Italský fotbal na dně. Znovu bude chybět na MS, chřadne i slavná liga

Psal se devátý červen 2006. Olympijský stadion v Berlíně ležel Itálii u nohou. Svěřenci Marcella Lippiho se právě stali mistry světa.

Počtvrté v historii, více titulů má jen Brazílie.

Italové porazili ve fotbalovém thrilleru Francii.

Zinedine Zidane odcházel jako spráskaný pes, protože kvůli osobním urážkám neudržel nervy a hlavou ťuknul do provokujícího stopera Marca Materazziho. Gianluigi Buffon nebo Andrea Pirlo patřili mezi nejlepší hráče planety. Kapitán týmu Fabio Cannavaro dokonce získal Zlatý míč. Už jako stoper Realu Madrid, který si ho vyhlédl a hodlal z něho udělat reklamní značku.

O 20 let později je italský reprezentační fotbal v troskách.

Na turnajích v letech 2010 a 2014 mužstvo ani nepostoupilo ze skupiny, na poslední tři světové šampionáty se neprobojovalo vůbec. Stejně jako v Rusku a Kataru, i v Americe se velký mundial odehraje bez Italů.

„Tohle je apokalypsa. Třetí noční můra v řadě, ještě horší než dvě předchozí. Tohle už ani není šokující, stala se z toho norma. Vyroste nám celá generace fanoušků, co nikdy neviděla Itálii na mistrovství světa,“ nebral si servítky deník Gazzetta dello Sport.

Nejslavnější italské noviny La Repubblica navázaly: „Národní ostuda. Dvacet let po zlatu z mistrovství světa jen samý trapas. Tragédie se stala pro Itálii standardem. Tahle porážka není selháním našeho projektu. Ukázala, že jsme vůbec žádný neměli.“

„Jsem v reprezentaci devět let a nikdy jsem nehrál na mistrovství světa. Je to noční můra,“ vzlykal do televizních mikrofonů obránce Leonardo Spinazzola, jeden z nejlepších hráčů zlatého Eura 2020. Bylo mu třiatřicet a na mistrovství světa si už nejspíš nikdy nezakope.

Po penaltové blamáži s Bosnou byl mimochodem jediným hráčem, který našel odvahu před novináře předstoupit.

Trenér Gennaro Gattuso, bývalý nemilosrdný záložník, pak na tiskové konferenci těžko hledal slova. Fanouškům se omluvil za nepostup na mistrovství světa, hráče ale za výkon pochválil. O pár dnů později ve funkci skončil. Stejně jako manažer Gianluigi Buffon a nakonec i prezident italského svazu Gabriele Gravina. Ve funkci byl necelých osm let. Fiasko v minulé evropské baráži ještě přežil, další průšvih ho stál místo.

„Není čas něco přebudovávat. Musíme to celé zničit. Všechno. A začít znovu,“ vyzýval Daniele Adani, bývalý stoper Interu či Fiorentiny.

Část odpovědných osob odešla, hledá se nový šéf svazu i trenér reprezentace. Snílci volají po angažmá Pepa Guardioly – po vzoru Brazilců, kteří k národnímu týmu přivedli Carla Ancelottiho, další ikonickou značku.

Realisté vybírají z dostupných italských trenérů. A ti kriticky uvažující jen cynicky poznamenají: Jestli se nezmění celý systém, je úplně jedno, kdo reprezentaci povede.

Šance na změnu tu už přitom v minulosti byla.

Když Itálie vyhořela na šampionátu v roce 2010, tehdejší svazový prezident zavolal do služby jméno, které patří k nejslavnějším. Robert Baggio, někdejší útočník a nešťastný hrdina finále MS 1994 (ve finále proti Brazílii neproměnil penaltu), se ujal funkce ředitele technického úseku. Jeho úkolem bylo nastavit procesy tak, aby se podobný kolaps neopakoval.

Muž, jenž proslul božským copánkem, vzal novou práci svědomitě. Na konci roku 2011 svazu představil dokument s názvem Utváření nové budoucnosti. Čítal neuvěřitelných 900 stran.

A popsal v něm úplně všechno.

Jak by se měli mladí fotbalisté učit práci s míčem. Jakou část tréninku by měla zabírat fyzická a taktická stránka a jakou rozvoj individuálních dovedností. Navrhl strukturu akademií a mládežnických reprezentací, doporučil vybudování speciálních, svazem dotovaných škol, kde by spolu mladí hráči studovali a zároveň hráli fotbal.

Schůzka, na které svůj plán představil tehdejšímu svazovému vedení, trvala pouhých patnáct minut. Všechno bylo odmítnuto, svaz se do revolučních změn pouštět nechtěl. Baggio pak znechuceně rezignoval a z italského fotbalu se stáhl.

„Chtěl jsem se pustit do práce, na kterou mě najali, ale nebylo mi to umožněno. Můj projekt smetli ze stolu. A na rozvoj mládeže a akademií jsem nedostal ani penny,“ postěžoval si někdejší špílmachr.

Na patnáct let starou kauzu vzpomínají italští fanoušci s trpkostí. Přáli by si, aby se k nápadům, které představil Baggio, nové vedení vrátilo.

Otázkou je, kdo bude v čele.

Příznivci calcia, jak se na Apeninském poloostrově fotbalu říká, zmiňují jména jako Paolo Maldini či Alessandro Del Piero. Ikony spojené s úspěchy na klubové i reprezentační úrovni. Borci, kteří platí za inteligentní a manažersky schopné jedince s funkcionářskými zkušenostmi. Ať bude ale zvolen kdokoliv, čeká ho neskutečné množství práce.

„Italskému fotbalu chybí intenzita, dynamika, atletičnost, nasazení, nápaditost. A proto nemá žádné hráče světové třídy,“ poví nekompromisně Philipp Lahm, bývalý respektovaný kapitán Bayernu Mnichov i německých mistrů světa.

Výsledky mu dávají za pravdu. Nejde jen o národní tým – mezi semifinalisty všech tří evropských pohárových soutěží nenajdete jediné italské mužstvo. Do osmifinále Ligy mistrů se ze Serie A dostala jen Atalanta Bergamo, když v předkole play off těsně přetlačila Dortmund.

Chcete další statistiku? V ligové fázi aktuálního ročníku Champions League padlo celkem 487 branek. Italové jich dali osm. Přibližně jedno a půl procenta. Šílené.

Snad s výjimkou šikovného záložníka Sandra Tonaliho v Newcastlu a stopera Alessandra Bastoniho z Interu na světě nenajdete italského hráče, který by snesl označení hvězda. Brankáře Donnarummu z Manchesteru City nechme stranou, neboť mezi tyčemi Italové krizi nepociťují.

Proč v italské nejvyšší soutěži chybí domácí fotbalisté prvotřídní kvality?

Protože se tam nemají jak zrodit. I potenciální diamant musí dostat čas a prostor.

„V Itálii by třeba Lamine Yamal nebo Jamal Musiala, největší talenti ze svých ročníků, nastupovali v nižších soutěžích. Řekli by jim, že nemají dostatek zkušeností. Spousta koučů chce pořád především neprohrát, a ne vyhrát. Tahle kultura je drží zpátky. Týmy hrají se strachem, výsledky pak všichni vidíme,“ myslí si Jürgen Klinsmann, někdejší kanonýr německé reprezentace a útočník Interu Milán.

Téměř sedmdesát procent fotbalistů v italské lize jsou cizinci. Pro srovnání, ve Francii je zahraničních hráčů 48 procent, ve španělské La Lize 39 procent. 

Další statistika je pak naprosto šokující.

V žebříčku, který zkoumá počet minut, které ligy dávají hráčům do 21 let, je italská nejvyšší soutěž na 49. místě!

Z padesáti, kde se to měří.

Jde přitom o strukturální problém – mezi dvaceti prvoligovými celky nenajdete jediný, který by fotbalistům kategorie U-21 věnoval aspoň deset procent celkových minut. V tom je zase Serie A ojedinělá mezi top 10 nejlepšími ligami, včetně Česka.

Jinými slovy, raději vsadí na třicetiletého rutinéra než na slibného mladíka. A než dát smlouvu naději se vztahem k rodné zemi, přivedou průměrného cizince odjinud. K tomu kluby navíc vedly i politické důvody.

Decreto crescita, neboli dekret o růstu. Daňový zákon na první pohled nesouvisející s fotbalem, který však měl velký vliv na složení kádrů italských mužstev. Platil od roku 2019 a přinesl výrazné daňové zvýhodnění pro pracovníky ze zahraničí. Důvod byl jasný: přilákat do Itálie novou pracovní sílu, zvednout ekonomiku a zvýšit konkurenceschopnost oproti jiným zemím.

Zákon se ovšem vztahoval na všechny pracovníky z ciziny. Tedy i na fotbalisty. Pro kluby tak bylo najednou mnohem výhodnější přivést borce odjinud než podepsat smlouvu s domácím hráčem.

„Dejme tomu, že jste se s fotbalistou domluvili na pěti milionech eur čistého ročně. Hráč ze zahraničí vás tak díky Decreto crescita vyšel na šest a půl milionu. Zatímco Ital by vás při stejných podmínkách stál 9,25 milionů hrubého. Co si vyberete?“ vysvětluje novinář Oliver Fischer.

Dekret byl po pěti letech zrušen, ale jen u nových příchodů. Při prodlužování smluv s již podepsanými hráči lze daňová zvýhodnění nadále využívat. I proto jsou více než dvě třetiny ligy tvořeny zahraničními fotbalisty. A většinou ne extra kvalitními.

Italský fotbal chátrá, což platí doslova i o jeho stadionech. To, co na světovém šampionátu 1990 vypadalo k světu, spíše budí hrůzu. A hrdý fotbalový národ to klidně může stát i pořadatelství mistrovství Evropy.

Turnaj 2032 byl přiklepnut Itálii a Turecku, prezident UEFA Aleksander Čeferin dal ale jasně najevo, že to tak nakonec vůbec být nemusí. Z pěti italských stadionů, na nichž se má turnaj hrát, kritériím nyní vyhovuje jen stánek Juventusu.

„Jestli se to nezmění, Itálie šampionát pořádat nebude. Možná by se zdejší politici mohli zamyslet nad tím, proč je tu fotbalová infrastruktura jedna z nejhorších v Evropě,“ varuje Čeferin.

Podporu naopak Itálie dostala z nečekaných míst.

Zvláštní zmocněnec amerického prezidenta Donalda Trumpa vyslovil přání, aby Italové na blížícím se MS nahradili Írán. Vrcholné politiky a funkcionáře tím ale nepotěšil. Ministr sportu, šéf italského olympijského výboru i ministr hospodářství se shodli, že nejde o povedený návrh a tým se má kvalifikovat na hřišti.

Na nového prezidenta svazu i kouče národního týmu teď čeká velmi náročná mise. Tři vynechané světové šampionáty v řadě nejsou dílem smůly nebo náhody, ale dlouhodobého usnutí na vavřínech. A povedené mistrovství Evropy za covidu, kdy kouč Roberto Mancini vytěžil z odcházející italské generace maximum, bylo jen falešnou nadějí.

„V konečném důsledku nám výhra na Euru vlastně ublížila. Jakoukoliv přestavbu nebo změnu myšlení odložila o několik let,“ myslí si Marco Messina, analytik italské ligy na televizi CBS.

Tenhle budíček už Italové přeslechnout nemůžou. Je třeba dát se do práce. Jinak budou své velké fotbalové chvíle sledovat už jen na archivních záběrech z videokazet.