Hlavní obsah

Komentář: Ruinujeme ekonomiku. Není jisté proč

Miroslav Singer
ekonom, bývalý guvernér ČNB
Foto: Seznam Zprávy

Velké části sektoru služeb dostávají během boje s covidem těžké rány.

Reklama

6. 11. 6:30

S informacemi o nákaze se nenakládá dobře. Všechny nás to stojí zbytečné peníze, přitom jen přesouváme oběti pandemie tam, kde přijdou později.

Článek

Jak se nenaplňují předpovědi o prudkém exponenciálním nárůstu počtu hospitalizovaných a pacientů na lůžkách intenzivní péče, s nímž se – slovy jednoho z apoštolů zkázy – „už nedá bohužel nic dělat“, jak neroste podobnou exponenciálou počet úmrtí, tak alespoň exponenciálně roste hysterie věštců krutých konců.

Nesplnili jsme jimi zadaný úkol, obyvatelé nejsou přikováni v řetězech a pandemie se přesto šíří tempem, které zdaleka nenaplňuje chmurná proroctví. Nepovolávají se – slovy dalšího černého apoštola – „veterináři k ventilátorům“, ulice nejsou plné „mrazáků s mrtvolami“.

Pro vládu je poněkud smolné, že stávající zpomalení epidemie nemůže být z časového hlediska důsledkem posledních drastických a příšerně načasovaných opatření. (Připomeňme, že oslavy 28. října se nerušily ani na vrcholu epidemie mnohem strašnější španělské chřipky v roce 1919 a zákaz vycházení vyhlášený v předvečer tohoto svátku se „nepovedl“ ani Němcům za války.)

Ona opatření byla prý podložena „údaji a analýzou“. Obávám se, že analýza spočívala v tom, že ministři v televizi zhlédli záběry z pražské náplavky sestříhané tak, aby budily hrůzu, a data poskytl řádem ozdobený, leč dnes již padlý ministr v grafech, které důsledky předcházejících opatření, tedy zpomalení šíření viru, vůbec nebraly v potaz.

Prostě co se má bez tvrdého zákazu vycházení obyvatel na pár set metrů z domu stále rychleji šířit, se nějak stále rychleji nešíří. Zjevně stačily mírnější zákazy přijaté dříve doprovázené změnou chování obyvatel. Naše dílčí štěstí, jejich velký smutek. Ale i tohle štěstí nás všechny přichází dost draho.

Ve skutečnosti nám tento smutný a pro mnoho pracujících a podnikajících občanů nesmírně nákladný výsledek jenom připomíná, že nejistoty ohledně viru jsou mnohem zásadnější, než si uvědomujeme a než nám mnozí tvrdí.

Pokusím se to ilustrovat na třech příkladech: na způsobu testování přítomnosti viru, na důvodu prudkého zrychlení šíření nákazy na přelomu září a října a nakonec na debatě o důsledcích případného průchodu viru společností. Aniž si to dost uvědomujeme, všechny tyto nejistoty mají závažné důsledky pro hodnocení možných alternativ přístupu k pandemii. Mohou rozhodnout nejen o počtu obětí pandemie, ale i o tom, zda budeme mít zítra práci, zda se děti ještě v tomhle školním roce podívají do lavic nebo o tom, kolik peněz bude v budoucnu scházet na nutnou léčbu jiných chorob, než je covid.

Nejprve k testování. Ten spolehlivější PCR test, tedy ten dosud aplikovaný, se u nás provádí šťouráním tyčkou v nosní dírce někde na rozhraní konce nosu a mozku. Omlouvám se lékařům, ale tak bych to zkrátka popsal jako někdo, kdo test dobrodiním zaměstnavatele jednou za dva týdny absolvuje. Pro testované nic moc, navíc je to invazivní zdravotní zákrok vyžadující přítomnost odborného „šťourače“. Tím se také velmi komplikuje jeho plošná aplikovatelnost na celou populaci. Kvalifikovaných „šťouračů“ prostě není na rychlé otestování celé populace dost.

Jenže účast na mnoha poradách okolo dnešní situace mi občas přináší zajímavá překvapení. Tak se na jednom takovém sezení moudrých podivil nad naším testováním profesor Jan Švejnar: „Ale nás na univerzitě Columbia testují tak, že se všichni musíme důkladně vysmrkat z obou dírek, pak nám dají tyčku, požádají, ať si zašťouráme v nose v obou dírkách, co nejdál vydržíme, a v každé dírce ji čtyřikrát otočíme. Tyčku dáme do baňky a baňku odevzdáme.“

Podobně to podle Jana Švejnara probíhá i při testování personálu na dalších amerických univerzitách. Přítomní zdravotníci a lékaři byli zděšeni. To přece nemůže fungovat! Bez školeného „šťourače“! Sami se testují! No, nemůže… Jak nám potom Jan připomněl, mezi institucemi poskytujícími medicínské vzdělání je Kolumbijská univerzita hodnocena v USA v nejlepší desítce, asi to tedy nebude o moc horší vzdělání než to z Hradce Králové či Prahy. Že by šestá nejlepší americká medicínská škola špatně radila své univerzitě, jak testovat profesory? Takže už v elementární otázce, jak provádět PCR test, nemáme zjevně úplně jasno.

Ještě zajímavější je zamyslet se nad tím, proč po postupném utlumování přírůstků pozitivně testovaných ve druhé půlce září najednou na přelomu září a října růst počtu infikovaných opět zrychlil. Nejspíš se náhle přelila nákaza od neidentifikovaných přenašečů bez symptomů na ostatní. Pravděpodobně proto, že kvůli restriktivním opatřením zůstala najednou část již nakažené mládeže, do té doby vesele skotačící bez symptomů, sedět doma se svými rodiči a prarodiči večer u televize.

Zavřeli jim hospody i zábavu v klubech, tak mladí doma nakazili dědečky a babičky. Nebyli bychom v tom sami. Ve společnostech, kde rodiny častěji žijí pohromadě, začíná být podobný jev popisován. Takže za část nového nárůstu jsou nejspíš paradoxně odpovědné vládou přitažené šrouby. Stejně by se dalo vysvětlit i čerstvé zrychlení nárůstu počtu pozitivních ve středu a ve čtvrtek tohoto týdne.

Časově to odpovídá. Zákazem vycházení jsme určitě dostali ke společnému stolu či na společný gauč před televizi další rodiny včetně mladých asymptotiků. A výsledek se po týdnu dostavuje. Pokud je to ale tak, měli by se mnozí hluboce zamyslet. Například předseda jedné zanikající politické strany a místopředseda vlády, který požaduje zřízení vyšetřovací komise a dožaduje se nouzových stavů a přísných restrikcí. Tak aspoň nad tou komisí kdyby se zamyslel, když zákaz vycházení už nám přinesl. Angličané mají takovou pěknou moudrost: Be careful what you wish for, tedy „Přání vyslovuj opatrně“. To platí i pro zakládání vyšetřovacích komisí a důsledky jejich práce. Někdo by možná řekl, že to platí obzvláště pro ně.

Čímž se dostáváme i k debatě o důsledcích šíření nákazy. Všechny úvahy o možných scénářích se velmi podstatně odvíjejí od odhadů smrtnosti, tedy podílu nakažených, kteří v důsledku nákazy covidem umřou. Odhady této veličiny se posouvají stále níže, určitě pod jedno procento, jak znovu naznačují i výsledky plošného testování na Slovensku. Jsou ale velmi významně závislé nejen na tom, jak se lidé chovají, ale i na tom, jak velkou část populace virus zasáhne.

Vzorek pozitivně testovaných totiž není vzorkem pocházejícím z náhodného výběru, jehož statistiky se dají bez korekce vztahovat na celou populaci. Je to vzorek zranitelnějších, v němž je proporcionálně více těch, kteří jsou na vir citlivější, častěji vykazují těžší symptomy nákazy, a tedy bohužel také častěji umírají.

U nás to demonstruje i málo zmiňovaný průměrný věk těch, kteří jako pozitivně testovaní zemřeli. V průměru zemřeli ve věku 79,5 roku, což je zhruba o rok více, než je u nás průměrný věk úmrtí. Přesto lze stále sledovat, jak „proroci zkázy“ počítají své katastrofické scénáře se smrtností v řádu procent a obyvatelstvem, které nezmění své chování, takže nákaza dopadne před dosažením kolektivní imunity na starší stejně jako na mladší.

Covid určitě není přinejmenším pro ty starší chřipečka. Ostatně jeho dopady na ekonomiku se už teď blíží menšímu válečnému konfliktu. O to důležitější ale je uvědomit si všechny nejistoty, které ohledně průběhu pandemie máme.

Dovolím si nyní několik závěrů z příkladů, které jsem uvedl. Je-li možné a účelné provádět PCR testy jednodušeji, bez medicínsky proškoleného odborníka, není čas více debatovat i o plošném provádění těchto přesnějších testů? A nebylo by užitečné jakýkoli plošnější test kombinovat i s testem na protilátky? Jestliže víme, že se nákaza šíří především doma a v práci ve stálých kolektivech, nebylo by rozumné nezavírat školy, ale zaměřit se na ty nejzranitelnější? Nejde přitom o dva miliony seniorů. Většina z nich dnes beztak na koncert Beats for love či na extraligový hokej nepůjde, ani kdyby mohli. To, že je někdo důchodce, přece neznamená, že je blázen.

Jde primárně o klienty nemocnic následné péče a podobných zařízení. A těch je mnohem méně – klienti následné péče se počítají v desetitisících. Skutečně věříme, že je snazší a účelnější izolovat ne několik set tisíc zranitelných občanů, ale 10 milionů lidí?

Poslední čísla naznačují, že nákaza se už tolik nešíří v Praze, ale spíše v menších městech a na vesnicích. Jak zrovna tam chceme prosazovat třeba zákaz vycházení? Fakt má policie takové kapacity?

Žije nyní s námi už přes sto tisíc těch, kteří v posledním měsíci nákazou prošli a jsou z ní vyléčeni. Nemohli by někteří z nich při evidentně menších rizicích pro ně samé i menších rizicích, že budou nákazu šířit, pomoci s ochranou těch, kteří naši péči potřebují? A koneckonců odhaduje-li většina odborníků – nemám ambici je v tom korigovat – že koncem roku u nás budeme evidovat přes deset tisíc úmrtí s pozitivní identifikací nákazy covidem, neznamená to při smrtnosti pod jedno procento, že v tu dobu bude v české populaci hodně přes milion, možná i přes dva miliony občanů, kteří covidem nedávno prošli? Jaké to má důsledky pro další scénáře šíření nákazy a získávání imunity?

Stále jasněji se nejen u nás, ale v celé Evropě ukazuje, že strategie „čekání na vakcínu a plošného potlačování viru na minimum“ je strategií udržující nestabilní situaci, která má sklony k opakujícím se explozím nákazy.

Je to strategie, jejíž ekonomická cena je mnohem vyšší, než jsme si na jaře mohli myslet. Ruinujeme části sektoru služeb. Snaha o návrat do situace s minimem nákazy postupným utlumováním znamená celé měsíce s opatřeními, která devastují značnou část služeb a jejichž důsledky mohou ničit i další části české ekonomiky. Zřejmě jakýkoli vyhraněnější postup by přinesl lepší výsledky. A skutečně nejsme schopni zorganizovat plošný test?

Nemám ambici někomu radit, jak má dál postupovat v boji s covidem. Jen jsem si vcelku jistý, že s informacemi o nákaze se nejen v mediální oblasti, ale bohužel i mezi těmi, kteří rozhodují, nenakládá dobře. A všechny nás to stojí zbytečné peníze. Zatím jen přesouváme oběti pandemie tam, kde přijdou později, a nebudou proto tak vidět. Ať jde o generaci dětí bez vzdělání, o ty, kteří zemřou, protože jim zdravotnický systém zchudlé ekonomiky nedokáže zajistit dnešní standard zdravotní péče, nebo o ty, jimž život zkrátí důsledky ekonomického propadu.

Bez mnohem otevřenější veřejné debaty o alternativách stávající formy restrikcí se to nezmění.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené