Jsem životaměnič. Kontrolované pití neexistuje, říká Rajnoch. Chce pomáhat

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Posadíme se k nazdobenému vánočnímu stromečku. K rozhovoru donese kávu. Punč si nedá. Je to pět let, co někdejší fotbalový reprezentant Jan Rajnoch skoncoval s alkoholem. Věří, že napořád. Odchovanec Sparty je vděčný, že po rozvodu nepřišel o dcery. Že zavčas změnil život.

Dělá experta pro stanici Oneplay sport, je předsedou Okresního fotbalového svazu Praha-západ, podniká. A chce pomáhat. Proto s dalším bývalým fotbalistou Ondřejem Vaňkem rozjíždí projekt Sportovec 2.0, který se má komplexně zabývat démony, jež požírají duše profesionálních sportovců hlavně poté, co zhasnou světla reflektorů.

Chodíte na vánoční večírky?

Chodím. Je tam jiná atmosféra než ta pracovní. Protože nepiji, mám i pak čistou hlavu. Stačí mi na akci být dvě, tři hoďky, potom odcházím. Jsem ve věku, kdy si uvědomuji vlastní hodnoty. Vybírám si, s kým budu trávit čas.

Dáváte si pozor, abyste ho netrávil s toxickými lidmi?

To je právě ono. Snažím se být s dětmi, nebo když potřebuji, také si odpočinout, jít do sauny.

Alkohol nepijete pět let, od 7. ledna 2021. To jste mi řekl, že jste se podruhé narodil. Co se stalo?

Průser. Člověk musí vždycky padnout na dno. Pokud je silný, vylíže se z toho. Nebo ne a zůstane tam, nejsou jen pozitivní příklady. Kvůli alkoholu se staly věci, které nebyly dobré. Už jsem si řekl, že takhle můžu přijít také o děti, ale i sám o sebe. Pověděl jsem si: A dost!

Jak se vám změnil život?

Hodně. Je to spojené i se stárnutím. Není to jen o tom, že nepijete, ale také na sobě pracujete. Jak jste mluvil o těch toxických lidech, dnes je dokážu lépe rozeznat. Dost lidí se vám ze života odpojí, protože co si budeme povídat, o tom alkoholu to u nás je. Ale zase přišli noví, zajímaví lidé. Byla to kompletní změna. K lepšímu.

Život bez alkoholu je lepší, jiný?

Jiný a lepší.

V čem nejvíc?

Ve svobodě, v myšlení. Alkohol člověka brzdí, i když dát si jedno dvě piva je u nás společenská povinnost. Ale jde to i bez toho. Jsem šťastný, že jsem se takhle rozhodl. Jinak než vlastním rozhodnutím to nezlomíte. Třeba má někdo lepší život s alkoholem, ale ten můj bez alkoholu je čistší, ucelenější, organizovanější. Pomohlo mi to také ve hledání smyslu života po hráčské kariéře. Kdybych pil a pořád se to stupňovalo, tak bych ho nenašel.

Byly za těch pět let chvíle, kdy jste měl blízko k tomu dát si panáka?

Neměl jsem k tomu blízko, protože jsem se opravdu rozhodl to ukončit a mít život bez alkoholu. Chuť máte, pivo mi chutnalo, ale vím, že mi to nedělá dobře a chci mít šťastný život. Doktor Bém, ke kterému chodím do dneška, mi řekl: Máte dvě možnosti – buď pojedete dál s alkoholem a může vás to zničit, nebo s tím seknete a věřím, že budete mít šťastný život. Nejde nic mezi, žádné kontrolované pití. Neříkám, že jsem pil každý den, ale uměl jsem to táhnout do konce. Musím panu Bémovi dát za pravdu.

První tři měsíce jste měl v mlze. Ty byly nejtěžší?

Nesl jsem si následky toho, co jsem dělal. Bylo to spojené i s odchodem od rodiny. Začátek nového života, komplet.

Jaký máte vztah s dcerami?

Super. S exmanželkou vycházíme v pohodě, máme střídavou péči. Musím to zaklepat. Máme spolu dvě krásné děti, máme lepší vztah než v manželství. Když ti dva k sobě nepatří, je lepší i pro děti žít odděleně než vytvářet zkažené prostředí.

Je pro vás největší výhra, že jste o dcery nepřišel?

Jednoznačně. To nemá cenu dál komentovat. Jsou pro mě všechno.

Vzal vám alkohol něco?

Ztráty se mohou počítat, ale tak to neberu. Vždy je to zkušenost, ponaučení, abyste neopakoval chyby. Každý je dělá, blbci je opakují.

Ještě pořád fotbalové prostředí v Česku tak nějak tíhne k tomu pivu?

Spíš to už dnes trošku chybí, co slyším z mančaftů. Pořádně nikam nejdou. Ať si zajdou. Nedávno to řekl Lukáš Haraslín ze Sparty, že potřebuje po posledním zápase sezony vypnout, zajít na pivko. Na tom není nic špatného. My Čechoslováci to máme rádi. Jen si musíte umět říct, kdy je toho dost.

Vaše kariéra byla povedená, dostal jste se do zahraničí i reprezentace. Mohl jste dosáhnout i dál nebýt pití?

Při kariéře jsem si to neuvědomil, ale zpětně si mohu říct, že kdyby tam některé věci nebyly, mohlo to být ještě lepší. Kdybych měl tu hlavu, co mám teď… Ale není třeba ničeho litovat. Užil jsem si to. Fotbalu jsem dal maximum. Nic jsem nešidil a uměl jsem se i bavit. Dělal jsem všechno naplno.

Nejhůř vám bylo v turecké Ankaře, kde jste bojoval s depresemi?

Dařilo se nám, pak to spadlo do mínusu. Měnil se majitel, fotbal šel úplně do prčic. Zbyl jsem tam jediný z cizinců, nebyly peníze, hráči, prohrávali jsme, všechno špatně. Hodně to na mě padlo.

Reprezentant František Rajtoral si vzal v Turecku život, vy jste vyhledal pomoc. Za minutu dvanáct?

Musím říct, že jsem měl chvílemi také černé myšlenky. Naštěstí jsem to zvládnul. Kdybych nevyhledal pomoc, mohlo to do toho sklouznout. Našel jsem si paní psycholožku. A hlavně jsem to angažmá ukončil. V tu chvíli jsem na sobě začal pracovat víc.

Alkohol, nebo jiné závislosti, jsou v tuzemském fotbale stále velký problém?

Tlak na kluky je obrovský. V této době sociálních sítí ještě větší, než byl na nás. Přibývají zápasy. Očekávají se stoprocentní výkony. Hráči mnohem častěji i individuálně pracují s mentálními kouči, což je dobře, ale pořád je to velký problém, který se zvětšuje. A nemluví se o tom. Nejen při kariéře, ale hlavně po ní to může mít i katastrofální následky.

Proto o tom jako jeden z mála mluvíte otevřeně. Ozývají se vám fotbalisté s podobnými problémy, kterými jste si prošel?

Jo. Nejen z ligy, ale i z nižší úrovně. Pomáhá tomu i projekt Sportovec 2.0, který děláme s Ondrou Vaňkem. Ozvali se i známí hráči, které samozřejmě nechci jmenovat. Věřím, že jsem jim dokázal pomoct.

Jaké může být vlastně reálné číslo hráčů v lize se závislostmi na návykových látkách nebo gamblingu?

Číslo neznám, ale je jich dost.

Je těžké pro vrcholném výkonu vypnout hlavu?

Ano. Já tyhle úniky řešil alkoholem. Celý týden se připravujete na výkon, po něm vypnete i díky pivu. Opijete se, protože to potřebujete ze sebe dostat.

