Hlavní obsah

Přežil Tobruk i Dunkerque, s rodiči se už ale Otakar Braun nesetkal

Foto: Paměť národa

Otakar Braun (vlevo) se svým bratrem Leošem na snímku z roku 1942 (zdroj: Paměť národa).

Reklama

11. 11. 2020 6:30
aktualizováno • 11. 11. 2020 12:00

Přežil potopení lodi, obléhání Tobruku i výbuch miny u Dunkerquu, s rodiči se však již nesetkal. U příležitosti Dne válečných veteránů přinášíme příběh Otakara Brauna od Paměti národa.

Článek

Psal se rok 1940 a dvacetiletý Otakar Braun, který se těsně před válkou vyučil v obchodě se střižním zbožím a měl v plánu po otci převzít v Napajedlech živnost, pociťoval stále více protižidovská opatření. Se svým starším bratrem chtěli proto utéct přes hranice a vstoupit do armády. Původně chtěli útěk provést na vlastní pěst, ale nakonec se dostali v září 1940 do jednoho z posledních transportů směřujících do Palestiny, do kterého je přihlásil otec. To ještě netušili, jak se jejich pouť zkomplikuje.

Židovské transporty do Palestiny a týdny na lodi v nuzných podmínkách

V září odjeli do Brna a pak dále vlakem do Vídně, kde se spolu s dalšími asi 700 lidmi (některé zdroje však uvádějí až 900) nalodili na loď Melk, jež je měla po Dunaji dovézt k Černému moři. Jednalo se o starou nákladní loď v nepříliš dobrém stavu, která jakmile na ni nastoupili, začala klesat ke dnu. Celé osazenstvo lodi tedy muselo vystoupit a znovu se nalodit až po nezbytných opravách.

Melk byla jednou z lodí, na které Židé odplouvali pod dohledem gestapa. Němci se povolením těchto transportů zbavili tisíců Židů z Evropy, za což si od nich nechali náležitě zaplatit. A ještě lodě mohli na cestě zpět využít pro převoz německých kolonistů žijících v Besarábii, která byla v červnu roku 1940 připojena k Sovětskému svazu. Tajné dodatky paktu Ribbentrop–Molotov o neútočení a rozdělení sfér zájmů ze srpna 1939 totiž obsahovaly úmluvu o repatriaci místních Němců do Říše.

Sbírka ke Dni veteránů

- Vzdejme úctu lidem, kteří na válečných frontách i v odboji bojovali za svobodu a demokracii. Pomozme jim nyní, kdy jsou ohroženi nemocí Covid-19, ve veřejné sbírce u příležitosti Dne válečných veteránů, kterou pořádá nezisková organizace Post Bellum, vzkazuje Paměť národa.

- Sbírka, jejímž tradičním symbolem je červený květ vlčího máku, se koná od 1. do 30. listopadu a její výtěžek bude věnován na sociální pomoc hrdinům 20. století. Den válečných veteránů připadá na 11. listopadu na památku konce 1. světové války.

- Lidé mohou sbírku podpořit online na www.denveteranu.cz. Za každý příspěvek organizátoři sbírky zapíchnou symbolický květ vlčího máku na záhonu na náměstí Republiky v Praze a také na veřejných prostranstvích v Plzni, Českých Budějovicích, Pardubicích, Hradci Králové, Brně, Olomouci, Zlíně a dalších městech.

Nacisté na celé této operaci měli ovšem ještě jeden zájem: transport většího množství židovského obyvatelstva do Palestiny, která byla pod britskou správou, se nezamlouval místnímu arabskému obyvatelstvu, a tedy zvyšoval riziko politické nestability v oblasti.

Foto: Paměť národa

Otakar Braun na snímku z roku 1944 (zdroj: Paměť národa).

Když konvoj lodí dorazil do rumunského přístavu Tulcea, již zde na uprchlíky čekaly tři lodě, které je měly přepravit přes moře do Palestiny: Atlantic, Pacific a Milos, jež od řeckého rejdaře nakoupil vlivný rakouský židovský finančník a obchodník Berthold Storfer. Umožnil tak mnoha Židům uniknout z Evropy, avšak jeho jednání vzbuzovalo četné kontroverze, neboť tak činil v poměrně úzké spolupráci s Adolfem Eichmannem. Jednalo se o staré nákladní lodě a zejména největší z nich, loď Atlantic, na kterou bylo naloděno 1 700 osob, byla velmi přetížená a povolení vyplout dostala jen díky úplatku.

Na lodích nebylo dost jídla, pitné vody ani paliva, hygienické podmínky byly naprosto nedostačující. Otakar Braun se nalodil na nejmenší z nich Milos s dalšími běženci z lodi Melk. U břehů Kypru jejich lodi došlo palivo. Osazenstvo plavidla nemělo žádné finance, a vybralo tedy mezi sebou prsteny a další cennosti, které se nacistům nepodařilo zabavit, za nákup uhlí. Z Kypru se jim tehdy dostalo vstřícného gesta – s uhlím jim přivezli nazpět i jejich cennosti, kterými chtěli zaplatit.

Po mnohých dalších peripetiích, které zahrnovaly infekční nemoci, bouře, mořskou nemoc a dezerci posádky z lodi Atlantic, se všem třem lodím s celkem 3600 lidmi na palubách podařilo v listopadu 1940 doplout do přístavu Haifa. Otakar myslel, že už jej čeká svoboda a s ní služba vlasti. A nebyl sám, během plavby se jen na jejich lodi zformovala skupina asi sta osob odhodlaných vstoupit do armády. Jaké bylo jejich překvapení, když místo na pevninu začali britští vojáci převážet uprchlíky na britskou loď Patria – údajně za účelem karantény.

Nečekaná změna plánů

Británie se již v předstihu rozhodla zamezit vstupu židovských uprchlíků na pevninu – a tedy i vzniku nároku na azyl. Důvodem byly výše naznačené obavy z nepokojů ze strany arabského obyvatelstva a možné přítomnosti německých agentů. Proto padlo rozhodnutí o převezení všech uprchlíků lodí Patria na ostrov Mauricius, kde byla zahájena příprava internačního tábora – v areálu věznice za ostnatými dráty.

Sionistické hnutí se pokusilo s britskými úřady vyjednat jiný postup. Příslušníci ilegální židovské vojenské organizace Hagana, která měla v době britského mandátu na území Palestiny ochraňovat židovské obyvatelstvo, umístili na loď bombu s úmyslem ji poškodit, aby tak získali čas na vyjednávání. Nálož ale byla příliš silná, výbuch vytvořil v trupu několikametrovou díru, loď se převrhla na bok a během několika málo minut se téměř celá potopila.

Otakar, stejně jako většina pasažérů, o těchto plánech neměl ani tušení. V době výbuchu byl na zádi – měl štěstí, byl na té správné straně, podařilo se mu dostat z lodě ven a zachránit se. Stejně tak i jeho bratrovi, který v době výbuchu čistil palubu. Přes dvě stě uprchlíků takové štěstí nemělo a zahynulo.

Foto: Paměť národa

Symbolem Dne válečných veteránů je vlčí mák (zdroj: Paměť národa).

Po měsících internace konečně boj za svobodu

Pod nátlakem veřejnosti následně britské úřady dovolily těm, kteří přežili výbuch Patrie, zůstat v Palestině. Otakar Braun pak strávil ještě dlouhých devět měsíců v britském internačním táboře Atlit nedaleko Haify, než byl konečně poslán na vojenský výcvik. Cesty obou sourozenců se rozdělily – zatímco Otakarův bratr, který měl již z domova dělostřelecký výcvik, byl vyslán do Sýrie, Otakar se vycvičil pěšákem a v říjnu 1941 odplul s jednotkou pod velením podplukovníka Karla Klapálka bránit Tobruk po boku Britů proti německým a italským jednotkám.

Protože město na pobřeží Libye bylo tou dobou již v obležení, jediný způsob, jak se tam dostat, představoval torpédoborec – sedm set mužů bylo na jeho palubě dopraveno do Tobruku. Na příslušníky 11. československého pěšího praporu čekaly drsné podmínky pouště, celá oblast byla zaminovaná – již v prvních dnech padl i Otakarův přítel. Ve chvíli, kdy měla Otakarova jednotka zahájit dobývání kopce, ze kterého je ostřelovali Němci a Italové, přišla radostná zpráva – Britové zahájili úspěšnou ofenzivu: „Byli jsme připraveni, že půjdeme nahoru, bylo to velmi nebezpečné, to by byl masakr. Pak přišel od Angličanů rozkaz: Nikam nepůjdete, teď začíná naše ofenziva. My jdeme dopředu. To byla naše největší radost.“

Po dlouhých šesti měsících mohl Otakar Braun Tobruk opustit – alespoň na chvíli. Absolvoval pak další výcvik, tentokrát protiletadlový, a následně se jeho 200. protiletadlový pluk podílel na obraně Bejrútu, Haify a znovu i Tobruku.

Foto: Paměť národa

Snímek z obrany rafinerie v izraelském městě Haifa (zdroj: Paměť národa).

Obléhání Dunkerquu

V roce 1943 přišel rozkaz přemístit se do Anglie. Protože se ve Středozemním moři plavily německé ponorky, musela se posádka vydat z Egypta jižní cestou – obeplula celou Afriku a po třech týdnech dosáhla břehů Anglie. Zde se Otakar přihlásil k tankistům a po výcviku se účastnil obléhání Dunkerquu. Významný úspěch zaznamenal jeho útvar na výročí státního svátku: 28. října 1944 se jim podařilo zajmout na 300 německých vojáků. Později zajali další Němce, když se jim přišlo několik z nich pod nátlakem vzdát a prozradilo, že chystají ofenzivu.

Převážně se zde však Otakar věnoval průzkumné činnosti, která se mu také málem stala osudnou. Němci využívali pro obranné účely bohaté sítě plavebních kanálů k zatopení značné části území. Protože mnohá místa byla tedy pod vodou, bylo možné s tankem jet pouze po cestě. Ta však byla zaminovaná. Otakarův tank jedné noci najel na minu. Výbuch prorazil podlahu a následný požár uvnitř tanku se vojákům sice podařilo uhasit, avšak exploze a žár zdeformovaly dveře tak, že nešly otevřít. Naštěstí se mužům podařilo vyprostit se skrze tankovou věž. Jeden z nich však výbuch nepřežil. Otakar Braun vyvázl jen s lehkými zraněními. U Dunkerquu sloužil až do konce války, po osvobození se vrátil i s bratrem do Československa.

Foto: Paměť národa

Otakar Braun v roce 2005 (zdroj: Paměť národa).

Ke šťastnému shledání s rodinou však nedošlo – doma nalezli pouze sestru, rodiče zahynuli v koncentračním táboře. Po válce Otakar Braun nastoupil do pražského podniku ČKD jako účetní a pracoval tam až do odchodu do důchodu. Přímou perzekuci ze strany komunistického režimu ani antisemitismus v padesátých letech nepociťoval, pouze měl jako západní voják omezený kariérní postup.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované