Hlavní obsah

Rasistů ubývá, ale situace Romů stále ještě není veselá, říká Heráková

Foto: Seznam Zprávy

„Velmi málo se mluví o lidech, kteří nejsou rasisté. Často se vypichují pouze ty problémy. Já bych to ráda otočila.“

Reklama

11. 4. 12:22

Mezinárodní den Romů je oslava romské jednoty a kultury. U jeho příležitosti o Romech a rasismu v Čechách promluvila v rozhovoru romská aktivistka a členka Rady vlády pro záležitosti romské menšiny Alica Sigmund Heráková.

Článek

Romové tvoří početně největší etnickou menšinu v České republice. Navzdory jejich dlouhodobému životu v rámci české společnosti se k nim však stále část Čechů staví s odporem.

Co symbolizuje Mezinárodní den Romů? Přispívají romští herci v televizních pořadech a filmech ke stereotypizaci vlastního etnika? V čem tkví původ rasistických předsudků vůči Romům?

Nejen o tom mluví v rozhovoru pro Seznam Zprávy romská aktivistka, publicistka a členka Rady vlády pro záležitosti romské menšiny Alica Sigmund Heráková.

Co Mezinárodní den Romů znamená pro samotné Romy?

Mezinárodní den Romů se slaví každý rok k připomínce Londýnského světového kongresu, což byla naprosto mimořádná událost. Letos slavíme významné kulaté výročí, protože tento kongres proběhl přesně před 50 lety. Tato událost deklarovala pro Romy to, že ačkoliv třeba žijí v různých státech, jsou skutečně jeden národ. Každoročně se tak poukazuje na romskou jednotu, která se prezentuje prostřednictvím symbolů, jako jsou romská hymna nebo vlajka. Velmi důležitý je také požadavek na používání slova Rom, které vychází přímo z romštiny a nahrazuje všechna ta označení a pojmenování, která Romové dostávali v průběhu historie od majority. Ať už je to gipsy, cikán, cigán, a tak dále.

V průběhu posledních let se svátek také hodně vyvinul v oslavu a demonstraci toho, že se Romové nějakým způsobem sebeurčili, že jsou ve veřejném a mediálním prostoru a jsou součástí společnosti. Takto je ten den vnímán i většinovou společností, protože když to ještě situace umožňovala, tak se pravidelně pořádaly průvody Romů ve městech nebo třeba koncerty. Tyto oslavy pak deklarovaly potřebu sebeurčení jak směrem dovnitř, tak i směrem ke společnosti navenek.

Když už mluvíme o tom „směru ven“, v čem můžeme vnímat nějaký významný zásah romské komunity v rámci české společnosti?

Je tam určitě víc úrovní. Jednak je to kulturní propojování, ať už po hudební stránce, nebo jen z hlediska vstupování romských umělců do veřejného prostoru. Hrozně důležitá a také podceňovaná součást je způsob, kterým do společnosti Romové vstupují. S Muzeem romské kultury teď připravujeme druhý díl knihy Amendar, která poskytuje pohled do světa romských osobností z různých oblastí – třeba učitelé, lékaři, vědci a mnoho dalších. Více než polovina Romů v Česku je integrovaná a jsou součástí české společnosti. Přináší do ní to, co přináší i všichni ostatní. Toto bývá často podceňováno a marginalizováno.

S Romy se stále spojují sociální problémy, vyloučení ze společnosti, chudoba, kriminalita. To je jedna strana mince, která se týká řady Romů u nás, ale pořád je to jen jedna úroveň, která se musí řešit z hlediska zlepšení kvality života nejen pro ně, ale pro celou společnost. Nad tím stojí ta emancipační role, právo na sebeurčení a touha Romů po uznání se strany většinové společnosti.

Tím se dostáváme k dalšímu tématu. Na téma romské menšiny se v Česku vážou i časté rasistické postoje. Proč je podle vás v Česku rasismus tak zakořeněný? Z čeho pramení?

Český rasismus je poměrně specifický, ale také podobný jako v jiných postkomunistických zemích. Podle mě souvisí hodně s historickým vývojem. Když se podíváme ještě na 60. a 70. léta, tak v té době byla veškerá touha po sebeurčení nebo vztažení se k okolní společnosti potlačovaná. Tedy romské děti do zvláštních škol, žádná šance být uznán jako národnostní menšina – tyto věci to určitě velmi ovlivnily.

Myslíte, že se tahle myšlenka zachovala natolik, že v některých koutech společnosti lidé v tomto duchu vychovávají svoje děti, a vlastně je tak nabádají k rasismu?

Rozhodně to spolu souvisí. Silně to ovlivňuje i fakt, jak je český společenský prostor i kvůli komunismu segregovaný, což se samozřejmě netýká jen Romů. K potkávání mezi skupinami pak dochází velmi málo a tyto situace pak mohou být i nepříjemné a z toho pak vznikají tlaky na obou stranách. Oddělenost je velmi silně znát i přesto, že komunismus tu už dlouho nemáme a existuje řada iniciativ, které se snaží propojovat. Situaci samozřejmě nepomáhá ani covid. Myslím, že cílem nejen veřejně aktivních lidí, ale také právě rodičů v rámci výchovy by mělo být ukázat, jak je svět propojený. Jak závisíme jeden na druhém a co jsou věci, které nás spojují, spíš než věci, které nás rozdělují a tvoří nějaké další bariéry.

Zlepšilo se to? Jsme na tom podle vás v současnosti lépe?

Na základě informací, které už jsou k dispozici, se určitě zvětšuje skupina lidí, kteří jsou tolerantní. Velmi málo se mluví o lidech, kteří nejsou rasisté. Často se vypichují pouze ty problémy. Já bych to ráda otočila, protože opravdu jsou lidé, kteří předsudky nemají, a je to dobře. Situace však stále úplně veselá není.

Co bychom měli udělat, abychom se této společenské nálady zbavili? Existuje nějaký recept na to, jak se zbavit rasistických předsudků v Česku?

Nějaký ideální jednoduchý recept by byl samozřejmě super. Je důležité o tom problému uvažovat na více úrovních v celospolečenském kontextu. Musely by se například zapojit státní instituce, a ne jen prostřednictvím nějakých deklarací, ale že tu bude skutečně nějaký cíl, který reálně lidé naplňují. To se týká třeba vedení ministerstev. Ministerstvo školství je kritizováno, protože v učebnicích o Romech často není moc informací a ty, co tam jsou, tak jsou často předsudečné. To, že se i sami Romové ve školách o sobě dozvídají tak málo, tento problém samozřejmě podporuje. Měli by tu také být politici, kteří budou aktivně řešit sociální situaci lidí a pomáhat se z problémů dostat, nikoli je do nich ještě více uvrhávat, což se u nás opravdu děje. Týká se to třeba různých návrhů Ministerstva práce a sociálních věcí, bezdoplatkových zón nebo sociálního bydlení. Jedna věc je samozřejmě tato strukturální část a pak jsou tu už jednotliví lidé, kteří si s tím ve své hlavě musí poradit sami. Tyto problémy se musí řešit v rámci společnosti jako celku.

V popkultuře romská komunita také budí emoce. Například v divácky veleúspěšném seriálu České televize Most! z roku 2019 hraje romská menšina zásadní roli. Romské postavy bychom ale samozřejmě našli i v dalších českých filmech nebo seriálech. Je způsob, jakým je filmaři vykreslují, správný, nebo může situaci třeba i přihoršit?

V mediálním prostoru máme romské postavy ve dvou polohách. Buď je to chudý, sociálně vyloučený člověk nesoucí na svých bedrech tisíce problémů či tvořící další problémy, nebo je to nějaká humoristická karikatura lidí, kteří působí vtipně. V populární kultuře Romové hrají jenom „Romy“. Chybí postavy, které by měly nějakou základní psychologickou prokreslenost, které by měly něco navíc. Postavy, které by měly hloubku, jež by šly dál než jen k nálepce, že „je Rom“. Sama jsem se na Most! taky dívala a měla jsem rozporuplné pocity. Je to určitě posun dopředu, ale je málo říct si, že jsme spokojení, protože máme kladnou romskou postavu v úspěšném seriálu. Nechtěla bych v žádném případě osočovat autory z nějaké předpojatosti. Nicméně, pořád se to pohybuje strašně na povrchu. Je potřeba, aby Romové přestali být v tomto ohledu vnímáni jako homogenní skupina, podle které jsou všichni její členové stejní nebo mají všichni stejné sociální problémy.

Nemají na tom pak ale romští herci, kteří v seriálu hráli, taky podíl? Někteří z nich ani nebyli profesionální herci, ale přímo tamní obyvatelé. Nepřispívají pak k popularizaci myšlenky, že všichni Romové jsou jako Romové ze seriálu?

Určitě je to něco, s čím se potýkáme, a zaznívá kritika od Romů směrem k Romům, kteří takto vystupují třeba i v pořadech o policii, kde Romové hrají nějaké potížisty. Podpora tohoto stereotypu ze strany Romů, kteří v těchto rolích vystupují, tu jednoznačně je. Dobrým směrem se to posouvá ale třeba z hlediska stanice ČT :D, kde se objevují i romské pohádky. Na druhou stranu ale zase vznikají v současnosti hrané pohádky, kde romské postavy hrají neromští herci, což je podle mě úplně absurdní.

V loňském rozhovoru pro Seznam Zprávy jste se jasně vymezila proti Stanislavu Křečkovi coby tehdy nově zvolenému ombudsmanovi. Změnilo se od té doby něco? Udělal Stanislav Křeček něco, čím by si u vás třeba byť jen částečně napravil reputaci?

Ne, bohužel ne. Stále mohu podepsat to, za čím jsem si stála už loni v lednu po jeho nástupu do funkce. Víme, co od něho můžeme čekat, a to dostáváme. Pan Křeček dává stále prostor pro rasistické myšlenky. Třeba i na svém Facebooku. Jeho postoje jsou stále stejné a stále svým jednáním podporuje rozdělení společnosti. Mám také pochybnosti o jeho odborných kompetencích vést ten úřad, protože se zploštěným a zjednodušeným viděním světa, které má, to je velmi problematické.

Jak se stavíte k nově zvolené hlavní hygieničce? Vzhledem ke kauze rasistického vtipu, který se objevil na jejím Facebooku.

To bylo velmi zajímavé. Jeden ze členů Rady vlády pro záležitosti romské menšiny se jí zastával, že není rasistka a Romům v Ostravě pomáhala, když tam působila. Což tak určitě mohlo být a já to nezlehčuji ani neumenšuji, ale bylo na tom vidět, jak se takovéhle věci řeší. Paní hygienička publikovala něco, co nebylo úplně šťastné, a stačilo se za to jednoduše veřejně omluvit. Tomu však předcházelo smazání toho vtipu, pak popření, že ho tam vložila, a následně snaha se omluvit neveřejně jen konkrétním lidem a k veřejné omluvě došlo až pak, po nějakém společenském tlaku. Bylo by dobré, kdyby si z tohoto státní představitelé včetně hlavní hygieničky vzali konečně ponaučení a zachovali se v podobné situaci tak, aby si udrželi nějakou morální integritu, protože jsou vidět a jsou kontrolovaní. Nemělo by se to přecházet.

V rozhovoru jste mluvila i o tzv. „institucionálním rasismu“ jako o jakémsi přežitku, který tu zůstal z dob totality. Je institucionální rasismus stále přítomen ve společnosti?

Myslím si, že ano. Ten jeden rok neposkytuje takový prostor, aby se něco významněji posunulo. Současná politická ani covidová situace tomu také nenahrává.

Zmínila jste stále aktuální covidovou situaci. Jaké má pandemie dopady na romskou komunitu?

Měla určitě veliké dopady. Z hlediska sociálně vyloučených lokalit tam naskočily neziskové organizace a stejně jako podobné organizace v jiných oblastech suplovaly stát, který absolutně selhával. Distribuovaly se roušky, hygienické prostředky a zkrátka vše, co bylo potřeba dodat. Určitě to Romy ovlivnilo i po stránce finanční. Řada z nich přišla o práci, pokud pracovali ve službách, v restauracích, v hotelnictví, kultuře a podobně. Bohužel to mělo také psychický dopad a všímám si toho, že řada Romů mezi sebou šíří různé hoaxy a dezinformace spojené s covidem.

Dá se tedy říct, že ten zásah je obdobný jako u většinové společnosti…

Určitě ano. Je tam ale taky třeba ten rozměr, že témata, která byla akutní a nutná k řešení už před rokem, typu bydlení a ubytovny nebo vzdělávání, která se týkají velké části Romů, se kvůli aktuální situaci musela odsunout.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené