Hlavní obsah

Roger Scruton rád provokoval, ale neoplácel nenávist

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Roger Scruton na snímku z roku 2014.

13. 1. 13:00

Britský filozof, který se označoval za českého patriota a byl příliš konzervativní i na Konzervativní stranu, zemřel ve věku 75 let.

Článek

Když jsem byl v roce 1989 poprvé v Anglii, dal mi exilový nakladatel Alexander Tomský telefonní čísla a adresy tří lidí s tím, že by pro mě – jednadvacetiletého studenta – mohlo být dobré je navštívit. Byli to: Timothy Garton Ash, Roger Scruton a Piers Paul Read.

Těžko si představit tři odlišnější lidi: levicový intelektuál, konzervativní filozof a romanopisec s vášní pro příběhy. Všechny tři spojoval ovšem nějaký vztah k Česku či – tehdy lépe řečeno – Československu. První dva pomáhali v osmdesátých letech disidentům, třetí napsal o českém emigrantovi v Londýně knížku Sezóna na Západě.

S Ashem jsem se tehdy v Oxfordu nesetkal, Scruton se mnou prohodil pár slov a podepsal mi knížku, Read mě pozval na oběd. Přiznám, že to mě jako chudého studenta potěšilo nejvíc. Nejzajímavější z těch tří byl však už tehdy nepochybně Scruton.

Velmi srozumitelný byl pro mě jeho antikomunismus, konzervatismus už méně. Tehdy a pak počátkem devadesátých let bylo pro technicky vzdělaného dvacátníka bez širšího rozhledu těžké pochopit, jak jedno souvisí s druhým. Že nejde jen o odmítnutí komunismu a roztáhnutí náruče pro kapitalismus, jak to tehdy většina z nás chápala.

Scrutonův konzervatismus byl konzervatismem se vším všudy: s vášní pro vše staré, osvědčené a tradiční a naopak s nechutí k čemukoli modernímu a novému. To byl pro zemi zbavující se normalizační nehybnosti hodně málo pochopitelný koncept. V překotné a hladové touze po absolutní svobodě pro něj nebyla chuť a ani čas.

Přiznám se, že Scrutonovy knížky (napsal jich snad přes padesát!) pro mě vždycky byly příliš obtížné. Ale když to šlo, četl jsem jeho „lehčí” texty, hlavně novinové sloupky a články. Byl mi sympatický tím, jak byl imunní vůči kritice, často hysterické až nenávistné, naopak se zdálo, že ji téměř vyhledává.

Rád provokoval. Ale nenávist neoplácel nenávistí. Měl vzácný dar nebýt osobní ani vztahovačný. V polemikách neustupoval, nesnažil se zalíbit ani netaktizoval. Napsal: „Levicoví lidé mají problém s pravicovými lidmi, protože věří tomu, že představují zlo. Já s levicovými lidmi nemám problém vycházet, protože jednoduše věřím tomu, že se mýlí.”

V tom měl výhodu u lidí, kteří jsou hluboce ideologicky ukotvení. Dává jim to klid, jistotu a sebedůvěru. Osobní útoky v debatách jsou spíš projevem nejistoty než nějaké agrese.

Proto i jeho akademická kariéra byla sérií konfliktů a kalamit. „Když jste pravicovým akademikem, tak si vaši kolegové nemyslí, že jste skutečný filozof,” citoval ho v nekrologu londýnský deník The Times. „Když kritizujete samotnou myšlenku rovnosti všech lidí, což zjednodušeně řečeno já dělám, jdete proti převládající, skoro až nábožné ortodoxii.”

Ke konzervatismu ho paradoxně přivedly studentské revoluční nepokoje roku 1968, konkrétně pobláznění jejich proponentů marxismem a komunismem. „Pobouřilo mě to. Věděl jsem, že chci věci bránit, nikoli je ničit,” napsal.

Byl příliš konzervativní i na to, aby se stal ideologem Konzervativní strany. I takzvaný thatcherismus mu připadal příliš moderní a radikální. A když v posledních letech přišly progresivní myšlenky i do této strany, zejména když stál v jejím čele David Cameron, Scruton veřejně vyhlásil svou porážku. Ale opět ani tu nenesl úkorně, nýbrž s lehkostí a humorem.

Jeho oponenti a nepřátelé čekali na jakékoli jeho chyby a selhání. A když se dočkali, tak je řádně zveličili. To byl i případ dopisu adresovaného v roce 2002 tabákové firmě Japan Tobacco, ve kterém jejím manažerům nabídl, že bude ve svých textech za případnou finanční odměnu propagovat kouření.

Bylo to ve vyhrocené atmosféře, kdy se v Británii začínalo debatovat o zákazu kouření ve veřejných prostorách (přijatém o několik let později), a Scruton byl obviněn z konfliktu zájmů. O peníze pak nakonec přišel, když s ním kvůli tomu The Wall Street Journal a Financial Times rozvázaly smlouvy. Navíc se hájil tím, že přece nenabízel psát nic, co by si skutečně nemyslel. Tak proč by mělo být špatné si za to nechat zaplatit?

Ve svém pod kůži zažraném konzervatismu byl zároveň naivní. Mnohokrát se mu to v jeho konfliktech s progresivisty vymstilo, naposled loni na jaře, když poskytl rozhovor levicovému týdeníku New Statesman. V něm byly citovány jeho údajně antisemitské a rasistické výroky. Později se však ze zveřejněného záznamu rozhovoru ukázalo, že je autor textu – zástupce šéfredaktora – úmyslně překroutil.

Nedočkal se mnoha formálních uznání, tím největším asi bylo udělení rytířského titulu v roce 2016. Titul „Sir” mu nepochybně udělal radost, ale za důležitější považoval radosti života: trávit čas s rodinou na své farmě, občas se zúčastnit honu na lišku a především číst knihy. To dle svých slov miloval nade vše.

K Česku si udržel výjimečný vztah, jezdil sem i na dovolenou. V roce 2013 napsal do svého diáře v týdeníku The Spectator o setkání s divadelníkem Petrem Oslzlým: „Strávili jsme pěkný večer. Vzpomínali jsme na časy undergroundu a přeli se o to, jestli má Divadlo Husa na provázku uvést satiru o opileckému prezidentu Zemanovi, nebo jestli ten už je satirou sám o sobě.”

V textu Má intelektuální identita o sobě napsal: „Mám problémy s identitou? Nemyslím si. Jsem francouzský intelektuál, narozen jako Angličan, německý romantik, loajální občan amerického státu Virginie a český patriot, a jak píše Sylvia Plathová, možná i trochu Žid.” Roger Scruton zemřel v neděli 12. ledna 2020 ve věku 75 let.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené