Hlavní obsah

Proč se Tvrdík se zlou potázal, když navrhl fond fotbalové solidarity

Jaroslav Tvrdík přišel s návrhem fondu solidarity. Následovníky nenašel. Proč?

Reklama

13. 4. 2020 11:00

Zejména nad tím, proč českým klubům příliš nevoní princip solidarity, se ve svém tradičním pondělním glosáři zamyslel Luděk Mádl, fotbalový expert Seznamu.

Článek

Slovo solidarita v našich zeměpisných šířkách možná leckomu zavání zatuchlými vzpomínkami na Revoluční odborové hnutí nebo povinný školní sběr starého papíru vylepšený legendou, kterak se z výtěžku akce solidárně pomějí pionýři v Salvadoru nebo v Kambodži.

To slovo samo za to nemůže. Jen ho komunistická minulost zprofanovala. A v Polsku ho samozřejmě vzhledem k jejich moderním dějinám vnímají zase úplně jinak…

Ale když teď k výzvě fotbalové solidarity kvůli koronavirové krizi pozvedl hlas Jaroslav Tvrdík, šéf fotbalové Slavie, žádné další následovníky nenašel. Proč?

Zhruba před týdnem Tvrdík informoval na Twitteru, že jeho klub věnuje 15 procent svého příjmu z následujících dvou ročníků evropských pohárů do fondu solidarity s dalšími kluby I. a II. ligy. A vyzval k něčemu podobnému i další české pohárové zástupce.

Dočkal se odmítavých stanovisek. Ondřej Kasík, mluvčí Sparty, se na stejné sociální síti zamyslel nad tím, zda taková solidarita není jen nástrojem PR a mocenského vlivu. A Tvrdíkem slibované peníze označil za virtuální. Zdůraznil, že solidarita, kterou projevuje Sparta, spočívá například v tom, že nevyužila nabídek prodávat svá televizní ligová práva separátně.

A co Plzeň? „V minulosti jsme několika českým klubům ekonomicky pomohli a rádi tak znovu učiníme, pokud to bude možné. V současnosti však žádné takové prohlášení učinit nemůžeme. Bylo by to nezodpovědné a jednalo by se o pouhé populistické gesto,“ přinesl iDNES.cz stanovisko Tomáše Paclíka, vlastníka Viktorie.

Kde je chyba? Proč se nejsilnější hráči na českém fotbalovém poli na bezpochyby žádoucím a chvályhodném fondu solidarity, který by dalším klubům v otevírající se éře koronavirového průšvihu očividně pomohl, nejsou schopni a ochotni společně dohodnout?

Nejspíš proto, že na tom patrně nemá opravdový zájem ani jeden z nich. Ano, ani Jaroslav Tvrdík. Protože kdyby o společnou „alianci solidarity“ skutečně stál, asi by bylo výrazně efektivnější a hlavně solidnější celou věc s dalšími potenciálními členy této „aliance“ nejprve projednat, což se podle všeho nestalo. A ne dostat je rovnou agresivně pod tlak osamělým výkřikem na Twitteru.

Ve vyhrocené atmosféře sociálních sítí se pak Tvrdík od řady fanoušků, samozřejmě těch konkurenčních týmů, ještě dočkal odsudku, že si svojí nabídkou chce vlastně jen koupit hlasy jednotlivých klubů pro případ společného hlasování o možnosti předčasně ukončit ligu, eventuálně ji nedohrávat i s nadstavbou, jak navrhuje slávistický sportovní ředitel Jan Nezmar.

Kluby si jedou jen na sebe, liga tým netvoří

Celá věc má samozřejmě mnohem širší kontexty a kontury. A vychází z neblahých poměrů, dlouhodobě nastavených v českém fotbalovém prostředí. Zkusme je vysvětlit tímto příměrem:

Síla každého fotbalového týmu se do značné míry odvozuje od toho, jak intenzivní vzájemnou pospolitost a sounáležitost jeho členové vnímají a cítí. Zároveň přitom uvnitř každého týmového organismu zuří i konkurenční boj jednotlivých hráčů o místa v sestavě. Tam, kde se tyto zdánlivě protichůdné „siločáry“ podaří provázat v ideální rovnováze, tam se vyhrává.

Když se ovšem tenhle model vnitřních vztahů týmového mikrokosmu pokusíme aplikovat na poměry uvnitř zdejší fotbalové ligy, zjistíme, že mezi 16 kluby je logicky nastaveno vysoce konkurenční prostředí, ale… Nějakou společnou a všeobjímající sounáležitost a pospolitost by tedy mezi českými ligovými kluby nenašel nejspíš ani ten nejslavnější detektiv, i kdyby měl po ruce tu největší lupu na světě. Protože tam prostě žádná taková sounáležitost není.

Pardon… Tedy kromě hodnoty zcela základní. A tou je skutečnost, že se televizní práva jednotlivých klubů (a část marketingových) prodávají jako jeden ligový celek a výnosy se pak rozdělují plus minus rovnoměrně mezi účastníky soutěže.

To je princip, který se v Česku zavedl už v 90. letech, protlačen byl tehdy plnou (nemalou) vahou nejvyššího bosse českého fotbalu po rozpadu federace Františka Chvalovského. Sparta vedená Petrem Machem tehdy vůči tomuto modelu protestovala a nechtěla se ho účastnit, nakonec ale svůj boj vzdala a k projektu se i ona připojila.

Je jasné, že diváci se v televizi v posledních letech chtějí dívat hlavně na Spartu, Slavii, Baník, Plzeň - a ti ostatní se na klubech s velkým fanouškovským zázemím tak trochu „přiživují“. Jenže bez nich, bez „těch ostatních“ by ligy fungovat nemohly.

A srovnatelný princip základní „televizní solidarity“ se navzdory různým lokálním peripetiím postupně zavedl ve všech klíčových fotbalových zemích starého kontinentu. Poslední baštou separace na bohaté a chudé bylo Španělsko, kde k sobě po léta stahovaly zásadní podíl na výnosu televizních práv Barcelona s Realem Madrid, ale i tady už před nedávnem došlo k výrazně rovnostářštějšímu přerozdělení zisku. A řadě menších španělských klubů to v době tamní hospodářské krize a vysoké nezaměstnanosti reálně pomohlo přežít a naopak se rozvinout.

Rychle zpět do Česka. Před tím, než se rozjela stanice O2 TV Sport, proskakovaly spekulace, že si tvůrci tohoto projektu pohrávali i s nápadem vysílat jenom Spartu. Odtud nejspíš plyne už citovaná Kasíkova poznámka o nabídce obchodovat televizní práva Sparty separátně. Jak víme, nic takového se nakonec nestalo, a podle informací autora textu o ničem takovém Sparta nikdy ani reálně neuvažovala.

V opačném případě by totiž došlo k totální destrukci celého systému. Po ní by se na většině ligových adres mohli jít rovnou klouzat, a to už dávno před koronavirem.

Ano, celková suma, která se na bázi tohoto centrálního prodeje ligových práv získá, je v Česku ve srovnání s jinými zeměmi až trapná - důvody této skutečnosti jsme si v tomto textu vysvětlili před týdnem.

Ale kdyby měl někdo z trojice silných z této hry vystoupit, nebo tím třeba jen vyhrožovat, bylo by opravdu zle. Hypoteticky by tedy nic takového v reálném světě nastat nemělo, protože sdílení televizních práv každého klubu na jeho jednotlivé domácí ligové zápasy je základní podmínkou účasti v soutěži.

Když ovšem odhlédneme od tohoto opravdu nejzákladnějšího principu vzájemné spolupráce, dostaneme se k tomu, že vystopovat jakýkoli další prvek sounáležitosti ligových klubů lze opravdu jen stěží.

I proto, že k ní ligu nevede a nesměruje žádná inspirující osobnost. Dušan Svoboda promine, ale muž jeho vizí a charismatu umí člověka inspirovat leda tak k tomu, aby si dlouze zívnul, otočil se na druhý bok a ještě si chvíli přispal.

Ano, kluby se v nedávné minulosti shodly na společných programech jako nadstavba nebo videorozhodčí. Ale týmovost a sounáležitost ve smyslu jeden za všechny, všichni za jednoho, tu mezi českými fotbalovými „mušketýry“ opravdu nehledejte.

Nizozemci se rozdělili už před krizí, Němci na jejím začátku

O programu, který vyhlásili Nizozemci už v listopadu 2018, si tedy v Česku můžeme nechat leda zdát. Spočívá v tom, že nizozemští účastníci skupinové fáze evropských pohárů vezmou 5 procent svých příjmů od UEFA a rozdělí je mezi kluby nejen I., ale i II. nizozemské ligy. Do nejvyšší soutěže směřuje 85 procent částky, 15 procent pak do ligy druhé. V případě postupu ze skupinové fáze do té vyřazovací nasdílí úspěšný nizozemský klub do tohoto systému dalších 3,75 procenta svých příjmů od UEFA, jimiž byl oceněn právě za tuto fázi soutěže.

To celé má cílit zejména k plošné podpoře výchovy talentované mládeže. Zdůrazněme, že Nizozemci tohle soukolí roztočili už v době blažené všeobecné ekonomické spokojenosti, dávno před koronavirem a jeho důsledky.

Sotva krize začala, přišli se společným stanoviskem čtyři bundesligové kluby, které měly v tomto ročníku to štěstí účastnit se Ligy mistrů a tím pádem z ní inkasovat prostředky, o jejichž část se Bayern Mnichov, Borussia Dortmund, Lipsko a Leverkusen s ostatními celky I. a II. ligy, ekonomicky ohroženými vynuceným přerušením soutěže, promptně rozdělily. Celkem umístily do společného fondu 20 milionů eur, při dnešním kurzu 538 milionů korun.

Připomeňme, že Slavia v tomto ročníku Ligy mistrů vydělala zhruba půl miliardy korun. Jen pro příklad: kdyby to měla napřesrok hypoteticky zopakovat, činilo by v takovém případě 15 procent slibovaných Jaroslavem Tvrdíkem zhruba 75 milionů korun. Kdyby se například po nizozemském vzoru nasměřovalo 85 procent této částky do první ligy, kde by se o ni dělilo dejme tomu 14 klubů, které by nehrály skupinovou fázi evropských pohárů, vyšel by z toho podíl zhruba 4,5 milionu na klub.

Je to samozřejmě hra s čísly, protože nikde není psáno, že se Slavia do Ligy mistrů znovu dostane a kolik tam uhraje. Ale kdyby se k ní měl v tomto ohledu přidat další v Evropě úspěšný celek, nebo rovnou dva, nešlo by pak v součtu o prostředky zanedbatelné. Zvlášť když Slavia slibuje takto přispívat ze dvou příštích pohárových sezon.

Jenže celé by to dávalo mnohem větší smysl, váhu a důvěryhodnost, kdyby se na něčem takovém nejprve usnesly a pak to společně odprezentovaly alespoň dva, či lépe tři nebo čtyři české kluby, které o pohárové Evropě mohou reálně uvažovat. Sólové provedení Tvrdíkovy akce vede k tomu, že je, nejspíš ne zcela nesmyslně, interpretována jako součást aktuálního lítého boje o to, jak proběhne či neproběhne závěr sezony, kdo a jak se dostane do pohárů. A případně podle jakého klíče.

Systém vazalů vyhovuje velkým víc

Aby nedošlo ke zmatení jazyků. Jeden způsob, jak české ligové kluby participují na úspěšnosti svých zástupců v evropských pohárech, už existuje. Organizuje ho UEFA, která vždy jednou ročně vezme 5 procent z výnosu evropských pohárů a rozešle je podle algoritmu odrážejícího jak sportovní úspěšnost, tak velikost trhu, jednotlivým národním asociacím, u nás tedy FAČR. A odtud jsou pak peníze distribuovány prvoligovým klubům, které skupinovou fázi pohárů nehrály. Po ročníku 2018/19, kdy v pohárech řádily Plzeň se Slavií, se pak na ostatních 14 ligových adres dostala částka v řádu nižších jednotek milionů.

Ale to je systém UEFA. Tedy nic, na čem by se mezi sebou samy domluvily české kluby.

U těch bohatších samozřejmě platí, že menším klubům pomohou, když si od nich koupí hráče na přestup nebo jim někoho půjčí na hostování. Tyhle „bilaterální“ meziklubové vztahy se budují dlouhodobě a na nejrůznějších platformách, třeba i na poli pohybu v mládežnických kádrech, sjednávání vzájemných přípravných zápasů, přepouštění členů trenérského štábu, čehokoli.

I přes tyhle vztahy se dá dělat „fotbalová politika“. Systém velcí-malí samozřejmě funguje prakticky ve všech zemích, v Česku je vše možná o to intenzivnější, o co nižší jsou výnosy z televizních práv na českou ligu. Proto jsou malé kluby těm velkým vydány doslova na milost a nemilost. Jsou to mocné páky, za které lze v případě potřeby zatáhnout.

A tyhle vztahy, pro velké kluby výhodné, lze samozřejmě lépe navazovat na přímé lince klub-klub. Kdyby se společné prostředky silných měly slít do jednoho hrnce fondu solidarity a rozdělovat všem rovnoměrně, tohle manipulátorské kouzlo by se oslabilo. Nemluvě o tom, že by se skoro vypnulo, kdyby měly menší kluby dostat pořádně zaplaceno za svá televizní práva. A díky tomu se tak postavit na vlastní nohy, ztratit bezprostřední životní závislost na tom, kdo z velkých si od nich hráče koupí.

Slavii patří velký dík za to, že s myšlenkou fondu solidarity vůbec přišla. Zároveň je smutný způsob provedení „po česku“, kdy ji ostatní nepodpořili, protože je postavila před hotovou věc. Škoda. Český fotbal se v míře své civilizovanosti mohl posunout z temnot blíže světlu. Tak třeba příště.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované