Kdo dědí, když je manželství bezdětné. Nemusí to být vždy příbuzný

Když mají manželé děti a jeden z nich zemře, je to jednoduché. Dědictví se dělí stejným dílem mezi druhého z manželů a děti. A tak se může zdát, že když v manželství děti nejsou, bude dědit pouze jeden pozůstalý.

To ovšem není pravda. Nárok mají i rodiče zemřelého a případně i další lidé ze společné domácnosti.

„Sám manžel či manželka v první dědické třídě podle zákona dědit nemůže. Takže se dostáváme do druhé dědické třídy, kdy vedle pozůstalého partnera budou dědit rodiče zemřelého a dále ti, kteří žili ve společné domácnosti nejméně jeden rok před smrtí a pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni na zůstavitele výživou,“ říká Radim Neubauer, prezident Notářské komory ČR.

Pozůstalý manžel či manželka mají nárok na polovinu dědictví. Druhou polovinu si pak rozdělí rovným dílem rodiče a spolužijící osoby v domácnosti – bývají to například děti přeživšího manžela z předešlého vztahu.

Jestliže už rodiče zemřelého nežijí, dědí sourozenci zemřelého a opět lidé, kteří s ním žili nejméně jeden rok před jeho smrtí ve společné domácnosti. Z tohoto důvodu totiž pečovali o společnou domácnost nebo jak uvádí zákon: „byli odkázáni výživou na zůstavitele“ (zůstavitel je v dědickém řízení onen zemřelý).

Kdyby nedědili ani sourozenci, protože už nežijí nebo dědictví odmítli, nabývají jejich podíl jejich děti, tedy synovci a neteře zemřelého. Teprve v případě, že není nikdo z těchto příbuzných a nejsou ani spolužijící lidé, bude vše dědit pozůstalý manžel sám.

Trochu komplikovanější je to u registrovaných partnerů. „Partneři, kteří uzavřeli registrované partnerství do konce roku 2024, dědí v první či druhé dědické třídě stejně jako manžel. Nevztahuje se na ně ale společné jmění,“ vysvětluje Radim Neubauer.

Od roku 2025 však máme partnerství jako trvalý svazek dvou lidí stejného pohlaví, který se uzavírá stejným způsobem jako manželství. „Partner opět dědí v první nebo druhé třídě, u těchto partnerství však také vzniká společné jmění, stejně jako u manželů,“ vysvětluje Radim Neubauer.

Zajímavou skupinou jsou lidé, kteří mají nárok na část dědictví pouze na základě života ve společné domácnosti. Většinou nějak bývají spřízněni s rodinou, ale nutně to tak být nemusí.

Společnou domácnost vedou lidé, kteří chtějí vést společný život, ale to nemusí být na jedné adrese – místa se mohou střídat. „Pro ilustraci, když student bude žít na koleji, zpravidla nevznikne dědické právo, protože tam není úmysl trvalého společného žití,“ uvádí příklad notář.

Další podmínkou je péče o společnou domácnost – třeba společná úhrada nákladů na bydlení, na jídlo. Dědit tak pravděpodobně nebude člověk, který, ač v domě bydlí, platí část nákladů a stravuje se odděleně.

Alternativou je podle Neubauera odkázání na výživu zůstavitele. Nemusel mít ani vyživovací povinnost, ale o někoho fakticky pečoval – například se o dítě manžela z předchozího vztahu „stará jako o vlastní“.

Každopádně o to, zda byla či nebyla vedena společná domácnost, se mezi dědici často vedou dlouhé spory. Řeší se u soudu a řízení o pozůstalosti je po dobu takového sporu přerušeno.

Když partneři nebyli manželé, je to komplikovanější. V takovém případě pozůstalý partner dědí jen v případě, že bydlel se zemřelým déle než rok ve společné domácnosti. A nemá nárok na polovinu dědictví, ale rozdělí se rovným dílem s rodiči partnera nebo s jeho sourozenci, případně s neteřemi či synovci. Pokud ovšem spolu nesezdaní partneři žili ve společné domácnosti kratší dobu než jeden rok, nemá pozůstalý nárok na nic.

Pravidla dědictví ze zákona u bezdětných manželství platí v případě, že neexistuje závěť zemřelého. Pokud ovšem závěť existuje, je situace zcela jiná. Pak patří majetek zemřelého tomu, kdo je v ní uveden. „Tedy pokud bezdětný zůstavitel povolá závětí za dědice pouze manžela či manželku, ostatní příbuzní nedědí. Rodiče totiž nejsou takzvaní nepominutelní dědicové. To jsou pouze potomci,“ vysvětluje Radim Neubauer.

V případě, že zemřelý uvedl v závěti někoho zcela jiného, rozhodl se třeba ustanovit dědicem svého majetku tajnou přítelkyni či přítele, přijde o svůj podíl i pozůstalý manžel nebo manželka.

U nesezdaných bezdětných párů je situace stejná – odkáže-li vše zůstavitel závětí druhovi či družce, dědí vše a rodiče mají smůlu. A když je v závěti uveden někdo jiný, dědí vše on a má smůlu i druh nebo družka.

Podle Radima Neubauera sepíše jednoduchou závěť kterýkoliv notář včetně uložení a DPH za 3500 korun. „V případě komplikované závěti může být tato částka až o 100 procent vyšší,“ doplňuje prezident Notářské komory.

Závěť sepsaná notářem a uložená v centrální notářské evidenci je na rozdíl od těch doma sepsaných těžko napadnutelná. Je možné závěť sepsat i doma a pak jsou tu dvě možnosti s nutnými náležitostmi.

V prvním případě musí být závěť sepsána vlastní rukou a vlastnoručně podepsána, chybět nesmí informace, co komu zůstavitel odkazuje, a datum sepsání závěti.

Druhá možnost je závěť napsat třeba na počítači a vytisknout ji. Pak ale musí být podepsána nejen autorem, ale také dvěma svědky, kteří nemají ze závěti žádný prospěch a nejsou osobami blízkými dědicům uvedených v závěti.

U domácích závětí je riziko, že nesplní povinné náležitosti. Anebo se „někam“ založí a při dědickém řízení se nenajdou.

Co když se závěť některému potencionálnímu dědici nelíbí a rozporuje ji? Pak může podat na soud v místě svého bydliště žalobu pro nepravost závěti. Jistější je ale obrátit se na advokáta, který mu s tím pomůže.