Hlavní obsah

Polemika: OK, Singer!

Foto: HZS Královéhradeckého kraje

Kapacita testování je vždy omezená, proto je potřeba testovat chytře.

Reklama

11. 11. 6:30

Matematik Martin Šmíd a lékař Jan Trnka polemizují pro Seznam Zprávy s komentářem exguvernéra ČNB Miroslava Singera a jeho pohledy na pandemii a vládní opatření.

Článek

Kdyby článek Ruinujeme ekonomiku. Není jisté proč napsal někdo jiný než Miroslav Singer, asi by nestál za reakci. Tady je ale nutno reagovat, protože hrozí, že by čtenáři vlivem aureoly bývalého guvernéra centrální banky, o němž se předpokládá, že věcem rozumí, mohli ztratit ostražitost. A přehlédnout spoustu nepřesností a omylů, kterých se Singer v textu dopouští.

Zjednodušeně řečeno autor tvrdí, že opatření, která vláda v poslední době přijala, jsou přehnaná, míjejí se účinkem a zbytečně ničí ekonomiku. Žádné lepší řešení však nenabízí. Text není úplně konzistentní, působí spíše jako brblání člověka, který se nechce nebo nedokáže smířit s tím, jak se věci změnily.

Autorovi evidentně nedochází, že scénář „promořit a ochránit“ není průchodný, protože ohroženou populaci z principu věci nelze zcela izolovat. A i kdybychom se rozhodli na životy neohlížet, ekonomika se při „promořování“ stejně utlumí, protože se lidé budou bát. Pokud ne o sebe, tak o své ohrožené blízké. Ostatně nikde v civilizovaném světě se cestou promoření nevydali. A tam, kde s ní koketovali, velmi rychle šlápli na brzdu.

Kromě tohoto neporozumění text obsahuje řadu nepravdivých či zavádějících tvrzení. Několik jich proberme.

„Jak se nenaplňují předpovědi o prudkém exponenciálním nárůstu počtu hospitalizovaných a pacientů na lůžkách intenzivní péče, s nímž se – slovy jednoho z apoštolů zkázy – už nedá bohužel nic dělat…“

Díky přijatým, byť nedostatečným opatřením růst hospitalizací zpomaluje. Je však třeba upozornit, že i kdyby se růst náhle zastavil a odteď už jen stagnoval, bude denně přibývat 150 až 250 mrtvých. Dělat se s těmito čísly něco dá, projeví se to však až za několik týdnů.

„… jak neroste podobnou exponenciálou počet úmrtí…“

Následující graf ukazuje denní přírůstky mrtvých od září.

Zda jde o růst exponenciální či polynomiální, nelze statisticky rozlišit, bezpochyby však jde o růst značný. A ty, jimž někdo zemřel, naše statistické finesy asi moc nezajímají.

„… ulice nejsou plné mrazáků s mrtvolami…“

To skutečně nejsou, ale jen díky tomu, že si vláda, ale hlavně lidé problém uvědomili a – ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně – omezili své kontakty zhruba na polovinu proti začátku září. Tuto míru redukce potvrzuje jak výzkum Život během pandemie, tak indexy mobility Google. Viz následující graf.

„… stávající zpomalení epidemie nemůže být z časového hlediska důsledkem posledních drastických a příšerně načasovaných opatření…“

Čísla hovoří jinak. Následující graf zobrazuje vývoj reprodukčního čísla R a redukce kontaktů.

Návod ke čtení grafu: chceme-li zjistit redukci kontaktů k určitému datu, spustíme svislou čáru dolů a odečteme číslo z osy X, chceme-li zjistit R, vedeme vodorovnou čáru doleva a odečteme R z osy Y. Je třeba upozornit, že jde o odhady. Zjištěné počty kontaktů jsou zatíženy statistickou chybou a číslo R se počítá německým způsobem, tedy jako podíl týdenního přírůstku nakažených a téže veličiny před pěti dny. Takže v jeho hodnotách hrají roli náhodné fluktuace (například „zub dolů“ koncem září může do jisté míry souviset se státním svátkem). Přesto je vidět, že po každém dalším opatření následuje pohyb na grafu doprava dolů, tedy pokles kontaktů a – což je důležitější – pokles R.

„Co se má bez tvrdého zákazu vycházení obyvatel na pár set metrů z domu stále rychleji šířit, se nějak stále rychleji nešíří. Zjevně stačily mírnější zákazy přijaté dříve, doprovázené změnou chování obyvatel.“

Kterými opatřeními je pokles kontaktů způsoben a do jaké míry jde o dobrovolné sebeomezení, je těžké rozlišit. Nicméně současná hodnota R okolo jedné, ať už se k ní dospělo jakýmkoli způsobem, není žádnou výhrou, protože, jak jsme již uvedli, znamená stagnaci hospitalizací a denního počtu úmrtí na dnešních vysokých hodnotách.

„Už v elementární otázce, jak provádět PCR test, nemáme zjevně úplně jasno.“ A Singer také cituje Jana Švejnara: „Na univerzitě Columbia testují tak, že (…) nám dají tyčku, požádají, ať si zašťouráme v nose v obou dírkách (…), tyčku dáme do baňky a baňku odevzdáme.“

Těžko říci, kam tento argument směřuje. Jistě lze diskutovat o alternativách. Samoodběr ale na věci samé těžko něco změní, a jestli ano, tak spíše k horšímu: jakkoli může být přijatelnější, nese s sebou vyšší riziko falešné negativity způsobené tím, že si člověk „zašťourá“ jinam, a tím pádem si odebere nedostatečný vzorek.

„Za část nového nárůstu jsou nejspíš paradoxně odpovědné vládou přitažené šrouby.“ „Mládeži, do té doby vesele skotačící bez symptomů, (…) zavřeli hospody i zábavu v klubech, tak mladí doma nakazili dědečky a babičky. (…) Stejně by se dalo vysvětlit i čerstvé zrychlení nárůstu počtu pozitivních ve středu a ve čtvrtek tohoto týdne. Zákazem vycházení jsme určitě dostali ke společnému stolu či na společný gauč před televizi další rodiny včetně mladých asymptotiků.“

Toto je obvyklý argument proti jakémukoli „zavírání“: když zavřete X, lidé se přesunou do Y. Tak slýcháme, že omezení počtu zákazníků podle velikosti nákupní plochy zvýší počet kontaktů ve frontách, že se po zavření škol začnou děti shlukovat v obchodních centrech a podobně.

Tyto argumenty sice znějí logicky, ale chybí pro ně empirické ověření. Hypotéza, že děti nahrazují společný čas trávený ve škole společnými aktivitami v obchodních centrech, byla například vyvrácena pomocí rozsáhlé analýzy záznamů z bezpečnostních kamer v obchodních centrech. Tu nedávno představil předseda Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza.

Singerův argument, že se nemoc šíří více v rodinách než klubech, je ale naprosto kontraintuitivní. Zatímco v rodině potkáváme opakovaně pár stejných lidí, a když někdo onemocní, všichni jdou do karantény, v klubech se potkává spousta neznámých lidí, které je velice těžké dohledat. Například v Techtle Mechtle se nakazilo 70 lidí. Navíc se návštěvníci klubů musejí někdy přijít domů vyspat, případně i posedět na gauči u televize.

Má-li autor nějaká data prokazující, že volná zábava mládeže sníží přenos mezi generacemi, budeme moc rádi, když je předloží. V opačném případě doporučujeme, aby podobné nepodložené spekulace pronášel v přátelských debatách nad sklenicí. V mediálním prostoru očekáváme (možná naivně) přece jen víc.

„…v průměru (pacienti s covidem) zemřeli ve věku 79,5 roku, což je zhruba o rok více, než je u nás průměrný věk úmrtí. Přesto lze stále sledovat, jak proroci zkázy počítají své katastrofické scénáře se smrtností v řádu procent a obyvatelstvem, které nezmění své chování, takže nákaza dopadne před dosažením kolektivní imunity na starší stejně jako na mladší.“

Argument, že umírají jen staří, je slyšet často. Skoro nikdy však není jasné, kam směřuje. Rozhodně to není tak, že covid zkrátí lidem život jen málo. Existují zahraniční studie dokazující, že průměrná „ztráta let“ u zemřelých s covidem činí 10 roků. Smrtnost je jistě menší než v řádu procent a jistě je řádově větší mezi nejstaršími. Pokud se ale nejstarší populace promoří, nemoc si vybere svou daň.

Opravdu nevíme, kam autor míří. Co je ale nejdůležitější: nejde o čísla, ale o princip. Východním státům někdy vyčítáme, že pohrdají životy svých občanů, přitom ale právě ony jsou schopny virus účinně marginalizovat. Mnozí z nás, západních humanistů, přitom své starší spoluobčany bez uzardění obětujeme na oltář modly domnělého ekonomického růstu.

Dále Miroslav Singer dává několik doporučení.

„Je-li možné a účelné provádět PCR testy jednodušeji, bez medicínsky proškoleného odborníka, není čas více debatovat i o plošném provádění těchto přesnějších testů? A nebylo by užitečné jakýkoli plošnější test kombinovat i s testem na protilátky?“

Více testovat je samozřejmě žádoucí. Čím více a čím levnějších levnějších testů, tím lépe. Ale není to všelék. Testy něco stojí, lidé musejí přijít na odběrové místo, ztratí tím nemálo času a tak dál. Kapacita testování je omezená, proto je nutno testovat „chytře“. A v neposlední řadě je potřeba, aby se lidé podle výsledků testů zařídili. Dostatečný rozsah testování zkrátka musí jít ruku v ruce s ostatními opatřeními.

„A skutečně nejsme schopni zorganizovat plošný test?“

Ani plošné testování není zázračná zbraň proti viru. Velká část aktuálně nakažených se nachází v inkubační době a plošné testování je ze „systému“ nevyřadí. Kromě toho antigenní testy, které jsou zatím jako jediné v takovém počtu ekonomicky únosné, odhalí pouze 70 procent pozitivních. Jak naznačují simulace provedené týmem BISOP, dvě za sebou jdoucí vlny plošných testů sníží počet efektivně infekčních přibližně na polovinu. Pokud se ale budeme chovat jako začátkem října, jsme za měsíc zpátky na původních hodnotách. OK, boomer, a co dál?

„Jestliže víme, že se nákaza šíří především doma a v práci ve stálých kolektivech, nebylo by rozumné nezavírat školy…?“

Na téma škol se vedla (a vede) plamenná diskuze. Pro zavírání svědčí právě to, že jde o stálý kolektiv, který se schází pod střechou, a také specifická situace v září, kdy si mládež „Kvída“ přivezla z prázdnin a ve třídě si ho předala.

Proti zavírání škol stojí argument, že školy jsou kontrolované prostředí, ve kterém lze zavést účinná opatření, ať už jde o roušky, omezení kontaktů mimo třídy, různá rotační schémata a podobně.

Kromě toho je uzavření zejména prvních stupňů škol nesmírně společensky nákladné jednak proto, že omezuje ekonomickou aktivitu rodičů, ale hlavně proto, že absence kvalitního vzdělání je nenahraditelnou škodou.

Shrnuto: s autorovým požadavkem, aby se školy (stejně jako v západní Evropě) nezavíraly, lze jedině souhlasit. Nikoli však na základě jeho nepodložených argumentů (nebo si snad myslí, že třicet lidí pod střechou je lepší než pět?), ale proto, že školy, ač jsou významným kanálem infekce, je potřeba držet otevřené co nejdéle hlavně z důvodů morálních. Nebo je snad v pořádku odpírat dětem vzdělání proto, aby se dospělí mohli večer svobodně opít?

„… nebylo by rozumné nezavírat školy, ale zaměřit se na ty nejzranitelnější? (…) Skutečně věříme, že je snazší a účelnější izolovat ne několik set tisíc zranitelných občanů, ale 10 milionů lidí?“

Tento argument je nebezpečný, protože na první pohled vypadá humanisticky. Jenže není. Být izolován je sice lepší než umřít, ne však o moc, přičemž právě oni „nejzranitelnější“ izolaci snášejí hůře než my „nezranitelní“. Kromě toho zranitelné skupiny nelze dokonale izolovat, neboť často vyžadují péči jiných osob, které opět nelze kompletně izolovat od zbytku populace. Ostatně Švýcarsko a Švédsko se o něco takového snažily, ale příliš se to nepodařilo.

„Jak zrovna tam (na venkově) chceme prosazovat třeba zákaz vycházení? Fakt má policie takové kapacity?“

Nejde o zákaz vycházení – při venčení psa ve větru se člověk nakazí těžko. Jde o to, aby se na pár týdnů přestali stýkat lidé z různých domácností. To je celé, dá se to vydržet a v posledku je to levnější ve srovnání s polovičatými opatřeními trvajícími měsíce.

„Žije nyní s námi už přes sto tisíc těch, kteří v posledním měsíci nákazou prošli a jsou z ní vyléčeni. Nemohli by někteří z nich při evidentně menších rizicích pro ně samé i menších rizicích, že budou nákazu šířit, pomoci s ochranou těch, kteří naši péči potřebují?“

Jistě mohli, jen se to asi nedá nařídit. A aby to bylo bezpečné, bylo by třeba jejich imunitu testovat. A to v době, kdy o proticovidové imunitě víme relativně málo. Kromě toho často jde o práci vyžadující kvalifikaci. Ale ano, selektivní opatření v závislosti na imunitě by mohla být jednou z cest do budoucna.

„Jaké to (že koncem roku bude hodně přes milion těch, co covidem prošli) má důsledky pro další scénáře šíření nákazy a získávání imunity?“

Můžeme-li jedince, kteří covidem prošli a uzdravili se z něj, považovat za imunní (což není vždy jisté), pak při jednom milionu uzdravených v české populaci bychom pro otočení vývoje epidemie (R = 0,8) nemuseli redukovat kontakty na 50 procent, ale stačilo by na 56 procent. Odpověď tedy zní: pomohlo by to, ale ne moc. Navíc se zdá, že imunita proti covidu netrvá věčně, což bude celkový obraz dále komplikovat. Na „promořování“ zkrátka moc spoléhat nelze.

A nakonec se autor dostává k jádru věci:

„Strategie čekání na vakcínu a plošného potlačování viru na minimum je strategií udržující nestabilní situaci, která má sklony k opakujícím se explozím nákazy.“

Souhlas. Obáváme se však, že nic lepšího než tuto strategii v ruce nemáme. Výše citované „knížecí rady“ nám příliš nepomohou, protože jsou buď obecné, nerealizovatelné, nebo situaci neřeší.

„Je to strategie, jejíž ekonomická cena je mnohem vyšší, než jsme si na jaře mohli myslet.“

Také souhlas. Ale musíme vybírat z možného. Uvažujme dva scénáře.

První scénář. Na dva listopadové víkendy se naplánuje plošné testování a zorganizuje se velká akce na pomoc ohroženým skupinám, do níž budou přednostně zapojeni imunní.

Čísla nakažených budou stagnovat a po dvou kolech testování klesnou skoro na polovinu. Počty hospitalizací začnou klesat stejně jako počty mrtvých. Otevřou se obchody, restaurace, služby a školy, na Vánoce si nakoupíme tak, jak jsme zvyklí.

V prosinci sice začnou čísla opět růst, ale nikdo se nebude znepokojovat. Vánoce strávíme ještě relativně v klidu, i když bude osm tisíc nakažených denně a nemocnice se začnou znovu plnit. „Totéž už tu bylo v říjnu a zvládli jsme to,“ uslyšíme.

V lednu ale začne znovu přituhovat. Zdravotníci, ještě vyčerpaní z podzimu, začnou bít na poplach. Mezitím nákaza pronikne do velkých podniků, protože jejich interní opatření neustojí nátlak zvenku. Většina zaměstnanců nepatří k přímo ohroženým, přesto protestují: Co když to v práci chytím a nakazím mámu? Moje dítě má oslabenou imunitu, ve škole to má kdekdo, chci ho nechat doma…

Takže se ke zdravotníkům přidá i hospodářská lobby (stejná, která tak odolávala opatřením). Ani izolované pečovatelské domy náporu z vnějšku neodolají, takže hospitalizovaní dále přibývají. Promořenost sice nákazu trochu zpomalí, ale ani tři miliony nakažených nebudou stačit k tomu, aby se nárůst zastavil.

Nebudu to prodlužovat. Koncem ledna tu máme další opatření a jsme přesně tam, kde ani Miroslav Singer být nechtěl: v nestabilní situaci, která má sklony k opakujícím se explozím nákazy.

Druhý scénář. Vláda na omezenou dobu zavede lockdown á la Izrael či Wales. Domácnosti se nesmějí stýkat, kdo jen trochu může, pracuje z domova, všechna místa veřejného setkávání jsou zavřená. Protože je epidemie mnohem více „rozjetá“ než v uvedených zemích, bude lockdown muset trvat minimálně čtyři týdny.

Na Vánoce si nakoupíme v e-shopech podobně jako Belgičané, vánoční trhy letos zrušíme, děti (s výjimkou prvních a druhých tříd) se letos do školy už nepodívají. Vláda však nelení a získaný čas využije k tomu, aby tentokrát skutečně posílila kapacity testování a trasování.

Na přelomu roku počty nově detekovaných klesnou na jeden až dva tisíce denně, nemocnicím se uleví, takže pomalu nastane čas „rozvolňovat“. Nejprve se otevřou první stupně škol, zatím do školy vždy chodí jen půlka dětí, druhá je doma a další týden se vystřídají. Vláda je s uvolňováním opatrná, protože ví, že jakmile by počty přesáhly „trasovatelnou“ hranici, znovu by musela utáhnout šrouby.

Zima se nějak přežije, spoustu věcí nebudeme moci, ale všichni se budou těšit na jaro na zahrádky, venkovní výlety, a (s testem tam i zpátky) k moři. Lidé budou na covid umírat, nebudou to však denně stovky, ale malé desítky.

Situace nebude příjemná, ale bude relativně stabilní. A svět bude mezitím o půl roku chytřejší v tom, jak s „Kvídem“ válčit.

Posuďte sami, který scénář více ruinuje ekonomiku.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené