Článek
Přečtěte si Šťastné slovo:
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
V žurnalistice existuje několik často používaných výrazů, po nichž saháme, pokud nevíme kudy kam. Anebo to možná víme, ale z nějakého důvodu se nám tam nechce.
Tím nejprofláknutějším je samozřejmě přídavné jméno „kontroverzní“, které vůbec nic neznamená, ale obvykle naznačuje, že takto označeného považujeme za prvotřídního gaunera, který krade jak straka — jen mu to ještě nikdo nedokázal, takže se trochu obáváme žaloby a radši zůstaneme u bezpečně prázdného slova.
A do podobné citlivě neutrální pozice se nám již dere další adjektivum, skoro stejně vyprázdněné: „radikální“. Zejména pak v situaci, kdy je spojeno s palestinskou organizací Hamás, jak to tak pozorujeme napříč různými českými médii. Zjevně neexistuje všeobecná shoda, jak tuhle organizaci, která od roku 2006 ovládá Gazu, vlastně nazývat.
Aniž bych měl ambice mluvit komukoli do jeho práce, pravomocí a svědomí, pojďme si říct, proč je někdy dobré být přesný.
Hamás je jistě poměrně dost radikální hnutí. Kromě toho je ale také bez jakýchkoli pochybností teroristické. A ne každé radikální hnutí je nutně i teroristické. Příklad: Naše české hnutí SPD je jistě dost radikální, ovšem nikoli zároveň teroristické. Je „jen“ rasistické a xenofobní a k teroristickým útokům se uchýlil prozatím jen jeden jeho příznivec.
Teroristické hnutí je takové, jehož členové páchají v rámci své běžné činnosti v hnutí teroristické útoky - vraždí, znásilňují a unášejí civilisty. Cílem je rozvrátit „nepřátelský“ stát nebo do něj prostě jen zanést strach.
Pusťte si Šťastné pondělí
Upřímně řečeno tomu váhání nad slovem „teroristický“ nerozumím. Zpravodajství - slovy slavného amerického novináře Carla Bernsteina, který rozkryl spolu s Bobem Woodwardem aféru Watergate - „není těsnopis, ale nejlépe dostupná verze pravdy“. A slova mají při plnění tohohle úkolu svou roli a význam.
O událostech 11. září roku 2001 máme přece jasno: Byl to teroristický útok na Ameriku, nikoli „letecké neštěstí většího rozsahu zapříčiněné studenty z Hamburku“. Usáma bin Ládin nebyl „duchovní vůdce a učitel“. Tedy to možná také, ale málokdo pochybuje, že to byl hlavně teroristický vůdce.
O útoku Hamásu ze 7. října víme vše. Pochybuje někdo, že to byla ukázka čistého a mimořádně dobře zorganizovaného teroru? Pokud celou tak náročnou akci zorganizovalo hnutí Hamás, o čemž snad také nepanuje žádná nejasnost, jakou piruetu musíme vykouzlit, abychom to hnutí nenazývali teroristickým? Co si třeba pustit pár všeobecně přístupných videí vůdce Hamásu Ismáíla Haníji, který ze svého fešáckého „vyhnanství“ v Kataru vyzývá k vraždám izraelských civilistů?
Možná by to mohlo stačit i těm, kteří se před 7. říjnem přece jen zdráhali tohle přídavné jméno použít, byť už tehdy byl Hamas na několika seznamech teroristických organizací. A to nejen izraelském a americkém, ale i na tom, který vede Evropská unie.
Jistě to pro nezávislá média nemusí být závazné doporučení, ale možná stojí za úvahu a průzkum, jak a proč se Hamás na seznamu EU na začátku milénia ocitl a jak o tomhle označení rozhodovaly evropské soudní instituce.
Poslechněte si Šťastný podcast
Rozumím - trochu - také tomu, že za zdrženlivostí muže být i snaha o neutralitu. Jako že se média nechtějí přiklonit na žádnou ze stran složitého a dnes už obtížně řešitelného konfliktu. Ale tady přece nejde o to, jestli fandíme spíš Izraeli, anebo spíš Palestincům – což je téma, které spolehlivě rozdělí i lidi, co se spolu jinak dokážou dohodnout téměř na všem, léta spolu pracují a přátelí se. (Aspoň já takovou zkušenost mám.)
Hamás se ale jako teroristické hnutí nechová jen vůči Izraeli, ale i vůči „vlastním“ lidem. O tom se přesvědčili příslušníci konkurenčního hnutí Fatah, které bojovníci Hamásu při vnitropalestinských bojích o Gazu v červnu 2007 svrhávali z výškových budov. Označit to za „radikální řešení“ mi přijde trochu slabé.
Upřímně, je docela náročné zachovat si při popisování událostí na Blízkém východě chladnou hlavu. Máme se o to ale pokoušet a vlastně jen dělat to, co je naše práce: Ukazovat svět takový, jaký je. Svět, kde se teror nazývá terorem a jeho pachatelé teroristy. Pokud bychom na to z různých důvodů rezignovali, přišlo by mi to poněkud, řekněme, kontroverzní.