A je jedno, jestli jste fotbalistou české ligy nebo hokejistou NHL. Úniky bývají podobné - pivo, víno, prášky, kokain… Vám pomohl se z toho dostat také někdejší hráč NHL Petr Míka. Co vám poradil?

Nasměroval mě, protože si prošel tím stejným o pár let dřív. Strašně mi pomohl. Nasměroval mě k dobrému psychoterapeutovi, panu Vackovi, který teď spolupracuje na našem projektu.

Lidé jsou zvyklí chodit k fyzioterapeutovi, když je bolí tělo. Bolavá duše si zaslouží ještě větší péči.

Myslím si, že když je duše v pořádku, pak tělo nemá takový problém, i když všechno nemá psychosomatickou příčinu. Hlava je strašně důležitá. Možná víc než fyzično.

Jaké úniky byste sportovcům poradil?

Neexistuje univerzální rada. Někdo si udělá brzo rodinu. Je otázka, jestli by to bylo lepší, nebo horší, kdybych měl děti už v pětadvaceti. To nevíte. Ale dá se na to připravit, mít nachystanou hlavu, srovnat si priority včas, protože kariéra je krátká. Zranění ji může ukončit ze dne na den. Únik by měl hledat v sebevzdělání, v přípravě na období po kariéře.

Tak zní vaše rada?

Má rada tedy je přemýšlet nad tím, co bude potom. Ten šok po konci je velký. Sportovec žije v živém organismu a kabina mu chybí. Kdo tím neprošel, to nepochopí. Je to taková druhá rodina, která najednou není. Ztratíte smysl života, pak to člověk hledá v alkoholu, gamblingu, v sázkách a dalších věcech. Znám i spoustu kluků, kteří vydělali hromadu peněz, netrápilo je, že se musí honit za dalšími, ale neměli náplň. Před třemi lety za mnou přišel jeden hráč, velmi úspěšný, má spoustu peněz, ale byl úplně vyřízený. Bez energie, neměl smysl života. Smysl našel v rodině. Zase se směje.

Chybí hráčům po kariéře i mediální pozornost, adrenalin? Byli jste někdo a najednou se v pětatřiceti zhasne, je tu sportovní penze a zase tolik lidí už nezajímáte.

Nikoho nezajímáš a nic neumíš. Je to těžké, ale můžete se na to připravit aspoň finančně - spořit si, odkládat, investovat. Nejde to však u každého a pokaždé.

Už před čtyřmi lety jste mi říkal, že chcete udělat něco, co by pomohlo začlenit se sportovcům do normálního života po kariéře. Proto vzniká projekt Sportovec 2.0?

Pořád někomu pomáhám a teď za mnou přišel Ondra Vaněk, jestli nespojíme síly, protože si tím také prošel. Projekt vymýšlíme tak, aby hráče spojil už při kariéře, aby se učili finanční gramotnosti, pečovali o duševní zdraví, aby se nebáli říct si o pomoc. Sportovci se s tím svěří tomu, kdo si tím prošel. Ne trenérovi nebo vedení. Chceme vytvořit komunitu, kde budou různí odborníci i vzdělávací platformy. Přibrali jsme i někdejšího hokejistu Petra Tatíčka, který se věnuje mentálnímu koučinku. Vyvíjíme i aplikaci, která bude jen pro profisportovce. Sportovci mají výhodu v trénované vůli, tahu na bránu. Potřebují režim.

Který najednou není.

A někdo si ho sám nedokáže udělat. To není slabost. Je zvyklý poslouchat. Jako příklad mohu jmenovat Vencu Kadlece. Skončil na Viktorce, nevěděl, co dál. Řekl mi, že ho baví individuální tréninky, jaké tam dělal s útočníky. Podpořil jsem ho, ať to rozjede. Pověděl mi, že to dělá každý. Tak mu říkám, že to dělá každý, ale nedělá to Venca Kadlec. Rozjel si to a je spokojený. I děti se vás ptají, kam jdete do práce. Chcete něco dělat.

Přijde mi to jak fajn charitativní projekt. Může vám generovat i zisk?

Sháníme investory, partnery, kteří by nám mohli pomoct, protože do toho dáváme vlastní peníze. Třeba sportovce i zaměstnat. Mohl by to být pro firmy CSR projekt. Je to přehlížené téma. Přehlíží se, že za tím pozlátkem je hodně tvrdá dřina a také tyhle problémy.

Mohou fotbalové kluby dělat víc v prevenci, ve vzdělání hráčů?

Snaží se, doba postoupila. I mentálních koučů je dnes hodně. Každý ho chce dělat. Chodil jsem k nějaké slečně, v pětadvaceti měla adiktologický diplom na závislosti, ale ze života nic. Nevěřil jsem jí, takže mi to nic nedalo. A takových koučů je kýbl. Potřebujete, aby ten člověk nemlel jen naučené fráze.

Jste činorodý. Po kariéře jste začal podnikat, funkcionařit, jste předsedou OFS Praha-západ, expertem stanice Oneplay sport. Našel jste se?

Jeden člověk mi řekl, že jsem takový životaměnič. Myslím, že tohle mám po své mámě. Dokážu lidem ukázat směr, což je strašně zvláštní, protože u sebe ho hledám. Ale i na tom pracuju. Viděl jsem se i v trenéřině, ale do toho se už necpu. Celá situace mě k tomu donutila, abych mohl být s dětmi. Otevřely se mi nové věci. Fotbal vidím z druhé strany. Děláme projekty pro mládež. Snažíme to prostředí kultivovat. To mě baví. Vím, že umím organizovat a vést lidi. Chci, aby tady za mnou něco zůstalo.

Na co jste nejvíc hrdý z hráčské kariéry?

Na reprezentaci. Vždy jsem o ní snil. Věřím, že když si za sny jdete, tak se splní. Ale musíte je mít.

O působení v Lecce pod trenérem Zemanem jste nesnil?

Měl jsem nabídku, ale rozhodl jsem se jinak. Jestli to bylo správné rozhodnutí, nezjistím. V Mladé Boleslavi jsme zažili krásné roky, dvakrát jsme hráli Evropskou ligu. Nelituju.

Je váš obličej dnes známější, než když jste hrával?

Určitě. Dřív byly za víkend v televizi dva zápasy, dnes máte multidimenzi. Práci na Oneplay mám rád. Už to bude deset let. Je to zase ten adrenalin. Stojím si za svým názorem, ale naučil jsem se ho víc kultivovat. Oprostil jsem se od reakcí na sítích a mám klid. Jestli mi chce někdo nadávat, tak do očí. Jen na Instagram dávám motivační věci, to mě baví. Hodně lidí mi píše, že jim to pomáhá. Základ je být autentický, abyste neztratil sám sebe.

Zajdete si k Tygrovi na minerálku s kamarády?

Jo, nemám s tím problém. Ale nevyhledávám to. V Plzni jsme měli turnaj legend. Poprvé v životě jsem byl v hospodě Na Spilce a nedal si pivo. Ale bylo to super. Dal jsem si vodu a pokecal s kluky. A po těch dvou, třech hodinách je lepší prostě odjet.

I proto jste prodal svůj podíl v pražské pivnici?

Nejsem typ do gastra, nejsem hospodský. Vždycky mě bavilo v hospodě spíš sedět a pít pivo, než ji provozovat. Je to obrovská řehole. Musíte tam být furt, jinak to nejde.

Co byste si přál, aby se událo v roce 2026?

Člověk nemládne, takže si přeju zdraví pro sebe i své blízké. Vlastně pro všechny. Přeji si také, aby se projekt na pomoc sportovcům posouval dál, protože pak tu zbude něco, na co budu hrdý.