první pohled to může působit jako snůška banalit, se kterou si přece dospělý člověk umí poradit jaksi od přírody. Jenže opak je pravdou a najít v této oblasti dobrou radu občas bývá nadlidským úkolem.

Pokud nevíte, jak vybrat správné boty, opravit vodovodní kohoutek, vyčistit připálený hrnec nebo nakoupit levné suroviny na nedělní oběd, moc možností se vám nenabízí. Tradiční média se většinou těmto otázkám nevěnují nebo nad nimi ohrnují nos. Doma se to leckdo nenaučil (o tom více níže), do knihovny už v tomto případě zamíří málokdo, a tak většinou přicházejí ke slovu influenceři (variantu AI chatbota radši přehlédněme).

Ani ti ovšem nejsou ideálním řešením. Z logiky své profese se vždy musí snažit něco prodat – ať už napřímo, různé výrobky a služby, nebo alespoň sami sebe, protože bez přílivu nových followerů si jako digitální tvůrce neškrtnete. Zdánlivě dobré rady do života tak na sociálních sítích často maskují skrytou komerční motivaci, důvěra v influencery klesá, bezradnost spotřebitelů roste, a je čím dál jasnější, že se při hledání návodů a rad všeho druhu dostáváme do bludného kruhu.

Před pár lety se toto úskalí pokusila překonat nová vlna tzv. deinfluencerů, o kterých jsem tehdy psal i v Pod čarou. Myšlenka byla jednoduchá – zatímco „tradiční“ influencer neustále radí, jaké módní novinky nakupovat, a většinou je za to placen příslušným výrobcem či značkou, deinfluencer odmítá neudržitelný konzum a staví se na stranu zákazníka. Deinfluenceři tak začali kriticky rozebírat kosmetiku, oblečení a řadu dalších produktů, radili, jak se nenechat napálit a nakupovat s rozmyslem.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Většinou ale šlo jen o starý byznys v novém kabátě. Deinfluenceři se zpravidla také snažili něco prodat, jen šlo o „udržitelnou“, kvalitnější variantu, nikoliv šmejd z Temu. Celý deinfluencing byl navíc účelovou ideologií, která se snažila nashromáždit větší množství zásadní influencerské komodity – skutečné či domnělé autenticity, která je největším magnetem pro nové fanoušky. Kritický deinfluencer totiž působí jaksi více „opravdově“, jenže realita bývá často jiná.

Ať už byla vlna deinfluencerů opravdová či falešná, bezpochyby ukázala, že poptávka po spotřebitelských a lifestylových radách je mezi lidmi skutečně masivní. Ekonomické krize a nejistota nejen u mladých lidí dlouhodobě posilují touhu po úsporách a šetrných tricích a k popularitě deinfluencerů přispěl i fakt, že přežívající klasická lifestylová média jsou až na výjimky beznadějně prolezlá komercí a pozbyla jakékoliv důvěry.

I když se deinfluenceři rychle sami stali terčem kritiky a rýpavých otázek, nikam nezmizeli a spíše mutují do nových podob. Když jsem o nich před lety psal, skončil jsem dobrou radou, že nejlepší je zkrátka nekupovat nic, a i kolem této pravdy se už dnes vytváří nový průmysl.

Britský deník Guardian tak nedávno přišel s půvabným termínem „enoughfluenceři“. Má jít o influencery a influencerky, kteří se poučili z předchozích omylů, nemotivují k dalším, byť sebevíc udržitelným nákupům, a místo toho zkrátka říkají dost (enough).

Svým příznivcům dávají jak obecná moudrá doporučení (nemusíte se pořád s někým srovnávat), tak i zcela praktické tipy – třeba že je dobré se před nákupem zamyslet, zda danou věc opravdu potřebujeme, a pokud ano, jestli si ji nemůžeme někde vypůjčit, opravit, pořídit z druhé ruky apod. K tomu se přidávají i návody, jak se o věci starat, aby lépe vydržely, či jak plánovat rozpočet domácnosti. A i když je to nepopiratelně záslužná aktivita, zmíněná základní úskalí to bohužel stále neřeší.

I ten nejvíce motivovaný influencer nedokáže pokrýt vše a dává jen kusé rady v určitém oboru, třeba módě, zahrádkaření nebo kroužkování slevových letáků. Většinou se nejedná o kvalifikovaného experta, popřípadě to nelze ověřit. Stejně tak se stále nelze zbavit pochybností o možné skryté komerční či jiné motivaci. Influencerské rady k lidem doručuje algoritmus, přicházejí tedy náhodně a útržkovitě a nedostanou se vždy k těm, kteří by je možná potřebovali nejvíc.

Kvůli logice sociálních sítí si také influenceři nemohou být zcela jisti svým publikem a jejich rady se často dostávají do nefunkčního kontextu. Lidé v panelákových bytech zírají na triky vhodné pro hospodaření na texaském ranči, jiní influenceři zas berou frázi „rady našich babiček“ doslovně, a doporučují pak obstarožní postupy naprosto neodpovídající realitě současného života.

Je tu ale i jiná, mnohem systémovější cesta, jak poskytovat praktické rady do života, vyhnout se při tom všem zkreslením a skutečně dostat užitečné rady k domácnostem a spotřebitelům v ucelené a profesionálně zpracované formě. Může je totiž poskytovat i stát - dříve to také dělal a jen jsme pak na tuto variantu zcela zapomněli.

Pokud se vám při této myšlence začala vařit krev nebo vám minimálně přijde velmi podivná, vůbec mě to nepřekvapuje. Mladší ročníky se s ní často nikdy nesetkaly, ty starší ji vypustily z hlavy nebo v nich probouzí historická traumata, a když se ji dnes někdo pokusí aplikovat v praxi, často dojde ke škaredému nárazu do zdi.

Doslova čítankově se to projevilo zrovna teď, kdy nejdřív Mezinárodní agentura pro energii (IEA) a pak před pár dny i Evropská komise vydaly doporučení, jak by se měli občané chovat tváří v tvář sílící energetické a následně i ekonomické krizi vyvolané konfliktem v Perském zálivu.

Více využívat hromadnou dopravu. Jezdit autem, jen když je to opravdu nutné. Pracovat z domova. Méně létat. Rychleji zavádět obnovitelné zdroje energie… Všechno to jsou velmi důvodná doporučení, která se ovšem nejen v Česku často setkala s hlasitým odporem u velké části veřejnosti.

Ve své glose to už hezky popsal kolega Honza Lipold. V našem motoristickém skanzenu samozřejmě leckoho pobouřilo, že mu stát doslova šahá na káru, ale obecná nevole se projevila i mimo okruh milovníků nafty – lidé zkrátka mají pocit, že jim shora nikdo nemá co radit a doporučení od státu či EU jsou pokryteckým kázáním, pohrdajícím lidským úsudkem a zkušeností či takzvaným selským rozumem.

Problém je ovšem v tom, že nikdo nerozumí všemu, právě naopak. Ve velkém počtu případů má velká část lidí úsudek zcela mizerný a zkušenost minimální či žádnou. Většinou na to ke své škodě přijdou až příliš pozdě, spoléhání na babské rady či influencery to nezachrání a důvěra v rady expertů shora by byla více než namístě – jenže mimo vyhrocené případy typu současné energetické krize (nebo dříve covidové pandemie) k nám takřka nepřicházejí. Je to velká škoda, ale máme tu řadu historických precedentů, ze kterých se lze poučit.

Dokázali byste vyjmenovat zákony, které v Česku chrání práva spotřebitelů? Popsat rozdíly ve složení a technologii výroby různých textilních vláken nebo kusů nábytku? Vypočítat různé cenové kategorie a typy matrací, sladit vhodné poměry vzorů na tapetách nebo zvolit tvar límce odpovídající vaší postavě? Bez googlování by to bylo nejspíš dost krušné selhání, ale přitom to byly znalosti, které se ještě na začátku 60. let minulého století běžně očekávaly třeba u amerických středoškoláků – stačí se podívat na dobové školní testy uložené v archivu amerického státu New York.

Dobré praktické rady do života je vhodné začít udělovat již v rámci vzdělávacího procesu. Příslovečné „rady babiček“ většinou nevyvěraly z nějaké mystické moudrosti předků, ale byly oněm babičkám zamlada předávány ve škole. A i když se tato témata ve školách v rámci různých pracovních činností a předmětů objevují v Česku a dalších zemích i dnes, většinou jde o dost útržkovité předávání poznatků, které nelze srovnat s tím, do jakých detailů byli v této oblasti žáci zasvěcováni kdysi.

Zmiňované americké středoškolské testy jsou dobrým příkladem, protože za nimi stála rozsáhlá, promyšlená a dodnes velmi inspirativní státní aktivita. V roce 1923 bylo v rámci amerického ministerstva zemědělství zřízeno speciální oddělení (The Bureau of Home Economics), které se pak až do začátku 60. let věnovalo osvětě, zavádění nových postupů a rozvoji na poli tzv. ekonomiky domácnosti.

