Co dělá hlava sportovců v klíčových zápasech. Psycholožka jim radí, jak na ně

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tenisové kariéry, kterou v pěti letech rozjela, se vzdala kvůli studiu psychologie. Jakmile jí skončilo sportovní stipendium na Pacifické univerzitě na Havaji, přesunula se do Denveru. Kdybyste ji potkali, sotva byste odhadli, na co se Barbora Kijasová specializuje.

Běhala v nehořlavém obleku a s kyslíkovým přístrojem, aby pochopila, jak funguje hlava hasičů, když jdou do akce.

Pomáhala americkým para hokejistům.

Přednáší, jak zvládat stres a budovat odolnost.

Poradí, jak reagovat v rizikových povoláních a situacích. Třeba při fotbale. Jakmile se vrátila do rodné Ostravy, angažoval ji Baník jako certifikovanou mentální koučku.

32 let, křehká, jemná, přímočará, důsledná. „Psychologie už dávno nespočívá jen v terapiích,“ říká v nevšedním rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Dají se nervózní sportovci ukočírovat? A jak se to vlastně dělá? „Má to podobné principy jako u hasičů, když běží do hořícího baráku. Vypjatá situace vás dostane do stresu, ve kterém můžete ztratit kontrolu nad sebou, chybujete a platíte za to.“

Když jste minulý víkend viděla, jak se vyostřilo pražské derby, uměla jste se vcítit do kůže fotbalistů, trenérů, diváků? Největší fotbalový zápas v Česku se znovu změnil v peklo nadávek, urážek a faulů.

Především vnímám rozdíl v tom, jaká skupina lidí jde ten sport sledovat. Za jakou kulturou putuje. Co fotbal vytváří a snaží se prezentovat navenek pro veřejnost.

A to je? Studovala jste v Americe, měla stáž v Japonsku.

To je právě ono. Zásadní je už cena lístků na fotbalová, hokejová či baseballová utkání. Jsou nesrovnatelně vyšší než u nás. V USA je pak sportovní utkání prestižnější kulturní událostí. Zaplatíte si za ni. Jdete si vychutnat kvalitu výkonu, ne emoci konfliktu. A jste zvyklí na daleko slušnější chování.

Klidně můžete být expresivnější.

To bych nerada. Každopádně chování v ochozech během utkání zpravidla odráží socio-ekonomickou úroveň publika. Pak je otázkou, jestli třeba prestiž sportovce není vyzdvihovaná více v zahraničí než u nás. Tím hledám spojitost třeba v tom, jak v zámoří fungují univerzitní sporty.

Nadějní hráči se často rekrutují z univerzit.

Ano, v rámci baseballu, basketbalu nebo amerického fotbalu. V rámci hokeje plus minus také. Jako student-athlete na univerzitě musíte mít dobré známky, hlídá se vám docházka a nechcete si lajsnout přešlap, který by vám zásadně poničil sportovní kariéru. Jste za to ale odměněni, celá univerzita vám fandí. Včetně profesorů.

Automaticky?

Je to tak nastavené. Pak přirozeně cítíte zodpovědnost za své chování. Stáváte se lídrem. Hrdá a slušná reprezentace svého týmu se pak pro sportovce stává standardem. A takový systém v USA funguje již na úrovni středních škol. My tak vedeni nejsme. Vidím v tom spojitost, pokud se bavíme o vystupování sportovců a jejich přístupu k soupeři. A vzhledem k tomu, že u nás kvůli financím třeba u fotbalových dorostenců nebo juniorů nebývají trenéři na full-time úvazek s odpovídajícím trenérským vzděláním, přirozeně takové podmínky nevytvoříte. Naopak, mladý sportovec může být veden k tomu, že vítězství je postaveno nad fair play, zvlášť ve vypjatých či sporných situacích. Takže ano, může to hrát určitý faktor, proč v českém sportu není natolik uctivé prostředí v porovnání s některými jinými zeměmi.

Normalizovala byste ho?

Určitě ne. Ale je důležité v širším kontextu také zdůraznit, že je přirozenou reakcí člověka, zvlášť v rámci nějaké skupiny, se kterou se ztotožňuje, že se vymezí vůči skupině druhé. Když je pod tlakem a dostane se do napětí, je blíže reakcím, které jsou za hranou.

Konkrétně když třeba slávistický fyzioterapeut Berger při fotbalovém derby zlostně nakopl sparťanského útočníka Kuchtu, který provokoval?

To je samozřejmě za hranou, ale emoce jsou přirozené. Podíváme-li se na výkonovou stránku, každý tým musí být kohezní, aby fungoval dobře. Sportovec se musí s týmem identifikovat, aby se to odrazilo na zvládání společných překážek, na překlenování náročných období. Z toho pohledu jsou emoce přirozené a důležité.

Pokud nepřejdou do násilí.

Jistě. Je to podobné, jako bychom se bavili o tom, jestli dýchání je dobře, nebo špatně. Prostě evolučně jsme vytvoření tak, že dýcháme. Emoce i dech plní důležitou roli v našich životech. A stejně jako emoce, i dech může být kontraproduktivní, pokud není regulován.

Ano?

Ve vypjaté situaci se dech mění. Dýcháme plytce, cítíme napětí v šíji, což dává signály do mozku, který se následně ocitá ve větším stresu. Z toho se vytváří začarovaný kruh, kdy má člověk ve vysokém napětí tendenci reagovat automaticky. Čili může udělat nějaký přešlap, kterého později lituje.

Podobně jako fyzioterapeut Slavie, dejme tomu? Ale vy máte pochopení.

Ano. Otázkou ale také je, s jakým přístupem do vypjatých zápasů jdete. Když před zápasem v kabině slyšíte samá slova, která nerespektují soupeře a musí se vytečkovat, vede to k problému na hřišti. Projevuje se ve vás nenávist, namísto bojovnosti.

Jak to vnímáte coby psycholožka? Coby žena? Coby sportovkyně?

Vnímám to jedněma očima. Záleží i na trenérovi, protože je lídrem a nasazuje laťku, standard, naladění týmu. Čím je standard nižší, tím horší bývá chování všech okolo. Ale není to samozřejmě pravidlo.

No právě, trenéři Slavie a Sparty, pánové Trpišovský a Priske, pokud se zrovna nehrají zápasy, jsou úplně normální chlápci. Klidní, inteligentní, nad věcí.

Jistě, proto se bavme, co je vlastně sport a co způsobuje. Kde jsou hranice správného chování a co už je za hranou. Z mého pohledu je ale stejně důležité zmínit i pochopení, že v intenzivní situaci má člověk tendenci chybovat, dělat přešlapy.

Co znamená intenzivní situace?

Když vás sleduje dvacet tisíc lidí na stadionu třeba. Když se o vašem zápase mluví týden dopředu. Když cítíte křivdu od rozhodčího. Když vás vyprovokuje soupeř. Je spousta situací, ve kterých je velmi těžké udržet chladnou hlavu, zároveň ale žádná z nich neomlouvá, když někoho čutnete na stadionu v tunelu. Viděl jste minulý týden, jak Japonci tleskali českému nadhazovači?

Jasně. Ondřej Satoria ukončil svou kariéru tím, že vymazal všechny slavné japonské pálkaře a vyprodaná aréna v Tokiu mu tleskala. Obrázky obletěly svět.

I tak se dá vnímat sport. Velký čin. Velká konkurence. Velký respekt k soupeři. Úcta. Ale je to Japonsko, jiný sport, jiná kultura.

V Kjótu jste měla psychologický výcvik, viďte?

Byl to intenzivní kurz Mindfulness, dostupný veřejnosti, který pak testovali u sportovců v Olympijském tréninkovém centru u nás v Coloradu. Nezažila jsem, že by v Japonsku mezi diváky nebo sportovními rivaly bouchaly emoce, když se zrovna nedaří. Emoce v sobě nemusí nést stopy násilí. Jde o osobní hodnoty a sebekontrolu. Napadá mě třeba Jiří Procházka, bojovník z MMA, což je jeden z nejvíce násilných sportů vůbec. A Jirka má přitom respekt jako jednu z hlavních životních hodnot.

Ačkoliv chce soupeře přidusit v kleci.

Chce ho porazit ve sportovním prostředí, kde se oba snaží být nejlepší, kde vyhrát může jen jeden. Pak tedy chápu ty procesy, které se ve vypjaté situaci dějí. Dát vše do boje, ale respektovat toho druhého. Což se neděje vždycky.

Minulý víkend se třeba popraly dva fotbalové týmy v Brazílii. To bylo něco nechutného.

Obecně, ale zvlášť v derby, i malý faul může být vnímaný jako záměrná provokace. Pak dochází k subjektivnímu vnímání a interpretaci dané situace. Viděla jsem. Útočník v Brazílii nejprve fauloval brankáře, ten se ohradil a zaklekl ho. Oba týmy ihned přiběhly a došlo k potyčce všech. Ano, bylo to opět za hranou, tam ale vidíte, jak jsou týmy soudržné. Vyvolalo to stejnou reakci, jako by někdo kopal do člena vaší rodiny a ona se rozhodla bránit. Přehnaně, ale intuitivně. Okamžitě se vyšroubuje tepovka, máte zúžené vnímání situace a jde do vás zlost, která jde ven.

Musí?

Nemusí, pokud nad sebou neztratíte kontrolu. Když vaše pozornost směřuje na soupeře, přehlížíte sami sebe.

Rozumí tomu fotbalisté v Baníku Ostrava, kterým děláte mentální koučku?

To byste se musel zeptat jich.

Ale ptám se vás.

Věřím, že tomu do určité míry rozumí. Svůj vliv vnímám. Vidím cestu v rozvoji mentálních dovedností, které učím nejen sportovce, ale taky i realizační tým. Třeba v seberegulaci, v sebereflexi. V uvědomění si toho, kde mám svou pozornost ve vyhrocených situacích. Jak dýchám, když mi není příjemně. Jakmile se nechám rozhodit a tyto prvky neuhlídám, kvalita mého výkonu se logicky snižuje.

Nemyslíte, že by se třeba trenéři měli mírnit? Už kvůli svému srdci.

Přála bych si, aby všichni z nich věděli, že jejich hlava i tělo jsou vybaveny nástroji k udržení vlastního klidu a kontroly. Mají to extrémně těžké. Protože když se nedaří, kdo to zpravidla odskáče?

No právě, trenér.

Tam vidím potenciál, se kterým dá pracovat. Není to pochopitelně jednoduchá pilulka a všelék, ale trenéři by měli pracovat na regulaci nervového systému. V daném okamžiku. Jaké myšlenky mi probíhají hlavou? Na co se zaměřuju? Co mám pod kontrolou a co ne? Co ještě můžu vyřešit? Jak zůstat konstruktivní?

V těch nervech?

Dá se toho hodně provést, aby se člověk nedostal do nadměrného stresu. V roce 2020 jsme v Coloradu spolu s Brianem Bishopem, bývalým majorem americké armády, založili společnost, která se specializuje na mentální trénink pro optimalizaci výkonu a prevenci v rizikových a zátěžových povoláních.

Četl jsem pochvalné recenze.

Byla to práce s lidmi v první linii, a dá se praktikovat u fotbalových trenérů. Jedná se o to, aby člověk dlouhodobě udržel kvalitu výkonu pod tlakem a ve stresu. Když jste hasič, voják nebo policista, nesmíte chybovat. Nesmíte! Běžíte do hořící budovy zachránit lidi a nesmíte tam vletět přemotivovaný ani bázlivý.

To se snadno řekne.

Dá se to naučit. V riskantní chvíli dýcháte rychleji, zužuje se vám pozornost. Snadno můžete přehlédnout důležitou informaci typu nestabilní podlahy nebo prohořelého trámu. Chybný krok už nikdy nenapravíte. Kromě jiného jsme zkoušeli simulaci spadlé budovy, takzvaného bludiště, jak se tomu říká.

Taky jste si to zkusila?

Ano, ve výstroji, s helmou zapojenou na kyslík. Přes masku máte další plast pro simulaci tmy nebo kouře. Musíte se téměř naslepo dostat ven z bludiště v omezeném čase a s omezeným množstvím kyslíku, protože hrozí, že tam zůstanete.

Jaké to bylo?

Přesně se ukázala vyšší aktivace a snaha, až taková urputnost, jak se dostat ven. Což zároveň snižovalo jemnou motoriku, která byla nutná pro to, aby se hasič promotal třeba přes dráty, které čouhaly napříč úzkým půlmetrovým tunelem. Hlavně se do nich nezamotat. V napětí a emocích vám v hlavě šrotuje: Sakra, ubíhá mi čas! Jak zrychleně dýcháte, spotřebováváte víc kyslíku, takže jdete sám proti sobě.

Co to má naučit?

Regulace sebe sama, což je podmíněné rychlým uvědoměním si vlastního stavu. Člověk musí zůstat pozorný. Nesmí se nechat vykolejit, což se nemusí stát jen lidem v první linii, ale klidně trenérům, fotbalistům nebo řidičům tramvaje.

Škodí výkonu přemotivovanost?

Ano, major Bishop mi říkal: Když stojíš proti člověku, který proti tobě drží zbraň, neřešíš nedostatečnou koncentraci. Zároveň sám nemůžeš reaktivně vystřelit. Potřebuješ klid.

To znamená?

Že pokud ho nemáte, jste v tunelovém vidění a nevšímáte si, co se děje devadesát stupňů od vás. V tom to zároveň mají sportovci těžší, protože mají mnohem větší mentální prostor řešit, co jim nevyhovuje, co se jim nelíbí, vůči čemu se chtějí nebo potřebují vymezit.

Proto musí přirozeně dělat víc chyb?

Nerada bych srovnávala, protože být vrcholovým sportovcem kromě jiného znamená obrovskou osobní oběť. Byť dobrovolnou. Klidně už od čtyř nebo pěti let kráčíte za cílem, že si jednou, pokud vám budou přát okolnosti, budete vydělávat sportem a splníte si sen. Proto umím pochopit emoce a nervozitu, které jsou toho vývoje přirozenou součástí. Takže vnímání stresových situací je strašně subjektivní. Pro hasiče, který si jde jako hobík zahrát o víkendu fotbal, je práce s emocemi úplně jiná než pro fotbalového profíka.

Jaká slova používáte, když s fotbalovými profíky mluvíte?

Rozhodně jiná než u jednotek z první linie. Musím zůstat na úrovni toho člověka, se kterým pracuju, a toho, co potřebuje. Třeba skrze rozvoj mentálních dovedností nebo identifikaci vlastních hodnot. Bavíme se třeba, jakým fotbalistou by na hřišti chtěl být, jak má na hřišti myslet, kdy naopak jen vnímat smysly, jak pracovat s emocemi, co ho rozhazuje, co už je třeba za hranou. Dává vám to smysl?

Jednoznačně.

Ale je to úplně jiná forma než třeba u vojáků, kteří musí situaci, která je nekomfortní nebo nebezpečná, automaticky přijmout a pracovat s ní tak, aby se zachovali správně. Nic jiného jim ani nezbývá, aby přežili. Fotbalisté mají čas, aby hledali efektivní způsob, jak postoupit dál. Právě mentální trénink může pomoci, aby své dovednosti rozvinuli.

Měla jste rozjetou kariéru v Americe, teď jste se vrátila do Ostravy. Stačí vám to?

Nemám ráda slůvko stačí. Své zkušenosti si nesu s sebou, kamkoliv jdu, a vážím si toho, že díky své profesi jsem parťákem těm, kteří mají vůli a odvahu se na chvíli zastavit a podívat se na to, jak být lepší. Ve vrcholovém sportu nebo třeba u manažerů a podnikatelů. Pokud budou odolní a se správnými hodnotami, budou i v náročných situacích dobrým vzorem pro své okolí. A ve sportu pro mládež.

Pardon, to zní až naivně.

Naivní to je do doby, než se toho reálně dotknete. Jsem vděčná, že se toho po čtyřech letech od návratu domů dotýkám často. Třeba před sebou vidíte mladého dospělého člověka, který k vám poprvé přišel před čtyřmi lety, a dnes si říkáte, že každá minuta vaší pozornosti věnované jemu, měla smysl. Hodnoty, mentální dovednosti, odolnost, vize, nadhled. V tom vidím svůj přesah do společnosti. Nejen svůj. Přesah oboru psychologie výkonu.

A když se vrátíme úplně na začátek: věříte Česku, že může prostředí kolem sportu zkulturnit?

Rozhodně. Řeknu to pohledem své profese: šanci má každý, u koho se projevuje vůle pracovat na sobě. To kolem sebe vidím a to mi dodává optimismus.