Hlavní obsah

Půjčila si na opravu střechy. Teď seniorce hrozí, že přijde o dům

Důchodkyni z Prahy hrozí, že spolu s bratrem přijdou o rodinný dům.Video: Seznam Zprávy

 

Reklama

7. 5. 15:10

Co je lichva a co už ne? Otázka, na kterou nemá odpověď ani samotná justice. Případ seniorky z Prahy, která se zadlužila u nebankovní společnosti a dnes se snaží zachránit majetek po rodičích, je léta předmětem soudních sporů.

Článek

Třiasedmdesátiletá Marie Lapišová bydlí v rodinném domě v Praze 6 prakticky celý svůj život. Jak sama říká, její otec ho postavil vlastníma rukama v roce 1978. Dům pak zdědila po rodičích společně se svým bratrem Josefem Försterem, a také v něm i společně bydlí. Místo klidného stáří se ale oba dva ocitli v situaci, kdy o rodný dům v podstatě přišli.

Problémy začaly před osmi lety, kdy si paní Lapišová vzala od olomoucké společnosti Bolona nebankovní úvěr v hodnotě 450 000 korun na opravu střechy domu. „Zemřel mi manžel, za šest let matka, no a já jsem zůstala sama s bratrem. Protože jsme měli děravou střechu a teklo i bratrovi do bytu, tak jsem potřebovala peníze,“ vysvětluje Marie Lapišová důvody, proč se na stáří zadlužila.

V době půjčky jí bylo 65 let a úvěr měla splácet dalších 20 let. Měsíční splátka činila 6580 korun a celkově měla zaplatit 1 579 000. V té době byla majitelkou 2/3 nemovitosti, kterou ručila. Zároveň ale s úvěrovou smlouvou podepsala společnosti Bolona ještě jeden důležitý dokument, který nakonec roztočil spirálu dalších událostí. 

„Současně s ní sepsali notářský zápis se souhlasem k vykonatelnosti, to znamená, že tím získali rovnou exekuční titul, na základě kterého mohli kdykoliv bez zbytečného odkladu zahájit exekuci v případě, že by paní Lapišová byla v prodlení s úhradou splátek. Tohle se běžně nedělá. Tady z mého pohledu už předem vše nasvědčuje tomu, že počítali s tím, že se budou domáhat nemovitosti formou exekuce,“ domnívá se Pavel Pernický, právní zástupce obou sourozenců.

Peníze platila, přesto spadla do exekuce

Marie Lapišová poctivě 6,5 tisíce korun měsíčně po tři roky společnosti Bolona splácela. Mezitím si k tomu ještě navíc půjčila dalších 92 tisíc od dnes již bývalého jednatele Bolony Jiřího Janečka. Dnes není schopna vysvětlit, proč vlastně. Měsíčně ji ale každopádně přibyla ještě další splátka ve výši 1487 korun s tím, že i v tomto případě s ní byl sepsán notářský zápis se souhlasem k vykonatelnosti.

Výslednou sumu zhruba 8000 měsíčně tedy pravidelně splácela. Vždy přesně v období, kdy dostala svůj starobní důchod. Bohužel si ale nevšimla, že splátku hradí o několik dní později, než je stanoveno v úvěrové smlouvě. A právě přísné smluvní podmínky včetně penalizací za nedodržení termínů vedly k vyhlášení exekuce, kdy hrozil prodej části domu v dražbě.

A tak přišlo na řadu nové jednání, které místo pomoci jen prohloubilo finanční pád. V takzvané „Dohodě o narovnání“ mezi Bolonou a Marií Lapišovou ze srpna 2017 se paní Lapišová zavázala uhradit společnosti Bolona do tří týdnů 1 733 000 korun a poté mělo dojít k vymazání zástavního práva. Podle slov právního zástupce Pavla Pernického muselo být od začátku jasné, že paní Lapišová toto schopna zaplatit jednorázově v tak krátkém čase nebude.

Samozřejmě je chybou paní Lapišové, že si přesně nepřečetla podmínky úvěrové smlouvy. Jak dnes říká, netušila například ani výši úroku, za jaký jí byl úvěr sjednán, a podmínky tvrdých penalizací už vůbec ne. Nutno dodat, že úvěr byl sjednán s úrokem ve výši 16,94 % ročně.

Společnost Bolona, zejména pak Jiřího Janečka, který v té době ve společnosti figuroval, jsme se snažili kontaktovat. Oficiální telefonní číslo společnosti nefunguje a na námi zaslaný e-mailový dotaz jsme doposud neobdrželi žádnou reakci.

Pomůžeme, ale chceme váš dům

Nakonec společnost Bolona navrhla paní Lapišové řešení: Její dluh uhradí karlovarská firma Wolf place. Ta však za to požadovala nejen dvoutřetinový podíl domu paní Lapišové, ale i zbývající třetinový podíl jejího bratra. „Ten podíl o velikosti dvou třetin naprosto stačil k úhradě pohledávek, které existovaly za paní Lapišovou. Ten záměr byl od počátku získat celý dům,“ říká právní zástupce Pavel Pernický.

Soudní odhad ocenil tehdy dům na 14 milionů korun. Při zohlednění zřízení věcného břemene, tedy toho, že paní Lapišová s bratrem by mohli v domě zůstat do konce svého života, byla výsledná cena nemovitosti 8 800 000. Společnost Wolf place ale nakonec dům získala za 3 300 000. 

Žalobkyně se nacházela i ve stavu nezkušenosti, když ze souvislostí je zřejmé, že neměla žádné relevantní předchozí zkušenosti s vyřizováním zásadních majetkových záležitostí.
Tereza Krojová, soudkyně

Podle právního zástupce obou sourozenců proběhl podpis těchto smluv velmi nestandardně. Prodej domu organizoval jistý Josef Kollár, vystupující za společnost Wolf place. „Nechali vypracovat smlouvy, které byly později soudem označeny jako velmi složité a obsáhlé, a s tou složkou těch smluv pak přijel pan Kollár, vzal paní Lapišovou na poštu, tam jí předložil ty smlouvy, aby to mohla podepsat, a zase ji odvezl domů. Takže paní Lapišová ani nevěděla, co podepisuje,“ tvrdí Pernický.

Podle nej neměla paní Lapišová možnost si smlouvy prostudovat. A i kdyby si je mohla přečíst, neměla podle Pernického vůbec šanci je pochopit: „Ty smlouvy jsou i pro profesionála komplikované. Potřeboval by k tomu nějaký ten den, aby byl schopný relevantně odhadnout následky, které z těch smluv vyplývají. Pro ni jediné v tu chvíli bylo zachránit si střechu nad hlavou. Ostatní věci si neuvědomovala a ani neměla šanci si uvědomit.“

Případ tak skončil u Obvodního soudu pro Prahu 6, který nakonec dospěl k závěru, že takto uzavřené smlouvy byly lichevní. „Žalobkyně se nacházela i ve stavu nezkušenosti, když ze souvislostí je zřejmé, že neměla žádné relevantní předchozí zkušenosti s vyřizováním zásadních majetkových záležitostí. Z výpovědi žalobkyně a jejího vystupování při jednáních soud seznal, že žalobkyně je osobou rozumově slabou, nadto vyššího věku, je tedy i pochopitelné, že snadněji podlehla rozrušení ze stavu tísně,“ konstatuje mimo jiné v rozsudku soudkyně Tereza Krojová.

Podle ní právě tíseň, nezkušenost a rozumová slabost omezily paní Lapišovou ve svobodném rozhodování při převodu nemovitosti. Zároveň i umožnily, že přistoupila k něčemu, co pro ni bylo jednoznačně nevýhodné, ale o čem se domnívala, že odvrátí ztrátu střechy nad hlavou. „Z uvedeného je zřejmé, že obě kupní smlouvy, jimiž žalovaná nabyla od žalobců jejich spoluvlastnické podíly na nemovitosti, je třeba hodnotit jako lichevní, a tudíž absolutně neplatné,“ píše se v rozsudku.

Proti tomuto rozsudku podala společnost Wolf place odvolání, kterým se následně zabýval Městský soud v Praze. Ten poté rozhodl v tom smyslu, že se o lichvu nejedná, že rozumová slabost ani jednání v tísni zde nebyly, a vlastnické právo k nemovitosti ponechal této nebankovní finanční společnosti.

„Jestliže chce odvolací soud vydat rozhodnutí, které je naprosto opačné, byť vychází ze stejného skutkového stavu, tak musí dát té druhé straně možnost se adekvátně vyjádřit k tomu opačnému právnímu názoru. A tady k tomu vůbec nedošlo. My jsme neměli možnost na to jakkoliv reagovat,“ komentuje rozhodnutí Městského soudu v Praze právní zástupce obou sourozenců Pavel Pernický.

Na nic si nepamatuji, nic komentovat nechci

Josef Kollár, který celý obchod se seniory organizoval, nechtěl situaci komentovat. „Zaprvé je to už hodně dávno, protože si to pamatuji jenom útržkovitě, a jakoby nejsem ani kompetentní k tomu vám poskytovat nějaké informace. Takže obraťte se na Wolf place a oni se vám vyjádří. Na shledanou,“ řekl do telefonu.

„Já vám to řeknu úplně na rovinu, já s médii nemám úplně dobrou zkušenost v rámci nějakých rozhovorů, vždycky je to nějakým způsobem pozměněno, jenom to, co se hodí. Já bych vás i po dohodě s právníky odkázal na rozsudky. Jestli máte zájem, já vám dám klidně souhlas k tomu, abyste si ty rozsudky prostudovali, ale já se k tomu více nevyjádřím,“ reagoval jednatel společnosti Wolf place Radek Handlíř.

Žádný z obou seniorů dodnes přesně netuší, k čemu a proč v průběhu let vlastně došlo. Na otázku, zda si uvědomuje Marie Lapišová to, že s bratrem o dům vlastně přišli, odpovídá se zjevným nepochopením celé problematiky: „Já nevím. Já si to ještě nepřipouštím dodneška. Nebo mi to nedochází. Nebo já nevím.“

Svoji roli hraje i stud, strach a ponížení. Právě proto se paní Lapišová po celou dobu, kdy se půjčky i prodej nemovitosti odehrával, neobrátila na své děti. „Beru to jako využívání slabosti starších lidí. Lidí, kteří tomu nerozumí, kteří o tom nemají přehled. (Finanční společnosti) spoléhají na to, že ti lidé o tom nic nevědí, že jim věří. Většinou jsou to lidé, kteří jsou v nějaké tísni, takže se za to stydí, s nikým se neporadí. Prostě snadná kořist,“ hodnotí situaci dcera paní Lapišové Monika Šebestová.

Právní zástupce obou seniorů podal nyní dovolání k Nejvyššímu soudu. Pokud by ani tento soud neshledal v jednání společnosti Wolf place znaky lichevního jednání, je připraven Pavel Pernický podat ústavní stížnost.

Reportáž je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované