Hlavní obsah

Sabina Slonková: Proč je dobré hýčkat si plukovníky Mareše

Sabina Slonková
novinářka
Foto: ČTK/Šimánek Vít

Policista Josef Mareš na snímku z roku 2013.

Reklama

Výrazné figury s policejním čichem a buldočí zarputilostí se staly něčím, co je spíš na obtíž. Nikdy u nich nemůžete vědět, jestli při vyšetřování nesáhnou po někom, kdo je právě u moci. Je jim jedno, koho ve finále přijdou zatknout, píše v komentáři Sabina Slonková.

Článek

K 1. prosinci odchází od policie kriminalista Josef Mareš. Dlouholetý šéf pražské „mordparty“ – a dnes už ve svém oboru legenda – svléká uniformu po třiceti letech u policejního sboru. Důvodem jsou neshody s novými nadřízenými.

Nad jeho odchodem se dá jistě mávnout rukou. Každý je nahraditelný.

Historie nám ale ukazuje, že u policistů jeho typu to až tak úplně neplatí.

Mareše totiž můžeme zařadit do kategorie zvané „rada Vacátko“. Tedy policista, který do detailu zná své řemeslo, svůj rajon a hlavně – má historickou paměť. Ví, co se tu odehrálo před dvaceti lety, zná zločinecké prostředí a ví, kam si zajít do podsvětí pro informace.

V minulosti si policejní špičky policisty s historickou pamětí hýčkaly. Věděly, že je na ně spolehnutí a hlavně za nimi stojí výsledky, kterými se ve svém důsledku mohly chlubit samy.

Jenže časy se mění. Výrazné figury s drajvem, policejním čichem a buldočí zarputilostí se staly něčím, co je spíš na obtíž. Nikdy u nich totiž nemůžete vědět, jestli při vyšetřování nesáhnou po někom, kdo je právě u moci. Do těch nejvyšších pater. Je jim totiž jedno, koho ve finále přijdou zatknout, i kdyby to měl být ministr.

A začalo to už před dvanácti lety, kdy to vzdal šéf operativy protikorupční služby Karel Tichý. Co se týče propojení zločinu s politikou, roky patřil mezi nejlépe informované lidi ve státě. Zakládal třeba spis na Františka Mrázka a jeho politické kontakty, prokazatelně státu zachránil miliardy v dalších kauzách.

K odchodu ho nakonec skrze nejrůznější záminky k šikaně dotlačili jeho šéfové. Karla Tichého a informací, ke kterým se dokázal dostat, se totiž tehdy začali bát politici.

Záhy potkal stejný osud Jana Kubice, šéfa protimafiánského útvaru. I k jeho odchodu přispěli politici, které začalo ohrožovat, že jejich kontakty na zločince začal někdo znovu rozplétat. Spolu s Kubicem tehdy odešla podstatná část celé specializované jednotky.

Kubice – jeden z posledních disidentů v policii – mi tehdy natvrdo řekl: „S vyšetřováním zločinů z devadesátých let je konec. U policie už nezůstali pamětníci té tvůrčí doby privatizace. A bez těch souvislostí, bez toho kontextu, těžko něco vyšetříte. Ti lidé jsou do jisté míry nenahraditelní. A myslím, že tohle byl i důvod toho politického tlaku a toho, že nás šéfové nepodrželi. Jedna etapa prostě skončila a vyrobit nové pamětníky nejde.“

Měl pravdu. Jeho následovník Robert Šlachta, také letitý policista, se ještě snažil úřad resuscitovat, vyšetřování už ale zaměřil takřka výlučně na novodobou historii. A dnes už se musíme smířit s tím, že mnohé křivdy a zločiny z devadesátých let i z éry opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS už potrestány nikdy nebudou.

Není nikdo, kdo by to udělal. A nikdo ze současných vládnoucích politiků to také po nikom nechce.

A když jsme u toho Šlachty, i on nakonec musel odejít. Kontroverzním zásahem na Úřadu vlády potvrdil, že je neřízená střela. A po ODS, kterou tehdy poslal do opozice, se jej začali bát i v té době vládnoucí sociální demokraté. Aby se ho zbavili, použili k tomu osvědčený způsob: reorganizaci.

Šlachta pak našel útočiště u celníků, za pár dní ale stejně jako Mareš odchází do civilu. Ani Andrej Babiš, kterému de facto pomohl k moci, mu žádný významný post nesvěřil. U Šlachty si totiž nemohl být jistý, že by si nakonec nedošel i pro něj, kdyby k tomu měl důvod. Ostatně Šlachta to prokázal akcí Ševětín, kdy nechal zatknout Ivana Langera, který ho do funkce instaloval.

Výsledky nejrůznějších reorganizací či vynucených odchodů, které smetly výše jmenované a řadu dalších detektivů, jsou přitom snadno doložitelné. Poslední tři velké „ryby“, na které si policie troufla a dostala je k soudu, se jmenují Marek Dalík, David Rath a Jana Nečasová (dříve Nagyová). Od té doby nic.

Ještě tu sice máme komisaře Pavla Nevtípila a jeho pokus postavit před soud Andreje Babiše, toho zase pro změnu zastavili žalobci. I Nevtípil navíc zvažuje odchod do civilu. Postupně mu totiž odešli všichni šéfové, opět pro „neshody s nadřízenými“, kteří mu celou dobu kryli záda. A nové vedení na něj poštvalo inspekci kvůli vykonstruované kauze.

Když jsem o odchodu Josefa Mareše mluvila s některými policejními šéfy, tvrdili mi, že se vlastně nic neděje. Prý se stejně „nevraždí“, takže to není zas tak velká rána. Jistě, statisticky to je pravda. Počet vražd stále klesá, detektivů je tak logicky potřeba méně.

A nikoho zjevně netrápí myšlenka, že se třeba zase jednou vraždit začne. A že už třeba u policie nebude nikdo, kdo ty nové detektivy naučí vraždy vyšetřovat. Nebo že tu je ještě spousta starých vražd, které by si zasloužily vyšetřit. Třeba smrt Františka Mrázka v roce 2006.

Odchod Josefa Mareše je v kontextu rezignací Tichého, Kubice či Šlachty a dalších symbolický. Pro mladé policisty je také vzkazem od jejich šéfů: hlavně nevybočuj a pořádně si rozmysli, když budeš chtít jít do střetu s mocnými.

Reklama

Související témata:

Doporučované