Nejkrásnější slávistická pomlázka. Návrat červenobílých dresů v roce 1956

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Červenobílá kombinace dresů s červenou (nikoli rudou) hvězdou na srdci posazenou na jeden cíp patří ke Slavii Praha, nejstaršímu českému aktivnímu klubu, nesmazatelně už od jeho založení v roce 1892.

V nich zažila největší úspěchy, dobytí Středoevropského poháru v roce 1938, semifinále Poháru UEFA v ročníku 1995/1996, dvě vystoupení v Lize mistrů. A všechny domácí tituly, protože v době, kdy je nosit nesměla (1953–1956), žádný nezískala.

Bylo však krušné už zmiňované období, kdy jakožto symbol buržoazních přežitků je hráči navlékat nesměli, mocenské síly totalitního režimu je dokonce zabavily, uchovaly se jen dvě sady, které doma tajně ukrýval pod slamníkem správce inventáře Karel Sehnoutka.

Slávistické ztráty po komunistickém puči v roce 1948 byly obrovské. Nejprve přišla o hráče, když povinně musela polovina kádru narukovat do nově vzniklého vojenského klubu Dukla Praha (tehdy ATK – Armádní tělovýchovný klub), největší hvězda nedostižný kanonýr Josef Bican odešel budovat beztřídní společnost do druholigových Vítkovic.

Přišla o název, nejprve se celá československá socialistická tělovýchova sjednotila pod Sokol, o rok později přiskočil název Dynamo a očekávalo se, že podle sovětského vzoru přejde oddíl pod policejní složku. V roce 1953 už Slavia zmizela definitivně, tradiční jméno se vrátilo až v roce 1965.

Přišla o svůj stadion na Letné, kde se usídlila dřív než letitý sok Sparta. Pozemky v roce 1950 ustoupily plánované grandiózní výstavbě socialistických objektů, součástí letenského parku byla i socha sovětského komunistického pohlavára Stalina.

Když po třech letech bloudění a pronájmů se Slavia (tehdy Dynamo) dočkala vlastního stánku v Edenu, zasáhly represivní složky opět: Zabavily dresy.

„Došlo k tomu řízně a po granadonačalnicku,“ popisuje zákrok spisovatel Vítězslav Houška v knize Věčná Slavia (nakladatelství Olympia, 1992). „V tom týdnu před otevřením hřiště se dostavil do Edenu muž s žihadlem v oku, potkal tajemníka Mráze a tázal se ho po inventárníkovi oddílu Sehnoutkovi,“ líčí autor.

Záhy prozradil účel návštěvy. „Jdu si pro ty vaše sešívané dresy,“ bere si opět slovo spisovatel Houška. „Bylo rozhodnuto, že ty dresy musej okamžitě zmizet. Jasné?“ nebylo o čem diskutovat.

Chytré, leč k tehdejším poměrům dosti odvážné zdržení vykonavatele zločinecké zvůle umožnila kustodovi dvě sady uschovat, ostatní vydat musel. „Schoval je na věčnou památku. Neboť nevěřil, že si je slávisté ještě někdy obléknou,“ píše se v knize Věčná Slavia.

Nový domov v pražských Vršovicích bývalá chlouba českého fotbalu přivítala s vojenským týmem Křídel vlasti ve zvláštní kombinaci. „Oděna do tílek sešitých napůl z modrého a napůl z červeného textilu,“ odhaluje autor kroniky Věčná Slavia.

Novou podobu, ke které by našla vztah, fanoušci by ji přijali za svou a měli rádi, za tři roky nenašla. Nastupovala v různých barvách, často kombinovaných, ale také v zelené, černé. „Vznikla taková zvláštní soutěž, diváci se sázeli, v čem hráči vyběhnou,“ prozrazuje pamětník těch časů, jeden z nejuznávanějších českých fotbalových historiků Miloslav Jenšík.

Zabavené sady však neskončily ve stoupě ani nebyly nijak znehodnoceny. „Exekutoři byli lidé uvědomělí, hospodární a spravedliví,“ odkrývá jejich charakter spisovatel Houška. „Po nějakém čase dokonce dresy do Edenu vrátili – dokonale přebarvené, aby ani mikroskopem nebylo poznat původní odiózní barvy,“ dokládá, jak komunistický režim Slavii nenáviděl.

Jenže zarytí fanoušci a představitelé klubu, kromě těch, kteří byli do něj stranicky dosazeni, aby působili na převýchovu ideologicky nevyspělých reakcionářů, se nikdy nesmířili, že by červenobílé dresy zmizely v propadlišti dějin.

Jak polevovaly šrouby totalitní moci po odchodu dvou čelných představitelů Stalina v Sovětském svazu a Klementa Gottwalda v Československu, narůstala odvaha se diktátu vzepřít.

Využitý byl k tomu Velikonoční turnaj, který se konal na Letné (stadion Sparta, tehdy Spartak Praha Sokolovo) v neděli 1. dubna a pondělí 2. dubna 1956. Kromě pražských týmů se ho účastnily ještě švédský IFK Göteborg a chorvatský (tehdy jugoslávský) Hajduk Split.

Všechno dohodli tři konspirátoři, v klubu postavy velice známé. Správce inventáře Karel Sehnoutka, kustod František Polťák a redaktor Josef Laufer. Ti zosnovali, že Slavia (Dynamo) znovu nastoupí v červenobílých, tradičních a slavných, ale zapovídaných dresech. I bez vědomí a souhlasu vedení klubu.

Na mezinárodní akci s velkou a nepřehlédnutelnou publicitou a účastí diváků.

Existuje několik verzí přímých účastníků, jak se mužstvo Slavie objevilo na sparťanském trávníku na Velikonočním turnaji v roce 1956 opět v tehdy režimem zakázaných červenobílých dresech. Za velice věrohodnou se považuje líčení kapitána mužstva Miloše Štádlera, který ji několikrát prezentoval na besedách. „Den před zahájením byla na Spartě technická porada účastníků s pořadateli. Byl jsem na ní jako kapitán a se mnou i hospodář a vedoucí mužstva v jedné osobě Karel Sehnoutka,“ přenechal své postřehy na slávistickém webu v sekci Historický kalendář.

Jeho líčení je velmi podrobné a vysvětlující. Nejprve popisuje konání vedoucího mužstva. „Do reglementu uvedl dvě povinné sady dresů. Jednu červenomodrou a druhou bílou. V těch jsme taky obvykle hráli,“ odkrývá Štádler. „Los nám určil zahajovací zápas. Přijdeme do kabiny a tam máme na svých místech jen bílé trenýrky a modré stulpny,“ vybavuje si.

Události šly rychle. „Hildebrandt s Peškem si dělali legraci a Sehnoutky se ptali, zda dneska hrajeme bez dresů, že i ty nám zakázali. Sehnoutka s kustodem Frantou Polťákem se usmívali pod vousy a že to prý bude překvapení. Potom přinesli nažehlené tradiční dresy i s čísly, co paní Polťáková přes noc přišívala. Doslova na poslední chvíli a dali nám je.“ Byla tu vzdoroakce proti represivnímu režimu.

A hodně emočně silná. „Byli jsme naměkko a taky někdo pronesl něco v tom smyslu, že „tohle někdo od*ere“. Byla to provokace,“ uvědomovali si všichni. „Jediný smutný byl brankář Lojza Jonák, protože ten měl klasický „pláničkovský“ modrý svetr s hvězdou doma, ale neměl ho s sebou. Neřekli mu o tom nic. Litoval, že on, takový slávista, a jediný hvězdu nebude na fotkách mít,“ připomíná kapitán, jak si legendární brankář plně nevychutnal historickou chvíli.

Nástup na trávník byl okázalý. „Vyšli jsme na trávník a strhly se bouřlivé ovace. Jako by nastoupila Slavia s Pláničkou a Bicanem!“ našel Štádler přirovnání. „Jen bylo slyšet hlasité vydechnutí, údivu a pak radosti. Slova nebyla potřeba,“ přidává se historik Jenšík.

Všichni se obávali, že přijdou represe. Vyšetřování, zavírání, tresty. Komunisté neznali slitování. „Vzdor tomu, že na tribuně byl i prezident Zápotocký, žádné represe nenastaly,“ přijal s povděkem Štádler.

Slavnost to byla velkolepá. „Všichni si nás nafotili a ten snímek vstoupil do historie. Hráli jsme všichni nad své možnosti a vyhráli před nadšeným publikem oba své zápasy 3:1 a stali se vítězi,“ přiznává kapitán, jaká to byla vzpruha.

Slavia se opět – aspoň co se týče dresů – stala Slavií. „Na závěr jsem šel do kabiny rozhodčích podepsat zápis a přišel tam i starý matador Josef Laufer,“ přibližuje Štádler. „Ještě dělal pro rozhlas a ČTK. Blahopřál mi. Koukám, že má v očích slzy, a říkám mu: Pepíčku, snad nebrečíš? Odpověděl mi něco v tom smyslu, že za tyhle slzy se nestydí…“