Hlavní obsah

Bití, strach a přesvědčovaní. Žena z Mariupolu popsala deportaci do Ruska

Svět bez obalu Milana Šímy: Olena Strukaljová z Mariupolu popisuje, jak v Rusku zacházejí s nuceně evakuovanými Ukrajinci.Video: RFE/RL

 

Reklama

20. 11. 2022 9:55

Ukrajinka Olena Strukaljovová byla ruskou okupační správou na Ukrajině deportována ze svého rodného města do Ruska.

Článek

Před ruskou invazí žila Olena Strukaljová v Mariupolu na pobřeží Azovského moře. „Naše město bylo klidné a velmi krásné. Děti si tu hrály na ulicích, smály se, lidé tady byli šťastní. Pak začala okupace,“ vzpomíná.

Mariupol se bránil a čelil těžkému ostřelování. Téměř 80 procent města bylo zničeno. „Mnoho lidí zemřelo během ostřelování.“

Olena a její rodina se před bombardováním schovávala ve vlastním domě. „Udělali jsme si úkryt uprostřed domu, kde byly zdi bez oken. Schovávali jsme se tam s mým desetiletým vnukem. Kromě mě tam byla ještě moje sestra a její manžel. Celkem nás bylo sedm. U sousedů jsme našli rádio. Dali jsme do něj baterie a poslouchali jsme, zda už není Kyjev obsazen. Pochopili jsme, že se Rusům nepodařilo dobýt žádné velké město – ani Kyjev, ani Charkov.“

Poslední ukrajinští obránci se stáhli do areálu oceláren Azovstal. V květnu dostali rozkaz se vzdát a ruským jednotkám se nakonec podařilo obsadit Mariupol.

Násilné přesuny do Ruska

Ruské úřady nuceně přesouvaly a deportovaly ukrajinské civilisty na ruské území. Ve své zprávě to uvedla lidskoprávní organizace Amnesty International (AI). Podle AI se jednání Ruska rovná válečnému zločinu.

Pak se Olena doslechla, že do vládou kontrolovaných oblastí Ukrajiny míří evakuační autobusy. Přihlásila se a odjela do Nikolského, který se ale mezitím dostal pod ruskou kontrolu.

„Bylo tam hodně lidí. Nebylo tam žádné ubytování, ale lidé stále přijížděli. Několik dní jsme bydleli na schodišti. Byla tam podlaha z dlaždic. Našli jsme si proto nějaké papírové kartony a oblečení, abychom si mohli sednout na zem. Byla tam zima. Byli jsme ale rádi, že tam alespoň funguje světlo. Jídlo jsme dostávali jednou denně. Řekli nám, že to můžeme mít buď jako snídani, nebo oběd. Byla to kaše a masová konzerva,“ vzpomíná Ukrajinka.

V Nikolském lidé neměli žádné informace ani internet. „Někdo opravil kabelovou televizi, ale byly tam jen ruské programy.“

Když se konečně dostala na řadu, vzali ji vojáci na policejní stanici na filtraci.

„Když na mě přišla řada, šla jsem na policejní stanici kvůli výslechu. Tam jsme strávili pět hodin na chodbě. Všude byli lidé se zbraněmi. Spousta vojáků. Byli tam takoví dva mladí muži. Jeden vyslýchal nějakou dívku a druhý mě. Donutili mě si sundat halenku. Prohlíželi si mě. Bylo to strašné. Byl o hodně mladší než já. Mohl to být můj syn. Bylo to velmi nepříjemné. Viděla jsem, jak naše muže surově bijí. Jeden z nich ležel na podlaze celý od krve. Kopali do něj a bili ho obušky,“ popisuje.

Přečtěte si

Paní Maryna zažila boje o Mariupol i ruskou okupaci, než utekla pryč. V rozhovoru pro Seznam Zprávy vypráví, jak se její milovaný domov proměnil v město důchodců, kteří nechtějí odejít, přestože jim okupanti ztrpčují život.

Lidé z obavy důkladně čistili své telefony. Mazali vše ukrajinské, dokonce i přátele, kteří by mohli poslat nežádoucí zprávy.

„Všechno, co se týkalo Ukrajiny, mohlo způsobit problémy, takže lidé ve spěchu mazali fotky a další dokumenty ze svých mobilů. Dokonce i čísla svých přátel, kteří jim mohli poslat nějaké kompromitující zprávy. Jakmile jste přišli dovnitř, vzali vám telefon, připojili ho k internetu a důkladně ho prohledali.“

Někdy na místo přicházeli i ruští dobrovolníci. „Všichni měli na sobě stejné oblečení. Byli dobře rozpoznatelní. Měli logo politické strany Jednotné Rusko. Modré a červené bundy. Všem říkali, že mají odejít do Ruska, že se o ně Rusko postará: ‚Postaráme se o vás, jako byste byli naši. Budete se tam moci umýt a najíst, dostanete i nějaké peníze, najdete si práci a všechno bude v pořádku. Ukrajina vás opustila, Ukrajina vás nechce. Jsou tam fašisté. Ale Rusko na vás čeká, Rusko se o své postará. Mluvíte rusky, takže jste Rusové. Raději jeďte do Ruska,‘“ přesvědčovali podle Oleny lidi.

Většina lidí se nechala přesvědčit. I ona sama nasedla společně s ostatními do autobusu, který mířil do Ruska. „Lidé odjeli, protože neměli jinou možnost. Také jsme souhlasili. Nasedli jsme do autobusu a jeli přes Mariupol, po třídě Metalurgů, a pak na levý břeh. V autobuse bylo asi 50 lidí a všichni jsme plakali kvůli tomu, co jsme viděli,“ říká trpce.

Olena Strukaljovová byla Rusy ještě několikrát kontrolována a prověřována. Když byla na ruském území propuštěna, odjela okamžitě do Gruzie.

„Nechtěla jsem zůstat v Rusku. Kdybych tam někdy chtěla žít, udělala bych to už dávno. Já v Rusku žít nechci. Nelíbí se mi to tam. Mám ráda Ukrajinu a chci žít na Ukrajině. Nechci Rusko – žádný Ukrajinec ho nechce. Naše země se nikdy nepřipravovala na nějakou invazi do Ruska. V naší zemi nikdy nebyli žádní fašisté. Rusko nám přineslo jen zkázu a vraždění. A teď rozdávají humanitární pomoc. Je to nechutné. Zabili naše město i jeho obyvatele,“ říká Olena, která poskytla rozhovor reportérům Rádia Svobodná Evropa v gruzínském hlavním městě Tbilisi.

Ukrajinské úřady odhadují, že od ruské invaze 24. února bylo více než 1,6 milionu Ukrajinců nuceno přestěhovat se do Ruska. Mnozí z nich prošli takzvanými filtračními tábory.

Válka na Ukrajině

Rusko 24. února napadlo Ukrajinu pod záminkou „speciální vojenské operace“, jak celou invazi nazval prezident Putin. Vojenské boje stále trvají. Rusko jde vstříc svým cílům a Ukrajina se odmítá vzdát. Aktuální informace o situaci na Ukrajině sledujte zde.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované