Hlavní obsah

Před sto lety lidstvo pandemii ustálo bez vakcíny. Kdy se ale konečně poučí?

Foto: Profimedia.cz

Červený kříž St. Louis, kolorovaný snímek.

Reklama

27. 10. 9:33

Pandemii lidstvo v minulosti překonalo i bez vakcíny a plicních ventilátorů. Španělská chřipka ale stála život 50 milionů lidí a nakazila se třetina populace. A jak na jejím příkladu upozorňují historici - lidská paměť je krátká.

Článek

Téměř sedm měsíců od povýšení covidu-19 Světovou zdravotnickou organizací na globální pandemii zůstává minimálně jedna otázka nezodpovězená. Kdy tohle všechno skončí? Světlo na konci tunelu odborná veřejnost předvídá až s vývojem účinné vakcíny. Termín jejího vzniku a schválení je zatím ve hvězdách, jisté však zůstává jedno – každá pandemie jednou skončit musí.

Od začátku pandemie covidu-19 ukazují výstražný prst nejen vědci a lékaři, ale také historici. Letošní situace jim nápadně připomíná období po konci první světové války, kdy se do světa rozšířila takzvaná španělská chřipka, dosud považovaná za nejsmrtelnější pandemii 20. století.

Od roku 1918, kdy se virus španělské chřipky začal šířit, nakazil přibližně 500 milionů lidí, tehdy celou třetinu světové populace. Na následky nákazy zemřelo nejméně 50 milionů lidí, jiné zdroje však udávají až dvakrát vyšší číslo. Nejčastějšími oběťmi nebyli jen ti nejstarší. Umíraly děti mladší pěti let, ale také čerství dvacátníci a čtyřicátníci. Právě nezvykle vysoký počet úmrtí jinak zdravých a mladých lidí byl strašákem celého pandemického období španělské chřipky.

Dnes už vědecké poznatky o vývoji virů a vakcín významně pokročily, vědcům však trvalo roky přijít na to, co se tehdy vlastně stalo a některá tajemství španělské chřipky zůstávají neodhalená dodnes. Co ale od minulého století víme: Aby mohla pandemie skončit, musí se dotyčná choroba dostat do bodu, kdy není schopna úspěšně najít dostatek hostitelů, kteří by dál nemoc šířili.

První vlna

Stejně jako v případě covidu-19 se i španělská chřipka objevovala ve vlnách. Její původ je nejistý, kvůli tehdy probíhající Velké válce se dostatečně neinformovalo. Naplno však odstartovala ve Spojených státech v roce 1918.

Proč „španělská“?

Španělsko, během války neutrální hráč, bylo první zemí, která o nemoci informovala. Nemoc proto získala přízvisko „španělská chřipka“, ačkoli Španělsko nebylo epicentrem nákazy ani nejhůře zasaženou zemí.

Toho jara se mezi americkým vojenským personálem začala šířit neznámá nemoc připomínající chřipku. Nejdříve onemocněla stovka vojáků v kansaské Fort Riley. Během týdne se počet nemocných zpětinásobil. Nemocní si stěžovali na bolesti hlavy, dýchací problémy, trpěli kašlem a vysokou horečkou. Během května kvůli probíhajícím bojům první světové války cestovaly přes Atlantik stovky tisíc vojáků. V květnu určitou dobu po projevení těchto příznaků umírali lidé ve Francii, Belgii, Německu a Španělsku.

Zlehčování

Zkušenosti a historické poznatky z období španělské chřipky by se mohly zdát jako ideální zdroj inspirace a moudrosti i dnešní společnosti. „Je to jako stroj času, vše, čím jsme se zabývali v historii, se stává den za dnem realitou,“ popisují pro Euronews španělské historičky Laura a María Lara Martinézovy. Sesterské duo historiček studiu španělské chřipky věnovaly roky a paralely s pandemií covidu-19 vnímají od samého počátku.

Jako běžné nachlazení označovali lidé španělskou chřipku stejně jako dnes covid-19. Ve Španělsku byla nemoc pro smích, ještě v květnu roku 1918 ji přední stránka španělského deníku ABC popisovala jako „chřipku s mírnějšími příznaky“. Tento přístup označují historici za jeden z důvodů rychlého zahlcení zdravotnického systému. I tato chřipka si nakonec vyžádala svůj lockdown. Veřejná místa, divadla, školy, hranice. Na denním pořádku byla dezinfekce telefonů. Podle historiček Martinézových se nenošení roušek pokutovalo částkou 100 dolarů.

Pověry

Co představují šířící se dezinformace dnes, byly kdysi pověry. „Například, když biskup v Zamoře uskutečnil mši na zamezení pandemie, úřady pak neviděly důvod rušit klasické madridské slavnosti,“ uvádí historik Jaume Caret. Právě po tradičním festivalu San Isidro ve španělském Madridu se naplno projevila první vlna nákazy ve Španělsku. Týden poté „všichni účastníci lehli s chřipkou,“ psala tehdy média.

Bez naděje na vakcínu nebo plošné testování v roce 1918 někteří věřili v nadcházejících letní dny, kdy šíření viru mohlo zpomalit teplejší počasí. Přišla však druhá vlna, která byla ještě smrtelnější. Ve Spojených státech vrcholila mezi zářím a listopadem 1918, kdy začala být pandemii připisována fatální čísla a zdravotní rada v New Yorku přidala chřipku na seznam hlášených nemocí. Všichni nakažení museli zůstávat v izolaci doma či v nemocnici. Spolu s příchodem podzimu začaly americké nemocnice poprvé pociťovat nedostatek profesionálních zdravotních sester. Pro veřejnost kromě izolace platí nové doporučení – nošení roušek na veřejnosti.

Druhá vlna

Druhá vlna si vybrala pro svůj úder září také ve Španělsku, což bylo období žní, oslav a uvolňování opatření. Na jaře roku 1919 panovalo všeobecné přesvědčení, že je pandemie na ústupu. V zimě na 1920 se však objevila znovu. Stejně jako u jiných kmenů chřipky se i tato během zimních měsíců šířila mnohem agresivnějším způsobem. „Lidé trávili více času uvnitř v těsnější vzájemné blízkosti. Teplo ohně navíc vysušuje pokožku a praskliny na kůži v nose a ústech poskytují skvělé vstupní body pro virus,“ vysvětluje pro Times Howard Markel, lékař a ředitel Centra pro historii medicíny na University of Michigan.

Kolektivní imunita

„Konec pandemie se lišil země od země. Záleželo na dostupnosti informací, studovaných odbornících a zájmech vládnoucích elit,“ uvedl Claret. Historici se všeobecně shodují na ukončení pandemie v roce 1920, kdy ve společnosti existovalo dostatečně promořené procento lidí. Virus však nikdy nezmizel úplně, neoznamovalo se žádné triumfální vítězství nad virem. „Konec pandemie nastal, protože virus obíhal po celém světě a infikoval tolik lidí, že světová populace již neměla dostatek náchylných lidí, aby se z kmene opět stala pandemie,“ říká lékařský historik J. Alexander Navarro, Markelův kolega a zástupce ředitele Centra pro dějiny medicíny.

„Kolektivní imunita“ se skloňuje i během pandemie covidu-19. Nutno však dodat, že než došlo k promoření dostatečného množství lidí, zemřelo jich nejméně 50 milionů. Na konci pandemie chytila virus bezmála třetina světové populace.

Foto: Profimedia.cz

Divadla zavírala i během španělské chřipky.

„Stopy tohoto viru se pak objevovaly jako součástí dalších chřipkových virů,“ říká doktor Benito Almirante, vedoucí infekčního oddělení v barcelonské nemocnici Vall d’Hebron. „Španělská chřipka se dál objevovala v jiných mutacích, spojovala genetický materiál jiných virů.“ Například chřipka z roku 2009 obsahovala stopy starších virů a starší lidé ji prožívali lépe než mladí. To je i jeden z důvodů, proč lepší naději na přežití španělské chřipky měli lidé starší 30 let. Měli posílenou imunitu o takzvanou ruskou chřipku, která potrápila lidstvo v letech 1889 až 1890.

Karanténa

Konec pandemie v roce 1920 však nebyl jen otázkou promoření dostatečného množství lidí. Klíčové se ukázalo sociální distancování, ne nepodobné tomu aktuálnímu. Občané byli vybízení, aby zůstali zdraví. K tomu sloužily kampaně propagující nošení roušek, časté mytí rukou, karanténu, izolaci nemocných, uzavírání škol, veřejných prostor a podniků. Viru se musela odříznout cesta k lidem.

Opatření byla přijímána ve velkém, i přestože nebylo jisté, zda jde o virovou nebo bakteriální infekci. Ostatně tuto otázku zodpověděly výzkumy poprvé až ve 30. letech. A teprve v roce 2005 vědecké publikace zaplnily výsledky desetiletí trvajícího procesu mapování genomu chřipkového kmene, který způsobil pandemii v roce 1918.

O století později čelí svět další pandemii způsobené virem, i když jiného druhu. Covid-19 je způsoben novým typem koronaviru, nikoli chřipky, takže se i vědci stále učí, jak se chová. Zatímco chřipka je v zimě aktivnější - a jak zdůrazňuje Markel, ta z roku 1918 vymřela způsobem, jaký bychom podle vědců očekávali u sezonní chřipky, covid-19 však byl aktivní i přes léto. I proto lékaři očekávají, že pandemie covidu-19 neskončí, dokud proočkovanost populace nedosáhne dostatečné úrovně.

Nepoučitelné lidstvo?

Podle doktora Almirante končí pandemie všeobecně ve chvíli, kdy ve společnosti neexistuje nekontrolovaný přenos, a denní případy se pohybují na minimálních číslech. „Když se dnes lidé ptají, kdy tohle skončí, mají na mysli sociální konec,“ vysvětluje pro New York Times doktor Jeremy Greene, medicínský historik z Johns Hopkins University. Během španělské chřipky se strach ve společnosti lišil podle stupně informovanosti a zasaženosti první světovou válkou. Například polní nemocnice v Anglii si od konce války neměly čas odpočinout a rovnou přešly k řešení pacientů s chřipkou. „Ale nakonec vždy nastane efekt, kdy se lidé prostě přestanou bát,“ tvrdí Claret.

„Lidská paměť je krátká. Nicméně alespoň existuje jisté dědictví na vědecké úrovni a mezi odborníky, které doplňuje znalosti, jak by se s těmito epidemiemi mělo zacházet. Hlavním poučením z minulosti by mělo být toto: jakékoli opatření před pandemií, které se zdálo být přehnané, je později považováno za nedostatečné,“ uzavírá Claret.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené