Čeští fotbalisté: Jsme vyždímaní. Záhada, která zavání výmluvou

/Od zvláštního zpravodaje v USA/

Jeden příjemně propršený den jen lehce občerstvil vzduch. Jinak je dusno a horko pořád, když si nepustíte klimatizaci. V betonové džungli v kovbojském městě Fort Worth, kde se ubytovala fotbalová reprezentace, se vám ani nechce vyjít na ulici, protože po pár minutách vlažné chůze se po čele koulí krůpěje potu. Po půlhodinovém běhání kolem líné řeky Trinity ždímáte tričko i ponožky.

Jasně, texaské vedro je protivné, ale copak to má být důvod, proč Češi na mistrovství světa v zápasech tahají nohy?

„Zkuste si tady dvakrát přeběhnout hřiště a uvidíte, že není jednoduché presovat a hrát aktivně celý zápas jako třeba Slavia. Tady jsou ty podmínky trochu jiné,“ prohlásil trenérský asistent Jan Suchopárek, než fotbalisté znovu vyběhli do práce.

Po dni volna dorazili v sobotu dopoledne do tréninkového areálu v Mansfieldu jen hráči, kteří v posledním utkání nenastoupili nebo hráli méně než poločas. S výjimkou brankáře Matěje Kováře, který klasicky neopouštěl gólmanskou partičku.

Hlavní kouč Miroslav Koubek nasadil modrou kšiltovku a beze slov koncentrovaně hleděl, jak se náhradníci potí při přihrávkách mezi žlutými panáky, které asistenti zapíchali do trávníku. Pokud si dáte do kontextu, na kom reprezentace stála dřív, muselo vám přijít krajně divné, že na hřiště vidíte bývalého kapitána Tomáše Součka, českého krále posledního roku Pavla Šulce nebo Lukáše Provoda, nejlepšího hráče české ligy. Ti tři se vytratili ze sestavy, byť byli před šampionátem v kategorii důležitých.

Básnilo se o jejich fyzickém fondu, ale rázem jsou postradatelní.

Proč?

Jak je možné, že se prověřená fotbalová kvalita na mistrovství světa neprojevuje?

„Vím, kam míříte. Před baráží jsme měli myšlenku, cíl, osu týmu. Ale musely se udělat změny,“ prohlásil generální manažer Pavel Nedvěd, někdejší nejlepší fotbalista světa, když dorazil mezi novináře, aby obhájil svůj tým. Aby korigoval nepochopitelně pozitivní trenérova slova po remíze 1:1 s JAR. A zároveň aby se pokusil obrousit kritiku, která do mužstva buší ze všech stran.

Nedvěd nastavil vlastní záda. Kdo jiný, když ne on? A kdy, když ne teď?

Na poslední zápas proti Mexiku se poletí na posvátný Aztécký stadion pro zázrak. Musí se vyhrát, jiná varianta neexistuje. Proto bylo během Nedvědova vystoupení patrné, jak vážná je to situace. Byť se sám na úvod snažil o vtip: „Bude to trvat jedenáct minut, protože jsem hrával s jedenáctkou. Nevadí?“

Ale zpátky k problému. V české lize najdete jediného domácího hráče, který s míčem dokáže přesprintovat soupeře. Jmenuje se Provod a kope za Slavii. Jenže na šampionátu vyloženě tápe. Všudybyla Šulce po první sezoně v Lyonu velebila celá francouzská liga a také on je stínem sebe sama. O Součkově energii se netřeba bavit, v celé Premier League není poslední roky mnoho pilnějších hráčů.

Jenže na turnaji se zatím nechytají.

Všichni tři se po zkažené premiéře s Jižní Koreou (1:2) posadili mezi náhradníky. Jejich nástupci působili svěžeji, ale ne zase o moc. Ostatně jako celý tým, který byl proti Jihoafričanům po dlouhé minuty znovu mátožný. Stáhl se na obrannou barikádu, odkud se mu nechtělo vpřed. Těžko to mohla být taktika, spíš chyběly síly. Nebo chuť? Odvaha?

Když zápas hodnotil kapitán Ladislav Krejčí, dalo se v jeho smutné tváři i zvolených slovech leccos vypozorovat: Jsme utahaní, tréninky v horkém Texasu nás vyčerpaly, nemáme z čeho brát.

„Při bránění jsme spadli strašně hluboko a možná to vypadalo, že nemáme sílu, přitom v komplexu jsme naběhali o šest kilometrů víc než Jihoafričané, což je dost. Horší jsou data sprinterská. Tam zaostáváme,“ konstatoval Nedvěd, který jako fotbalista býval esencí dynamiky a nepoddajnosti. Přesný opak toho, co u českého týmu sledujeme na šampionátu. Ale proč, když mundial je vrchol všeho fotbalového snažení?

Zatímco v drtivě většině světových zápasů vás baví přímočaré akce, drzé kličky a bleskové přepínání mezi obranou a útokem, národní tým zatím přináší především pasivitu. Otázkou je, co ji způsobuje. Opravdu únava z příliš náročných tréninků? Asistent Suchopárek reagoval: „To je slovo do pranice. Nemyslím si, že by naše tréninky byly delší než 70 až 75 minut. Myslím si, že kdybychom vyhráli, tak se tohle téma vůbec neobjeví.“

Možná ne, jenže Češi nevyhráli. Mají jeden bod ze dvou duelů, JAR patří k nejslabším účastníkům turnaje. Takže se teď česká únava řeší tuplovaně.

Důvodů, proč český tým působí zmoženě, je víc. Zároveň o každém můžeme polemizovat jestli je opravdu tím nejdůležitějším. U parného Dallasu, konkrétně ve městě Frisco, trénují taky Švédové, kteří v úvodním zápase rozprášili 5:1 Tunisko. Ve druhém sice stejným poměrem podlehli vybičovaným Nizozemcům, ale kdo ten zápas viděl, těžko chápal skóre. Švédský tým víc střílel, víc držel míč, kopal víc rohů, jen byl ve srovnání s protivníkem vyloženě neefektivní.

Nedá se popřít, že Češi chytili nesmírně složitou logistickou misi, kterou po vydřeném postupu z baráže nemohli nijak ovlivnit. Ve skupině nalétají přes osm tisíc kilometrů. A to nepočítáme samotnou cestu do Ameriky a zvyk na jiné časové pásmo. K tomu základna v Texasu, tři přelety, tři návraty, v Mexiku dvakrát ohromná nadmořská výška, na kterou si tělo nemá šanci zvyknout. Ale nemůže to být výmluva.

Faktem je, že se koná nejnáročnější šampionát z pohledu cestování a-  únava fotbalistů by se dala chápat, pokud by brzdila i další reprezentační týmy.

Ale nebrzdí. Na rozdíl od Koubkových svěřenců.