Hlavní obsah

Šest let války o Donbas. Nezapomeňte na nás, vzkazují z vesnice na frontě

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Naděžda, Olha a Galina. Obyvatelky vesnice Vodjane nedaleko Doněcku.

6. 4. 7:00

Válka na východní Ukrajině začala přesně před šesti lety. Přinášíme první díl ze série reportáží o životě v ukrajinských vesnicích, které leží přímo na frontové linii.

Článek

Reportér a fotoreportér Seznam Zpráv navštívili Donbas na začátku března, ještě před propuknutím koronavirové krize.

„Ty už jsi tu někdy byl? Přijde mi, že tě znám!“ Slova na uvítanou od sedmdesátnice Ljuby. Bydlí v malém domku v ukrajinské vesnici Vodjane.

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Na prahu svého domu nás ve vesnici Vodjane přivítala paní Ljuba.

Od donbaské bojové linie dělí její blátivou ulici jen řada domů a dvě pole. Z horní cesty jsou dokonce v dálce vidět ruiny letiště v Doněcku, o které se vedly líté boje. Zničený areál teď drží proruští separatisté.

Před válkou prý měli lidé ve Vodjaném všechno. „Byla tu nemocnice, byl tu obchod, školka. A teď tu není nic. Jen staří lidé, bez nemocnice a autobusového spojení,“ vyjmenovává smutně Ljuba.

„My jsme místní aktivistky!“ vstupuje najednou do našeho rozhovoru energická Olha, která přišla k Ljubě na zahrádku se svou sousedkou Galinou. Na hlavě mají nápadný pestrobarevný šátek.

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Nosit pestrobarevný šátek je místní folklór - čím výraznější, tím lepší. Tenhle patří paní Olze.

Olze je 58, její přítelkyně je o čtyři roky starší. Vesnici neopustily ani při nejtvrdších bojích a teď bojují za to, aby se situace lidí zlepšila.

Obě ženy se nás hned ujmou a nabízejí prohlídku celé jejich vesnice, ve které před válkou žilo kolem tisícovky lidí. Po roce 2014 se obec vylidnila, zůstalo tu jen 17 obyvatel. Po letech se část obyvatel vrátila.

„Staří lidé si finančně nemohli dovolit žít jinde, proto se vrátili. Mladí ale odešli, není tu doprava ani práce,“ vysvětluje Olha. Záhy se k naší skupince připojuje ještě sousedka Naděžda. I ona má na hlavě nápadný šátek.

Počet lidí se ve Vodjaném ustálil na zhruba 70 ženách a 50 mužích. Chleba jim dováží dvakrát týdně. Dodávka ale leckdy vypadne, autu totiž z různých bezpečnostních důvodů nedovolí vjezd ukrajinská armáda. Ve vesnici ale nechybí jen základní potraviny, lidé se tu museli po roce 2014 tři roky obejít bez elektřiny. Vedení se podařilo obnovit až v roce 2017.

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Paní Nadja. Ve Vodjaném dala s pomocí humanitárních organizací do kupy svůj poničený dům. Je sama, nedávno jí tragicky zemřela matka, manžela už nemá. Bydlí několik metrů od minového pole.

I když název Vodjane odkazuje na vodu, mokřady a jezera, kterých je na území Donbasu spousta, lidem ve vesnici žádná voda z kohoutků neteče. Dřív proudila vodovodem z blízkého Doněcku, dnešního hlavního města samozvané Doněcké lidové republiky. Trubky ale zničily před šesti lety boje.

Lidé jsou od té doby odkázaní na omezené množství užitkové vody z místní studny. Pitnou vodu jim pravidelně ve čtvrtek dováží dvě cisterny vypravené českou organizací Člověk v tísni. „Pomohli nám i opravit poničené domy, střechy a okna. Teď nám přivážejí vodu. Jsme humanitárním organizacím moc vděční! Zachraňují nám život,“ opakuje Galina znovu a znovu.

Když během našeho rozhovoru několikrát z dálky zazní dunivý zvuk minometné palby, ženy nedají nic znát. Na podobné rány jsou zvyklé, slýchají je totiž denně. „Hlavně ráno a večer,“ říká k tomu Olha.

Galina pak zažertuje, že je to už takový místní budíček a večerníček na dobré ráno a dobrou noc. Minometná palba se ale v minulosti nevyhnula ani přímo obci Vodjane. Rodinné domky jsou tu často poškozené, mnohé úplně zničené a opuštěné.

Separatisté nejspíš mířili na ukrajinské vojáky, kteří se ubytovali v domech, jejichž původní majitelé buď zabily střely, nebo místo opustili. Vůbec poprvé se stala vesnice cílem, když sem dorazily ukrajinské tanky.

Olha s Galinou na úřady dlouho tlačily, aby se vojáci kvůli bezpečnosti obce přestěhovali jinam. To se nakonec povedlo a armáda se posunula na konec ulice. Domy po vojácích zůstaly úplně vybydlené a vyrabované.

Sedmapadesátileté Naděždě vojáci vjeli přímo na dvůr a vyvrátili přitom zavřená vrata i se sloupy a ubytovali se v jednom ze dvou jejích domků. Poté, co ovdověla, žije tu už jen se psem Žulkou a slepicemi. Poškozený dům s pomocí dává dohromady.

Z oken kouká Naděžda na pole, které leží ladem. Důvod je patrný, až když člověk pořádně zamžourá a zaostří na cedulky varující před minami. V rovině dva kilometry za nimi už je území, které Kyjev nemá pod kontrolou. „Nejspíš se teď na nás dívají z doněckého letiště dalekohledem. Slýcháme tu i drony. Vždycky to znamená, že v noci bude ostřelování,“ líčí jedna z trojice sousedek a ukazuje šrapnely vyskládané před domem.

Co vlastně lidé dělají celý den v místě, kde prakticky nic není? „Máme krávu, tak se staráme o ni a pěstujeme zeleninu na zahrádkách,“ říká Olha. Krávu, jejíž mléko občas i prodávají, ale nemají dlouho. Ta předchozí jim zahynula při ostřelování a na novou jim přispěl Červený kříž.

Ani jedna z místních žen není optimistka. Za celých šest let války tu prý nebyl jediný politik a úřady se o ně nestarají, a dokonce ani nic neslibují. „Stát se už 6 let nezajímá, nikdo se nestará, nic se nemění. Jen tu přežíváme, nevidíme žádnou budoucnost. Chceme tu jen nějak dožít,“ říká Galina zlomeně.

Z jednoho domu ještě vybíhá starší paní s uhrančivýma poměnkovýma očima, na sobě má modrou květovanou zástěru a nezbytný šátek. „Nezapomeňte na nás!“ volá za námi.

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené