Hlavní obsah

V 89. zasahoval proti studentům, pak ukázal politický talent v ČSSD

Foto: Paměť národa (se souhlasem)

Jan Slezák (vpravo) na snímku s diplomem ze setkání mládeže resortu vnitra, září 1989. Do listopadu neměl ani stín pochybnosti o tom, že je správné hájit režim, kterému sloužil.

Reklama

1. 5. 14:25

Seznam Zprávy přinášejí seriál příběhů z období normalizace. Co skutečně zažívali prominenti režimu i docela obyčejní lidé? Jsme už schopni svou nedávnou historii poznat, aniž bychom zas a znova vytvářeli klamavý obraz?

Článek

„Soudit lidi za to, co dělali podle tehdy platných zákonů, není správné,“ říká Jan Slezák, který za normalizace sloužil v pohotovostním pluku. A účastnil se například brutálního zásahu proti demonstrantům v rámci tzv. Palachova týdne v lednu 1989. „Policisti se prostě museli řídit podle zákona. To sice říkali gestapáci taky, ale ti zabíjeli lidi. My jsme nikoho nezabíjeli,“ dodává. Do listopadu '89 neměl ani stín pochybnosti o tom, že je správné hájit režim, kterému sloužil. Nadřízení mu říkali, co potřebovali a on neměl důvod jim nevěřit. K pochybování mu chyběly jiné zdroje informací.

V roce 1989 mu bylo dvacet osm let. Nedlouho poté nastartoval kariéru úspěšného komunálního politika. Je uvěřitelné, že do té doby to byl spíš robot než člověk?

Jak se žije s vymazanou minulostí?

Právě o tom je další díl seriálu o období normalizace, jejíž první fáze skončila před 50 lety. Redakce Seznam Zprávy jej připravila ve spolupráci s Pamětí národa.

Pochybnosti? Jaké? Proč?

„Bylo mi 19 let, jaké bych měl mít pochybnosti? Proč?“, vzpomíná Jan Slezák na dobu, kdy se rozhodl jít k policii. „Vůbec jsem nevnímal, že žiju v něčem, co je divné. Neměl jsem to, s čím srovnat.“

„Byl jsem z prostředí, kde se o tom moc nepřemýšlelo. A co jsme jako kluci chtěli dělat, to jsme dělali. Normálně jsme žili,“ dodává.

Nástup k policii původně spojoval se snem stát se kriminalistou. Ale záhy zjistil, že dostat se na kriminálku je pracné a trvá to dlouho. Sám sebe charakterizuje jako trochu „vyčuraného“. Takže když dostal nabídku od pohotovostního pluku s šancí získat rychle byt a se slušným platem, neváhal.

V „pohotováku“ se především učili zasahovat proti demonstrantům. Líbilo se mu tam, odejít nechtěl, takže jako samozřejmost vstoupil v roce 1982 do komunistické strany. Vnímal to jako něco důležitého? Kladl si nějaké otázky? Měl pochybnosti?

„Proč? Kdo chtěl zůstat, vstoupit musel. A navíc za to byly dva body. Body, které rozhodovaly o tom, kdo a kdy dostane byt.“ Tak jaké pochybnosti?

Mlátili je kolegové

Dlouho jen nacvičovali na poli – část roty byli demonstranti, druhá část policisti. K ostrému zásahu se poprvé dostali v roce 1988 a pak během Palachova týdne na Václavském náměstí.

„My jsme byli ti, kdo měli dlouhé obušky a štíty. Náš úkol byl lidi vytlačovat, ne je mlátit. Jestli demonstranty někdo zatýkal a bil, byli to kolegové z jiných oddílů,“ popisuje Slezák.

Otázku, jestli se demonstrantům neděje nějaká křivda, si v té době nekladl. A nezajímalo ho, co je to za lidi. „Účastnili se nepovolené demonstrace. Takže tam neměli, co dělat. A nadřízení nám řekli, že chtějí rozbít socialismus. Věřili jsme tomu.“

Ideologii a politiku nevnímal. Věřil tomu, co mu řekli. A v komunistické straně se žádná politika nedělala. „Tam se jenom zvedaly ruce k tomu, jestli někoho přijmeme, nebo ne. Neřešily se tam žádné důležité věci.“

Žádná politika. Žádné pochybnosti.

