Šuplík: Trump jde brutalistům po krku

„Federální architektura někdy ohromuje architektonickou elitu, ale ne americký lid, kterému mají budovy sloužit.“ K tomuto názoru dospěl americký realitní podnikatel a prezident Donald J. Trump v předmluvě ke svému novém dekretu. Jmenuje se Making Federal Architecture Beautiful Again.

Krás federální architektury se podle prezidentského výnosu z 28. srpna 2025 docílí tak, že „bude odrážet důstojnost, podnikavost, vitalitu a stabilitu americké vlády. Vzhledem k jejich prokázané schopnosti splňovat tyto požadavky jsou klasická a tradiční architektura preferovanými způsoby architektonického návrhu.“

Do klasické architektury dekret zahrnuje styly jako „neoklasicistní, georgiánský, federální, řecký revival, beaux-arts a art deco“.

Nepřímo z toho vyplývá, že správné federální budovy by měly být zvenku bílé. A přímo to, že mívají jakože antické sloupy jako Bílý dům, i když samozřejmě nesmí vypadat tak skvěle. Řecký neoklasicistní revival je sázka na jistotu, art deco už méně.

Výslovně zapovězené jsou projekty ve stylu brutalismu, protože o něm brutalissimus prezident soudí, že není O.K. ani se vkusem lidu, ani se vkusem à la Mar-a-Lago. To druhé do dekretu nenapsal, ale jako by se stalo. Jak to u Trumpů vypadá, se přece ví.

Vydáním exekutivního příkazu sice neupadly do nemilosti architektonické elity jako takové, nicméně varovný prst se týká všech. Vždyť návrhy federálních budov „musí vycházet z potřeb vlády a z tužeb a preferencí amerického lidu vůči architektonické profesi, a nikoli naopak“. Přeloženo teoretiky socialistického realismu: Architektura musí souznít se vkusem širokých mas pracujících.

Dekret podává i praktický návod, jak má neoklasicistní bdělost eliminovat brutalistní úchylku: „V případě, že správce navrhne schválení návrhu nové příslušné federální veřejné budovy, který se odchyluje od preferované architektury stanovené v odstavci 2a tohoto nařízení, včetně brutalistické nebo dekonstruktivistické architektury nebo jakéhokoli návrhu odvozeného z těchto typů architektury nebo s nimi souvisejícího, správce o tom informuje prezidenta prostřednictvím asistenta prezidenta pro domácí politiku…“

Asi rozumíme: Kdyby si činovník nebyl stoprocentně jistý, jestli ten barák přece jen nemůže být nějaká zakuklená avantgarda, ať se zeptá 47. prezidenta Spojených států amerických. Ten posoudí, ten rozumí a ten moudře poradí.

Trumpův architektonický dekret - a už jenom to, že se vůbec viděl nucen ho vydat - působí absurdně, ale i zlověstně. Tím, že má ambici řídit Ameriku i skrze předpis, co je hezké a co ošklivé, jinými slovy co je zdravé a státotvorné, a co v zájmu lidu nežádoucí. Hlava státu diktuje vkus. To už tu v dějinách bylo, bohužel často v jejich temných, nesvobodných obdobích.

Jistě, mocní se do architektury montovali odjakživa. Chtěli, aby tu po nich něco zůstalo navěky, dávali stavět pyramidy, paláce a vítězné oblouky, zvali si věhlasné tvůrce, přestavovali města nebo alespoň snili nad jejich maketami. Existují i případy, kdy to dopadlo dobře.

Trump si ale - zatím - nestaví prezidentský pomník. Trump předepisuje státní architektuře ideologii. A to z moci prezidentského úřadu tak, že je to pro občany závazné. Jeho představu o velikosti a skvělosti Ameriky mají znázornit výhradně budovy odpovídající jeho konzervativnímu vkusu. Pro modernu není místo. Je podezřelá jako nevypočitatelný pramen škodlivých tendencí, které, jak naštěstí bystře rozpoznal prezident, jsou našemu lidu bytostně cizí.

Nejde jen o architekturu, ani jen o kulturní otázky. Znepokojivé je samo o sobě to, když se demokraticky zvolený prezident zaklíná „tužbami lidu“, ze kterých odvozuje svá absolutistická nařízení.

Trump není první ani poslední hlava státu, která architekturu direktivně užila jako znázornění své politiky. Bohužel, zabývali se tím i despotové Hitler a Stalin a bohužel to vyznívalo podobně: nepřítelem se stal úpadkový modernismus, žádoucí byly tradiční estetické normy. Nejvyšší instancí posvěcená oficiální architektura měla oficiálně potvrzovat velikost státní myšlenky.

Trump mezi řádky naznačuje, že jeho dekret tu s námi bude ještě dlouho, ne-li navěky. Vždyť do konce mandátu mu zbývají tři roky a něco, kdežto výstavba federálních budov trvá od rýsovacího prkna po přestřižení slavnostní pásky obvykle déle.

Uklidňuje naopak zjištění, že Trump pravděpodobně nenařídil demolice něčeho, co už stojí. Z dekretu se nezdá, že by ve jménu uspokojení tužeb amerického lidu hodlal zneškodnit brutalismus se vším všudy.