Hlavní obsah

Proč nás v Rusku nesnášejí? Vysvětlil to vnuk slavného legionáře

Foto: Martina Machová

Jakub Tabery, dokumentarista a vnuk legionáře.

7. 6. 8:00

Rozhovor s dokumentaristou Jakubem Taberym. Hovoří o tom, proč komunisté, nejen ti čeští, útočí na československé legionáře v Rusku. Proč vadí putinovskému režimu a proč vadily jejich pomníky Hitlerovi.

Článek

Předseda komunistů Vojtěch Filip tento týden objasňoval Sněmovně, proč v ruském armádním deníku Krasnaja zvezda zpochybnil historickou úlohu československých legionářů v Rusku.

Na Filipova slova, že „legionáři nikoho neosvobozovali“, reaguje v rozhovoru pro Seznam Zprávy dokumentarista Jakub Tabery, který se tématu československých legií dlouhodobě věnuje.

Co řekl o legionářích komunista Filip:

„Členové KSČM a další čeští občané kladně hodnotí skutečnost, že ruská vláda nemá zájem na tom, aby nutila místní úřady stavět památníky těm českým legionářům, kteří v Rusku nikoho neosvobozovali a neudělali nic dobrého pro nejskvělejší světovou socialistickou revoluci minulého století v roce 1917 v Rusku.“

Dokumentarista přiznává, že se ho Filipovy výroky o legionářích bytostně dotýkají, i proto, že historie legií se dotýká i jeho rodiny - dědeček, herec Zdeněk Štěpánek, v legiích započal hereckou kariéru.

„Budeme si teď říkat, že naši dědové udělali něco špatně? Že vznik Československa je špatně?“ upozorňuje na úskalí výroku šéfa komunistů a místopředsedy Sněmovny.

Jakub Tabery natočil o legiích tři dokumenty, další dva má rozpracovány. V rozhovoru také vysvětluje, proč se zrovna legionáři stávají terčem výpadů v Rusku a proč na ně útočí právě komunisté.

Unikátní historické video: První přísaha legionářů v Rusku

První přísaha československých legionářů v Rusku. (Video: Vojenský historický ústav Praha)

Proč Rusku českoslovenští legionáři vadí?

Zcela překvapivě vadí proto, že Rusko se dodnes nevyrovnalo se svou občanskou válkou. Mezi Rudými a Bílými se ještě pohybovala slušná skupina ztracených českých vojáků, kteří chtěli ze začátku na západní frontu pomoci Francii a pak hlavně domů. Pro Rusy jsou ideálním obětním beránkem, zvěrstva, která se tehdy odehrála a která by mohla poškodit pověst Rudých i Bílých, je nejjednodušší hodit na ně.

Rusové je líčí jako aktéry nejrůznějších zvěrstev…

To, že se legionáři nechovali jako Rychlé šípy, o tom nemusíme diskutovat, vždy to ale byla reakce na velkou agresi. Když vám zabijí velitele a umučí ho k smrti, tak reakce na to je také agresivní. Ale to se dělo na všech stranách.

Docházelo tam k likvidaci celých vesnic, což dělali Bílí i Rudí a je velice jednoduché říci: To oni - legionáři, ne my. Je to cílený, záměrný výklad historie, který má za účel urovnat situaci po občanské válce.

Z historie legií:

Říkali si dobrovolci, protože podepisovali dokument, že dobrovolně vstupují do československé armády. Označení legionáři přišlo až po roce 1918 po vzoru legií ve Francii.

První legionáři v Rusku složili slib na sv. Václava 28. září 1914 v Kyjevě. Jednalo se o krajany, kteří na Rus přišli v polovině 19. století a říkali si Česká družina. Pracovali jako rozvědčíci.

Díky úspěchům získali povolení k dalšímu náboru mezi krajany a v malé míře zajatci. 2. července 1917 svedli úspěšnou bitvu u Zborova. Na základě tohoto úspěchu byl povolen neomezený nábor mezi zajatci a během krátké chvilky měly československé jednotky 40 tisíc mužů.

Po říjnové bolševické revoluci měli dle Masarykovy směrnice dodržovat neutralitu a nezapojovat se do vnitřních věcí. Měli opustit Rusko a přesunout se na bojiště západní fronty.

Jejich zásluhou bylo zablokováno v Rusku až milion rakouských a německých zajatců, kteří měli být posilou na západní frontě, což byl spolu se vstupem Spojených států do války jeden z klíčových momentů, který ji zvrátil ve prospěch Dohody.

Oni jim říkali Běločeši, ale třeba i Čechosabaki. To znamená čeští psi, proč?

Legionáři si ve výsledku znepřátelili obě strany, ale byla to vždy reakce na něco. Českoslovenští legionáři podléhající vedení Masaryka měli jasný příkaz: do ničeho se nemotat, do ničeho nezasahovat, nezapojovat se, být absolutně neutrální. Jenže když přistoupili na odevzdání zbraní a rudí komisaři do nich přikázali pálit z kulometů, neměli tito hrdí Češi a Slováci jinou možnost než se začít bránit, a to velmi tvrdě.

Na bělogvardějské straně je zase problém, že za koncem sibiřského vládce admirála Kolčaka také stojí legionáři. Na začátku s ním spolupracovali, postavili společnou frontu, ale když zjistili, jakou hrůzu a bezpráví znamená vláda Kolčaka, stáhli se a přebrali na sebe úkol hlídat celou Transsibiřskou magistrálu. Budoucí generál Syrový podal raport do Spojených států, co to znamená Kolčakova vláda, a i díky tomu svět a spojenci Dohody zastavili Kolčakovu podporu a on padl.

Vojtěch Filip si v kritizovaném rozhovoru nepřímo klade otázku, proč opečovávat hroby někoho, kdo nikoho v Rusku neosvobodil a ani tam nic dobrého neučinil.

Použiji příklad Samary, kde se snažíme už od revoluce obnovit legionářský pomník. Proběhlo zde několik velmi těžkých bojů, kousek odtamtud jsou Lipjagy, což je místo jedné z nejtěžších legionářských bitev. Když Čechoslováci dobyli Samaru, vítali je jako osvoboditele. Desetitisíce lidí byli v ulicích. Legionáři ve svých denících píší, že byli sami překvapeni. Celá řada obyvatel Samary si brala legionáře domů a pečovala o ně. Protože po několika měsících vlády rudého teroru pochopili, že to fakt není dobré. Toto se odehrávalo i v dalších městech.

Přímo Samaru předseda komunistů v rozhovoru zmiňuje. Jak jsou na tom pomníky, o kterých mluví?

Pomníky jsou připravené, jsou hotové a vedou se o ně vleklé dohady. Poté, co legionáři odešli, vrátili se do Samary Rudí a vyřídili si to. Z původního obyvatelstva zůstala zanedbatelná část, dnešní obyvatelstvo přišlo v průběhu 2. světové války, kdy se do Samary a okolí přesunula velká část průmyslové výroby. Nemají vztah k tomu místu a historii vnímají z pohledu Rudých. Navíc Rudí ze Samary utekli, takže to pro ně není dobré místo na připomínání.

Je to problém jen českých válečných hrobů, nebo jsou další státy, které jsou s Ruskem ve sporu?

Němci mají spoustu krásně upravených hrobů z 1. i 2. světové války, Maďaři tam mají také spousty hrobů - krásně upravených. Můžou si stavět další pomníky, není problém. Ale to jsou všichni ti, kteří prohráli. My jsme tam neprohráli. My jsme jim tam dávali často až potupně na zadek.

Proč je bolševici nenechali rychle opustit Rusko?

Víte, co je hlavní problém našich legií na Rusi? Čeští bolševici. Ti intervenovali u Trockého, že legionáři nesmí dojet domů. Byli to lidé, kteří z různých důvodů přeběhli k Rudým, dokonce odmítali mluvit česky. Oni jsou těmi, kdo vyzvali Sovět, aby tyto „imperialistické psy“, své krajany, nenechali odjet.

Největší problém nastává, když Trockij po volání českých bolševiků vydá slavný rozkaz, že se mají legionáři odzbrojit. Chtěli je přesvědčit, aby se přidali k revoluci. Kdo odmítl, ten se měl vrátit do zajateckých táborů. Jenže oni by je naskládali do vlaků, poslali by je do Rakouska, kde by je pravděpodobně postříleli.

Jaký byl vztah mezi legionáři v Rusku a Masarykem?

Měl jsem možnost držet v rukách desítky, možná stovky jejich deníků. Měl jsem možnost nahlížet do plukovních kronik, a jestli něco zmiňuje úplně každý, je to setkání s Masarykem. On nesměl zprvu do Ruska, ale po pádu cara tam jel hned navštívit své „ruské hochy“. Pro ně to bylo zjevení, jako kdyby se zjevil pánbůh. On řekl: Chlapci, my ten stát vyrobíme a s jeho návštěvou se rozjel boj za „naši věc“, jak se tehdy říkalo. Právě ruští legionáři vymysleli oslovení „tatíček“. Oni si totiž říkali „bráškové“.

V čem byla Masarykova návštěva pro ně tak důležitá?

On tam naráží na otázky, proč tam jsou, co tam mají dělat, jaký to má smysl, proč chceme samostatnost. Že ti kluci potřebují si v tom udělat pořádek. Nezapomeňte, že spousta z nich slíbila věrnost císaři a musí se s tím, že slib zradili, vyrovnat. Masaryk jim dává argumenty a jistotu, že je tu síla, která s nimi počítá jako se základním kamenem samostatného státu.

Ze školy si pamatuji k legiím vlastně jednu klíčovou větu, tedy že by bez nich Československo nevzniklo. Dá se to takto zjednodušit?

Půjčím si citaci od Masaryka. Ten vždycky říkal: Nebylo by Sokola, nebylo by legií. Nebylo by legií, nebude Československo. A to byla jeho mantra. Hodnota oběti českých legionářů na všech frontách, nejen ruské, byla taková, že přesvědčila svět, že něco jako Československo má vzniknout.

Naši legionáři v Rusku tehdy dokázali něco, co nikdo předtím ani potom. Kde skončil Napoleon? Kde Hitler? Je celkem zajímavé, že 15. března 1939 přijeli Němci a jedno z prvních míst, kam šli, je Vítkov, a prohlíželi knihovny. Oni přeložili většinu plukovních kronik z Ruska do němčiny. Viděli, že 70 tisíc kluků stálo proti 1,5milionové armádě. Ale jim to nevyšlo.

A to je podle mne jeden z těch problémů, proč to v Rusku tak rezonuje. Že jsme tam vyhráli. A když si nás pak zařadili do východního bloku a v 1968 na to dali štempl, mohli si říci - vyřešeno. Ale my se zase ozýváme a nechceme si nechat s prominutím plivat na hlavu. Proto ten až agresivní vztah k našim mrtvým v Rusku.

Vojtěch Filip dává neochotu stavět pomníky legionářům v Rusku také do souvislosti s odstraňováním sochy generála Koněva.

Co je Koněv? V 80. letech se tu postaví nějaká socha, ale to nemá k osvobození žádný vztah. Tady je spousta pomníků, Rusové nás z velké části osvobodili, a je to tak a staráme se o ně. Ale proč máme mít nekriticky Koněva v Dejvicích, tomu nerozumím.

Kdybychom šli a srovnávali jim hřbitovy - což tedy mimochodem oni v Rusku v televizi tvrdí, že děláme, já budu první, kdo bude řvát: To se nedělá.

Najdeme téma legií v učebnicích dnes?

To ano. To se mění. Ale naráží to na známou věc, že na moderní historii není čas. Čím více je to k současnosti, tím méně - a to je můj pocit - se těm učitelům o tom chce mluvit.

Proč je důležité historii legií znát a bavit se o nich? Je to sto let starý příběh.

Tak v prvé řadě je to základ naší státnosti. A pro mne je to ohromná inspirace k sebevědomí, k hrdosti, k zdravému vlastenectví. Že jsme nikdy nebyli bábovky a Švejkové. Máme tu hrdiny, o které se můžeme opřít.

A když v Rusku je to stále téma, znamená to, že u nich se stále učí, že legionáři jsou čeští psi?

Ano. Za Jelcina se sice začaly opravovat pomníky vcelku ve velkém, jenže po nástupu Putina dochází k zásadní změně vnímání historie a jejího výkladu. Dnes se Rusové považují za poslední výspu normální civilizace a k nám přistupují jako k těm, co ztratili cestu. A k tomu uzpůsobují i výklad své historie, aby to vyznělo tak, že Rusové jen vítězí. A s touto filozofií těžko můžete přistoupit na to, že se bude vzpomínat na „podivné“ existence, které porážely jejich generály.

Prošel náhled na legionáře z ruské strany nějakým vývojem? Třeba právě za Jelcina?

Ano, v té době se otevřely například archivy. Ale jinak v některých regionech byla i v té době rudá síla značná. Oni nás vnímají jako zrůdy, které tam činily jen zlo. A přitom když si čtete deníky, nebo knížku mého dědy, legionáři tu zem milovali a Rusy jako takové také. Ale ne bolševiky.

Ono se to málo ví, ale legionáři neměli jen vojáky. Můj dědeček svou profesionální hereckou dráhu začíná ve vlaku. Jezdil s profesionálním souborem po magistrále tam a zpátky a hráli divadlo, ale ne jen legionářům, ale i místním. Československé legie na Rusi měly dva symfonické orchestry. Šířily kulturu, tiskly ruské knihy. To je věc, kterou si tu Sibiř získaly, ne jen bodáky. Tím, že se k nim chovaly lidsky, a to neuměli ani Rudí, ani Bílí.

Jak jsme se dostali do situace, že první místopředseda Sněmovny říká ruskému armádnímu listu, že je část české veřejnosti vítá, že nikdo netlačí na Rusy, aby se o legionářské hroby starali?

Tomuhle vyjádření vlastně vůbec nerozumím. Je to český poslanec a to je takové poplivání Československa a té obrovské krvavé oběti, co tam naši vojáci pro vznik republiky prolili. Šlape po obrovském odkazu, po něčem, co bychom měli vzít jako svůj symbol, jako něco, na co máme být hrdí. A my to obrátíme, že to vlastně je špatně.

Jak se vyvíjel vztah k legionářům z české perspektivy?

První republika ten odkaz hrdě připomínala. Velká část naší zahraniční politiky se nesla v tom, že se vzpomínalo na české úspěchy. Stále poukazovali, že i my jsme umírali za spojence.

Po Mnichově přišli Němci a první, co dělali, bylo bourání legionářských pomníků. Když dobyli Francii, jednou z prvních věcí, kterou udělali při posunování fronty, bylo, že vyhodili do vzduchu pomník věnovaný československým legionářům. Uvědomovali si, jak nebezpečný odkaz to je. Že nejsme ti cyklisti, co hrbí záda a šlapou.

Ještě v roce 1947 byla velká vojenská přehlídka v Praze, kdy legionáři pochodovali po boku těch, co bojovali v 2. světové válce, a pak už to bylo až do sametové revoluce postupně mazáno z paměti. Být legionářem byla přítěž.

Setkal jsme se s argumentem, že není třeba legionáře heroizovat?

Existují tu skupiny, které mají s legionáři problém. Ale nemají nic společného s bolševistickým předsedou. Jsou to spíš lidé, kteří volají po Rakousku-Uhersku, a jako vnuk legionáře to částečně chápu a cítím hluboký dluh rakouským vojákům českého původu. Už za první republiky se cíleně vzpomínka na ně zatemňovala.

V duchu vět Vojtěcha Filipa opravdu nic?

Ne. To, co provozovaly legie na Rusi, to nebyl boj s revolucí, to byl boj o život. Oni se chtěli dostat pryč. A co říká Filip, mne hluboce zasáhlo. Takže si řekneme, že ti naši dědové něco udělali špatně? Budeme si teď říkat, že vznik Československa je špatně? Jak si to mám přebrat, co tedy Filip chce sdělit?

No - jak si to interpretujete vy?

Že je proti této zemi. Podrývá její základy. Pro něj vzniklo Československo v roce 1948? Pro mne ne.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené