Hlavní obsah

O Vánocích to bachaři politickým vězňům „zpestřili”. Jednali s nimi brutálněji

Vánoce znamenaly pro politické vězně a jejich potomky nejhorší čas v roce. (Video: Tomáš Tesař, Seznam.cz)

16. 12. 2018 21:36

Zatímco většina obyvatel komunistického Československa v čase adventu doma chystala vánoční pohodu, politickým vězňům, kteří se zejména v padesátých letech znelíbili režimu, nastaly nejhorší chvíle v roce. Stejně jako muklové trpěly i jejich rodiny, zejména pak děti.

Článek

„Mnohým z nich uvěznění otce nebo matky způsobilo trauma na celý život,” říká spisovatel a autor knihy Jizvy zůstávají Lubomír Vejražka, který osudy a příběhy potomků politických vězňů sbírá už řadu let.

Co znamenalo vyrůstat bez táty, si pamatuje i Pavla Křížová z Hradce Králové. Když jejího otce zatkli, bylo jí necelých osm let a znovu obejmout ho mohla až ve dvaceti, kdy se táta na základě amnestie téměř po 13 letech vrátil domů.

„Ty první svátky byly nejhorší. Byli jsme hrozně nešťastní a neustále na něj mysleli. Hlavně také na to, aby měl co jíst. Byl hrozně hubený. Mamince alespoň dovolili posílat balíčky s hroznovým cukrem. Myslím, že to tátovi tenkrát alespoň dočasně pomohlo,” vzpomíná po letech dcera politického vězně Jindřicha Kříže Pavla Křížová. Rodině zabavili majetek, včetně obchodu s knihami. Po návratu z kriminálu měl její otec řadu let problémy sehnat zaměstnání a své si užila i jeho dcera. Například když ji spolužák už na základní škole nedlouho po uvěznění otce poslal obrázek se vzkazem, že jejího tátu čeká trest smrti.

„Spolužáci o zatčení věděli od rodičů. Tehdy se v souvislosti s tím případem mluvilo i o trestech smrti. Tahák, který jsem dostala, znázorňoval šibenici s postavou a u ní nápis: Tvůj táta bude viset. Vím dodnes, kdo ho poslal. Dokonce jsem se s tím člověkem před dvěma roky po letech setkala osobně. Přiznal se, omluvil se. A já mu odpustila,” vzpomíná Pavla Křížová na jeden z nepříjemných zážitků, který ji provázel celý život.

Vánoční čas se stával pro odsouzené traumatizujícím obdobím. Bachaři jim totiž dokázali advent či Štědrý den „zpestřit” například tím, že je nechali stát déle venku na nástupu nebo k nim byli brutálnější než obvykle.

„Táta vylíčil, jak na něj doléhaly Vánoce, jmeniny a narozeniny Jitky a mámy. Ženatí vězni v ty dny často zalezli někam do koutku a pohroužili se sami do sebe. Touha izolovaných lidí po blízkých. Mladí jim v ten okamžik nemohli rozumět. Vedení lágrů a věznic samozřejmě muklům Vánoce nedopřálo. Jakýpak sentiment s nepřáteli? Fáralo se. K večeři, například na lágru Rovnost, dostali uvařené shnilé brambory. Úplně malé, tedy víceméně slupky, a k tomu osmažené rybí ocasy. Ani kousek ryby, jen ten ocas. Večeře záměrně ještě horší než jindy. Jinde bachaři přihodili ke shnilým bramborám hlavu od slanečka. Až v druhé polovině padesátých let se Štědrý den zlepšil – k jídlu třeba karbanátek a brambor, později někde dokonce i řízek. Ale práce pod zemí probíhala dál. Vězni vždy dychtili po jakémkoli projevu Vánoc. Alespoň po koledě. Alespoň jednu zaslechnout. V lágru jim přirozeně z táborového rozhlasu žádnou nepustili. Občas se stal zázrak. V jednom z lágrů slyšeli vězni hrát na trubku Tichou noc. Asi ji zahrál někdo z civilů. Pro mukly ohromný zážitek a dárek,” popisuje jednu ze vzpomínek ve své knize Jizvy zůstávají spisovatel Lubomír Vejražka.

Komunistickými lágry prošlo v minulém století v Československu odhadem kolem 250 tisíc osob. Některé z táborů byly v šedesátých letech zrušeny. Podle spisovatele Vejražky se osudy většiny vězňů velmi negativně a prakticky na celý život podepsaly na psychice a životech jejich příbuzných, především pak potomků.

„Mnozí z nich byli postiženi celoživotně, to je věc, která se tady moc neví,” upozorňuje Lubomír Vejražka.

Doporučené