Politický talent

„Pohotovostní pluky – byly dva, český a slovenský – vznikly v roce 1969, kdy si režim uvědomil, že nemá žádný efektivní nástroj na rozhánění demonstrací,“ připomíná historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. „Je tedy pravda, že policisti skoro dvacet let zásahy jenom nacvičovali. A je možné, že když tam někdo nastupoval jako mladý kluk, ani si nedokázal představit, že nějaká demonstrace opravdu bude. Stejně ale příliš nevěřím vyprávění o tom, že nevěděli nic o tehdejším režimu, že neměli žádné informace.“

Podle Tůmy to působí spíš jako zcela běžné zpětné zdůvodnění morálního selhání: „Lidé tehdy řešili řadu dilemat. Od vstupu do KSČ, po spolupráci s StB. Rozhodovali se pod tlakem, zaplétali se s režimem kvůli výhodám – typicky třeba kvůli bytu. Jen opravdu velmi malá skupina lidí se vůbec nezajímá o svět, ve kterém žije a prakticky nic o něm neví.“

Tůma dodává: „Určitě je těch lidí méně, než jak to vypadá, když posloucháme příběhy z normalizace.“

Je pravděpodobné, že mezi ně patřil Jan Slezák? Už krátce po listopadu se každopádně ukázalo, že je to politický talent.

Poté, co prošel prověrkami a mohl zůstat ve službě, se podílel na založení policejních odborů a zakrátko se vypracoval na jejich šéfa. V roce 1995 odešel od policie a začal pracovat pro firmu, kde se seznámil s tehdejšími vycházejícími hvězdami sociální demokracie Petrem Hulínským nebo Karlem Březinou.

Řekli mu, ať vstoupí do strany, tak vstoupil. A už o rok později dělal asistenta poslanci Petru Hulínskému. Za další dva roky se stal starostou pražské městské části Újezd nad Lesy. A v roce 2002 z něj byl radní pro školství na pražském magistrátu.

„Školství nikdo nikdy nechce. Mně to bylo jedno, tak jsem to vzal,“ vzpomíná.

Foto: Vondrouš Roman, ČTK

V centru politického dění na pražském magistrátu. Zleva šéf pražské ČSSD Petr Hulinský, předseda klubu zastupitelů ČSSD Jan Slezák a náměstek primátora Karel Březina z ČSSD na snímku z listopadu 2011. S novináři mluvili o ukončení spolupráce ODS-ČSSD na pražské radnici.

Minulost se připomíná

Připomínka minulosti přibrzdila slibně rozjetou politickou kariéru Jana Slezáka o dva roky později. Ale ani tehdy to vlastně nevnímal jako ozvěnu své vlastní minulosti.

Slezákův kolega z pohotovostního pluku Pavel Přibyl to dotáhl ještě dál – tehdejší premiér Gross ho jmenoval vedoucím Úřadu vlády. Média informovala o Přibylově minulosti, začaly veřejné protesty.

Nakonec se ale pod tlakem ocitl Jan Slezák. „Poradci řekli Standovi Grossovi, aby odvedl pozornost, tak předhodili veřejnosti mě,“ hodnotí kauzu Slezák. „Byl jsem navíc ve funkci nekompromisní a odvolal jsem ředitelku jedné školy, kde se špatně hospodařilo. Měla ale vlivné známé,“ tvrdí.

Slezák na funkci radního rezignoval, ale na magistrátu působil dál jako předseda zastupitelského klubu ČSSD. Ještě po volbách v roce 2014 se stal místostarostou Prahy 21. Tehdy jeho působení u komunistické policie připomenuly Lidové noviny.

Slezák ovšem zopakoval, že jen plnil rozkazy a ve své minulosti nevidí překážku pro politickou dráhu. „Když to nevadilo v předchozích letech, tak nevím, proč by se teď mělo něco měnit,“ říkal.

Lidové noviny při té příležitosti psaly, že Slezák působil také v několika dozorčích radách. Za práci v dozorčí radě městského podniku Energotrans měl v roce 2009 dostat odměnu ve výši 1,2 milionu korun.

Jaká minulost?

Jan Slezák: „My jsme se museli řídit rozkazem a zákonem. V té době jsme hájili to zřízení, které tady bylo.“ (Video: Paměť národa (se souhlasem))

Neměli jsme být tvrdší?

Je dobře, že po listopadu '89 se i lidé, kteří aktivně podporovali minulý režim, mohli poměrně snadno uplatnit ve veřejném životě?

„Ano, je to v principu dobře. A nikde v zemích bývalého Sovětského bloku nedošlo k nějakému tvrdému zúčtování,“ hodnotí Oldřich Tůma. „Krátce po listopadu společnost nevnímala ten převrat jako zásadní revoluci, ale jako vítězství nad Husákem, Jakešem a touto garniturou. Upřímně jsme věřili, že ,nejsme jako oni'. A vždyť i vláda, která vznikla 10. prosince se nazvala ,vládou národního porozumění'“.

Podle Tůmy to ale navíc lidé těsně spjatí s minulý režimem tak snadné neměli. Rostoucí vlna antikomunismu a informace z práce vyšetřovacích komisí k 17. listopadu vedly k prosazení lustračního zákona. A jeho záběr byl poměrně široký, týkal se spolupracovníků tajných služeb, jejich důstojníků, funkcionářů KSČ, členů Lidových milicí…

Lustrační zákon měl podle Tůmy smysl. „Jednak v rovině určitého morálního gesta. Společnost dala jasně najevo, jaký má na minulost názor. Že ten režim nefungoval sám od sebe, ale nesli ho konkrétní lidé, z nichž někteří spáchali konkrétní zločiny,“ vysvětluje historik. „A lustrační zákon působil také jako prevence – předem odrazoval od vstupu do politiky a některých dalších oblastí veřejného života lidi, kteří věděli, že čisté lustrační osvědčení nezískají.“

Pohotovostní pluk pod lustrační zákon nespadal. Lidi, kterým vlastní minulost nevadila, nebylo čím odradit.

Jaká morálka?

V rozhovoru pro archiv Paměti národa odpovídá Jan Slezák i na shrnující otázku: Jak se díváte dneska na svoje působení u pohotovostního pluku? Máte s tím nějaký morální problém? Je to něco, za co se třeba stydíte?“

Slezák říká: „Když jsem sem šel, přemýšlel jsem, jestli mi takovou otázku dáte. A sám jsem se na ni snažil odpovědět. Jestli bych dělal, co jsem dělal, kdybych věděl, co bude. A dělal. Protože bych nevěděl, co bude. A co se týká morálky… Ona je morálka a morálka, že jo. Jak bych to vyjádřil… Z hlediska morálky je to tak, že v té době nám to, co jsme dělali, nepřišlo nemorální. Asi takhle bych to vyjádřil.“

Jan Slezák

  • Jan Slezák se narodil 13. dubna 1961 v Litomyšli, s rodiči a dvěma mladšími sourozenci žili v České Třebové. Invazi vojsk Varšavské smlouvy zažil jako sedmiletý, politika ale jinak do jeho dětství nepronikala vůbec, doma se o ní nikdy nemluvilo.
  • Po maturitě v roce 1980 se rozhodl pro dráhu u Veřejné bezpečnosti SNB. Absolvoval pětiměsíční náhradní službu u Vojsk ministerstva vnitra ve Frýdku-Místku a poté osmnáctiměsíční výcvik u pohotovostního pluku v Praze-Hrdlořezích, který sloužil jako policejní škola.
  • Vstoupil do KSČ a ve funkci zástupce velitele čety s hodností podpraporčíka pak dohlížel na vzdělávání a výcvik adeptů, který byl zaměřen na zásahy proti demonstrantům.
  • První skutečný zákrok jeho jednotky proti demonstrantům přišel až v srpnu 1988 na pražském Václavském náměstí, pak zasahoval ještě během Palachova týdne v lednu 1989 a na podzim 1989. Zásahu 17. listopadu 1989 se účastnil pouze v záloze, jeho jednotka byla na školení.
  • Po listopadu ́89 vstoupil do ČSSD a pohyboval se v komunální politice. Stal se vlivnou postavou pražské sociální demokracie (starosta pražské městské části Újezd nad Lesy, radní na pražském zastupitelstvu, předseda obvodní organizace ČSSD Praha 14), politické funkce složil v roce 2018.

Seriál: 50 let od normalizace

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.

Předchozí díly seriálu naleznete v přiložených odkazech:

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené