Hlavní obsah

Smutný trend z Linky bezpečí: Děti trpí na duši, přibývá sebepoškozování

Víkendový rozhovor: 25 let Linky bezpečí v rozhovoru s její vedoucí Kateřinou Liškovou. (Video: Veronika Kubíčková)

2. 11. 2019 10:00

Linka v Česku funguje už 25 let. Jen loni se na operátory obrátilo skoro sto šedesát tisíc lidí, hlavně dětí. Většinou si neví rady s tím, jak se vypořádat se šikanou, a to i s tou na internetu. Denně jich kvůli tomuto problému volá více než pět set.

Článek

Za čtvrtstoletí své existence eviduje Linka bezpečí přes deset milionů kontaktů. „Nechtěla bych říct, že to je přímo počet dětí, protože některé volají opakovaně, ale i tak je to opravdu obrovské číslo,“ říká na okraj rozhovoru pro TV Seznam Kateřina Lišková, vedoucí Linky bezpečí.

Vy sama jste na lince pracovala řadu let. Jak se s časem mění problémy dětí?

Vyvíjí se. V současné době se nám objevují trendy spojené s internetem, sociálními sítěmi. Před tím čtvrtstoletím nic takového neexistovalo. Ještě mám v paměti služby, kdy děti neměly mobilní telefony, takže samozřejmě nebyly ani na příjmu, přes noc bývaly služby klidnější. Takže se nám proměnily také směny.

V prvopočátku se linka hodně zaměřovala na děti týrané, zneužívané. Postupem času se na nás zvykly obracet děti i s čímkoli jiným. Hodně to byly rodinné problémy, byla to ale také problematika sexuálního vyzrávání, což hodně souvisí s věkovou kategorií, která se na nás obrací.

V současné době bych řekla, že je takový smutný trend, že se na nás lidé obrací hodně kvůli psychickým potížím. A velmi časté je sebepoškozování.

Vidíte nějakou souvislost mezi tím, jak je v současné době kladen stále větší důraz na výkon, na to, aby člověk byl silná osobnost, aby měl ostré lokty, dokázal se prosadit, a tím, jak přibývá šikany?

Nevidím nutně spojitost mezi tímto tlakem a šikanou. Ale rozhodně vnímám spojitost v tom, jaké jsou kladeny nároky na děti a jaká je jejich schopnost zvládnout zátěžové situace. Tato schopnost je hodně vázaná na výchovu. Na výchovné styly, které se v současnosti ve společnosti objevují. Přes nějaké hodně protektivní rodiče, kteří hodně učesávají svým dětem cestičku a ty děti pak nejsou schopny zvládnout běžnou zátěž, kterou jsme my běžně zvládat musely.

Rodiče dnes mají své děti pod daleko větší kontrolou – právě přes mobilní telefony a různé aplikace. Ale pak někdy nejsou schopny zvládat běžnou každodenní zátěž. A daleko častěji se uchylují k až nezdravým způsobům vyrovnávání se s napětím, což je například i sebepoškozování.

Dá se říci, jak často je na vině rodič? Že klade na děti příliš velké nároky?

Nechtěla bych zavalit rodiče nějakým pocitem viny. Ale samozřejmě děti v rodinném prostředí vyrůstají, z rodinného prostředí vycházejí a rodinné prostředí na ně také klade nějaké nároky. Vysoké nároky jistě jsou jedním z prvků, které přispívají k tomu, že se dítě necítí dobře.

Pak se můžeme bavit o rozpadu tradiční rodiny. V současné době, kdy je spousta rodin v rozvodových a situacích, tak dítě ztrácí pocit nějakého bazálního bezpečí. Zase je to něco, co rodiče tak úplně neovlivní. Není to tak, že by to dělali schválně, že by záměrně vyvíjeli tlak na dítě. Ale ono v tom žije a nějak ho to ovlivní do dalšího života.

Linka bezpečí natáčí vlastní informační spoty. Nový klip je zaměřen na sebepoškozování. Dívka v něm volá na linku a ptá se po informacích pro svou kamarádku, byť ubližuje sama sobě. Je to časný fenomén, že se děti stydí promluvit za sebe a schovávají se za někoho jiného?

Neřekla bych, že se stydí. Jde spíše o obranný mechanismus. Ony si mapují terén, potřebují získat důvěru v naši službu. Je to také o tom, co zvládnou, co unesou. Protože zrovna sebepoškozování je většinou spojeno s nějakým traumatickým zážitkem, náročnou životní situací, o které se špatně hovoří. Takže ony si musí také třeba vyzkoušet, jestli to půjde. A přes toho kamaráda, přestože se schovám za někoho jiného, je snazší ty věci pojmenovat. Snazší než si vlastně přiznat, že to je moje, v čem já žiji. Je to taková jejich obrana, aby to zvládly.

Proč jste vlastně přišli s touto kampaní, s tímto pasivním poradenstvím?

Prvotní nápad vznikl proto, že si uvědomujeme, že děti, které se na nás obrátí, jsou jenom špičkou ledovce. Zrovna třeba o tématu sebepoškozování víme, že se s tím spousta lidí nikomu nesvěří. Ani na tu linku by nezavolali. Říkali jsme si, že je dobré těmto lidem nabídnout alespoň základní poradenství, co s tím mohou dělat, kam mají jít.

Jak dál nakládáte s informacemi, které od dítěte získáte? Je to třeba tak, že se mu snažíte dát i doporučení: jestli věříš svým rodičům, obrať se na ně, protože oni jsou ti nejblíž, oni ti budou rozumět, oni tě pochopí? Nebo pokud jde třeba o něco, co nese známky trestného činu, říkáte jim: běž s tím na policii?

Hodně záleží na tom, co to je za problém, s čím to děcko přichází. Primárně se snažíme, aby děti ty věci sdílely se svými rodiči. Oni jsou přesně ti nejbližší, kteří by jim měli chtít pomoct.

Musím říct, že pro mě jsou některé děti malí hrdinové v tom smyslu, že velmi často říkají, proč za těmi rodiči nejdou. Protože je nechtějí zatěžovat, protože jim nechtějí přidělávat starosti. Protože vidí, co všechno musí rodiče během dne zvládnout, zařídit. Přece já jim ještě nebudu přitěžovat tím, že se mám mizerně? U toho si říkám, že přeci každý normální rodič, který má své dítě rád, mu hlavně bude chtít pomoct. A to se snažíme dětem ukázat. Pokud to v rodině funguje dobře, tak jít s problémem za nimi. To je to naše velké poselství.

Na druhou stranu pak jsou situace, kdy to fakt nejde. Děcko z nějakého důvodu nepřekročí svoji obavu, svůj stud nebo zkrátka i strach, jak by na to rodiče zareagovali. Také jsou situace, kdy děti už mají špatnou zkušenost, kdy rodičům zkusili něco říct, ale oni na to nezareagovali podle jejich představ. A pak už mají pocit, že za nimi znovu nepůjdou, protože to neklaplo. Snažíme se poradit, kde najít pomoc jinde.

Když se podíváme obecně, kdo z vaší zkušenosti bývá nejčastěji agresorem, tím, kdo ubližuje? Šlo třeba o děti, které samy měly problémy v rodině, které samy byly trestány nebo nedej bože fyzicky týrány, a snaží se tímto způsobem tu nepříjemnou zkušenost ze sebe dostat?

Pokud máte na mysli agresory v dětském kolektivu, spolužáky v rámci šikany, tak bohužel se ukazuje, že to bývají děti, které samy takový zážitek mají. Samy žijí v prostředí, kde je takové chování vlastně běžné. A pro děcko je pak normou, je to nějaký model: Takhle to u nás funguje, takhle se mohu chovat ke svým spolužákům. Protože to jinak nezná. Samozřejmě to může být také tím, jak ty děti jsou samy traumatizované, tak si trošku najdou nějakou oběť, na které se mohou samy vybít.

Máte zřízenou i Rodičovskou linku. Jak ta přesně funguje a s čím se tam rodiče obrací?

Ano, máme Rodičovskou linku, jenom bych to trošku rozšířila, že není jen pro rodiče. Ono to trošku zavádí tím názvem, ale je to vlastně pro všechny dospělé, kteří se chtějí poradit v zájmu dítěte. Takže hodně se na tu linku obrací třeba pedagogové, školní psychologové, vlastně lidé, kteří s dětmi pracují. Vedoucí kroužku, když zjistí, že se u děcka něco děje.

Nicméně primárně se na ni určitě obracejí rodiče. Hodně řeší výchovné potíže dětí, chtějí se poradit právě v rámci výchovných stylů – jak na něj, jak s tím dítětem nejlépe zacházet, nejlépe vycházet. Obrací se na nás v situacích, kdy zjistí, že jejich dítěti je nějak ubližováno, že je třeba obětí šikany. Nebo třeba zjistí, že má po sobě nějaké jizvy, potřebuje se poradit, co s takovou situací má dělat, jak se k tomu jako rodič postavit.

Reklama

Doporučené