Hlavní obsah

Den vlajky a Benešovy dekrety. Papundeklové vlastenectví vítězí

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Ilustrační fotografie z protestu proti konání Sudetoněmeckého dne v Brně.

Rituální vztyčování nových stožárů s prapory je jen dalším z projevů jistého druhu české politiky, který tu má tradici od 90. let a pravidelně se nám vrací se stále stejnými projevy – a hlavně nepřáteli.

Článek

Zhruba před deseti lety ovládl české sociální sítě jeden mimořádně otravný zvyk. České vlaječky, které si ke svému jménu začali přidávat lidé hájící vzápětí v každé diskuzi Miloše Zemana, v té době už otevřeného zastánce ruských zájmů kdekoliv na světě. A pak taky Okamuru, Volný blok, Trikoloru, Rajchla, prostě celou tuhle neustále doplňovanou sbornou sestavu.

Šťastné slovo

Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!

Ustanovení významného „Dne české vlajky“, který tenhle týden prosadila s pomocí pěti poslanců ODS vládní většina ve Sněmovně, je projevem stejné mentality. Triumfem primitivního papundeklového „vlastenectví“, privatizací sdíleného symbolu státu politickým hlasováním a dokonalou ukázkou toho, jak lze davu předhodit jedno z témat kulturních válek a pak se svatouškovsky podivovat, co proti tomu může kdokoliv namítat.

Nic proti české vlajce, člověk ji ale snad může mít upřímně rád a ctít ji, pokud to k životu potřebuje, aniž by kvůli tomu musel hlasovat společně s Jindřichem Rajchlem a klubem SPD, jehož členové by možná měli dost problém vyvěsit si vlajku správně do okna, o použití trikolóry nemluvě.

S čímž měl ještě před pár lety problém sám předseda vlády, který akci „uctíváme vlajku“ rozjel ve svém novoročním projevu, ale tahle země mu nestála ani za to, aby se za 30 let pobytu pořádně naučil pořádně její jazyk. Abychom si rozuměli: Nikdo by neměl předhazovat v každé větě českému občanovi Andreji Babišovi jeho původ, ale taky si snad smíme myslet, že by zrovna on, ekonomický migrant, nemusel rozfoukávat pseudovlastenecké ohně.

A pokud mu křivdíme a on to myslí opravdu upřímně, ať s osvětou kolem státních symbolů začne na Úřadu vlády, kde poučí své blízké spolupracovnice Karlu Mráčkovou a Anitu Zicklerovou, že se vlajka rozhodně neslaví tak, že ji necháte v rozdováděném videu poválet po podlaze. Pak teprve může přistoupit k dalším výzvám ostatním spoluobčanům.

Tohle rituální vztyčování nových stožárů s prapory je jen jeden z dalších projevů jistého druhu české politiky, který tu má tradici od 90. let a pravidelně se nám vrací se stále stejnými projevy - a hlavně nepřáteli. A prominentní místo na seznamu samozřejmě pořád patří sudetským Němcům a Benešovým dekretům.

Když se v davu protestujících proti květnovému konání Sudetoněmeckého dne v Brně tohle úterý zjevil pětasedmdesátiletý dědeček českého politického extrému Miroslav Sládek, jako by se kruh uzavřel. Sládek byl chytrý politický hochštapler a taky upřímný rasista, který už v 90. letech povzbuzoval všechny předsudky, které kdy v Češích byly. Ve Sněmovně vydrželi jeho republikáni pouhých šest let (1992-1998), ovšem částečně taky proto, že jejich témata a částečně i slovník převzali zástupci „seriózních stran“.

Člověku se ještě dnes kroutí střeva trapností, když si vzpomene na volební kampaň roku 2002, kdy dospělí lidé, mezi nimi například dnešní poradce ministra zahraničí za Motoristy, tehdy poslanec ODS Jan Zahradil, nosili ve Sněmovně trika s nápisem „To je naše vlast, to je naše chalupa“ a Václav Klaus v kampani dokonce prohlásil, že ODS nedoporučí svým voličům, aby hlasovali pro vstup do EU, pokud země nedostane jasnou záruku nedotknutelnosti poválečných Benešových dekretů.

Česko do EU vstoupilo před 22 lety a kupodivu sudetští revanšisté české pohraničí ani své bývalé chalupy neobsadili. To ale nijak nepřekáželo Miloši Zemanovi, aby na údajné sudetské hrozbě v lednu 2013 nepostavil druhé kolo své prezidentské kampaně proti Karlu Schwarzenbergovi, což byl sice větší český vlastenec než většina těch, co tenhle týden hlasovali pro „Den české vlajky“ a zcela jistě větší vlastenec než Zeman, ale jeho jméno mluvilo za vše.

A teď si nejspíš užijeme další kolo. Kvůli poklidnému setkání většinou seniorů z jednoho krajanského spolku, co se už dávno vzdal nároků na majetkové vyrovnání, v brněnských kavárnách a cukrárnách nebo kvůli výrokům budoucího maďarského premiéra Petera Magyára na adresu slovenských sousedů.

Do boje se už pochopitelně hlásí SPD s Rajchlem v čele - důstojní nástupci Miroslava Sládka, na rozdíl od něj ale taky součást vládnoucí většiny. Možná si Andrej Babiš myslel, že svým nápadem na Den české vlajky dokáže tyhle síly uspokojit, dát jim, co potřebují, a že teď od nich bude na nějaký čas pokoj.

Zjevně to nevyšlo a ani nemohlo. Tak s čím si budeme hrát příště?

Doporučované