Šlo o velmi široce pojatý program, ve kterém se potkávaly poznatky a vědecké novinky z oblasti módy a interiérového designu, medicíny, zdravého životního stylu, pedagogiky, psychologie, řemesel, chemie a řady dalších oborů (detailně to popisuje kniha The Secret History of Home Economics od novinářky Danielle Dreilinger). Jeho výstupy se pak neprojevovaly jen ve školních učebnách – nejrůznější vzdělávací aktivity, osvětové kampaně a příručky všeho druhu směřovaly i k široké veřejnosti, která se tak mohla dostat ke znalostem a spotřebitelskému rozhledu, o kterém by si současní enoughfluenceři a deinfluenceři mohli nechat jen zdát.

Stačí nahlédnout třeba do této brožury radící se správným výběrem a nákupem pánského obleku. Vysvětluje detaily, které by dnes nejspíš z paměti obtížně hrabali i profesionální krejčí, a přitom šlo o materiál, který veřejnosti nabízelo ministerstvo zemědělství, aby tak rozvíjelo dobré spotřebitelské návyky a také lidi posílilo ve střetu s nekalými praktikami obchodníků – a asi není třeba dodávat, že objektivní a odborné rady, jak rozpoznat šmejd a nekupovat něco draze a zbytečně, dnes z povahy věci většina soukromých komerčních aktérů nemá důvod poskytovat.

Pokud už dnes tento typ rad dává k dobru stát, většinou se to omezuje na různé typy krizové přípravy (co dělat v případě války či přírodní katastrofy), zdravotní doporučení apod. Jenže řada lidí prahne i po radách, jak přišít knoflík, uchránit brambory před hnilobou, umýt okna a naplánovat rodinný jídelníček tak, aby to nestálo majlant. A i když by to mohlo na první pohled působit jako zanedbatelné banality, ve skutečnosti také mohou mít závažné důsledky pro celou společnost, ať už přihlížíme k ekologii (jak neprodukovat závěje odpadu), finanční gramotnosti, celkově udržitelnému životnímu stylu a zdravému fungování ekonomiky.

Příklad z historie USA jsem předsadil schválně, aby hned na stole nepřistál v Česku oblíbený argument, že osvěta (a bezesporu i subtilní manipulace spotřebiteli) ze strany státu je přece ošklivá „komunistická“ praktika. Jsou to postupy, které jsou pro stát a společnost z mnoha důvodů potřebné vždy a všude, a proto je také při ohlédnutí do historie najdeme takřka ve všech koutech světa.

Dobré příklady samozřejmě známe i v lokálním kontextu – nedávno jsem třeba narazil na staré katalogy severomoravských obchodních domů Prior z dob hluboké normalizace, které jsou dnes fascinujícím čtením nejen díky retro grafickému designu. Důležitější je, že zákazníkům dlouze a podrobně radily, aby se ještě před nákupem zamysleli, co v domácnosti skutečně potřebují.

Následně detailně vysvětlovaly vhodné vybavení pro různé typy rodin a také předávaly zevrubné informace o různých typech materiálů a zboží, jejich výrobě a údržbě, aby pak mohli zákazníci zodpovědně nakoupit (a znovu je potřeba podotknout, že např. tak podrobné informace o složení různých typů pracích prášků bychom dnes našli leda ve skriptech na VŠCHT).

Silnou roli v tomto případě pochopitelně hrály dobře známé potíže a nedostatky normalizační plánované ekonomiky, ve které pro bezuzdný konzum nebylo místo, ale obdobné motivace má každý stát i dnes, bez ohledu na typ ekonomického systému. Vzdělávat a přesvědčovat veřejnost k tomu, aby nakupovala a žila rozumně a udržitelně, se hodí vždy.

Když i do Česka nejspíš bohužel brzy dorazí těžká ekonomická krize, poptávka po dobrých radách do života raketově vzroste. Spoléhat, že si přece lidé dokážou poradit sami nebo jim vše „někdo“ vysvětlí, je více než naivní. S osvětou shora se mělo začít už dávno, teď to jde jen těžko dohánět, ale pořád je lepší začít dříve než později.

Bezradnost a nedostatek znalostí v oblasti základních životních maličkostí, nakupování, řemesel, zdravého životního stylu a domácího hospodaření se týká velké části populace, rozhodně se tu nebavíme o teenagerech. Není to vlastní vinou jednotlivců, ale dlouhodobou rezignací na odpovědnou a kvalitní osvětu shora, spojenou s trochou arogance (sami všemu rozumíme nejlíp) a naivního přesvědčení, že se to lidé jaksi „naučí doma“.

Vysvětlovat, proč v lednu nekupovat rajčata a jak si vyprat triko, aby se za měsíc nerozpadlo, se v konečném důsledku vyplatí všem. A je trochu smutné, když v tom musíme spoléhat jen na vrtochy influencerů a algoritmů nebo zaprášená moudra z archivů.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.