Legendární Jelínek o Spartě: Tlak? Za komančů nás brali jako rudé ďábly

Sedí k němu slovo válečník, nic víc není potřeba dodávat. Tomáš Jelínek je jednou z nejvýraznějších postav historie hokejové Sparty a je symbolem reprezentační doby bronzové z přelomu 80. a 90. let. Byl taky posledním kapitánem týmu, který se jmenoval ČSFR. Československo získalo bronz na olympiádě 1992 i na mistrovství světa v Praze, pak se země rozdělily.

„Vždycky to vybírali trenéři, já byl známý tvrdou hrou, navíc mám trochu hrubší hlas. Takže když něco řeknu, byl jsem slyšet,“ nabízí svůj pohled, proč z něj Ivan Hlinka udělal šéfa sestavy s Robertem Reichlem, Otakarem Janeckým nebo Františkem Musilem.

Námitce, že i tvrdý hráč přeci může být jasný lídr týmu, se hned brání: „Za lídra jsem se nepovažoval nikdy, byl jsem spíš ten buldok, který neuhnul a říkal, co si myslím. Kolem mě byli jinak daleko lepší hokejisti, než jsem byl já.“

Kdo si pamatuje jeho éru, tak ale hned dodá, že Jelínek svoji práci zbytečně shazuje. Dokázal dát 20 gólů za Spartu ve dvaceti letech, ve třiatřiceti se v dresu Plzně dostal na 22 branek. Když Sparta zlikvidovala Vítkovice v roce 1985 11:1, dal čtyři góly.

Zahrál si NHL za Ottawu a posbíral čtyři bronzové medaile v reprezentaci. Na MS v Praze a Bratislavě 1992 se vytáhl při výhře nad Kanadou čtyřmi body (2+2). Na druhé straně stáli Ron Hextall nebo Rod Brind´Amour, hvězdou zápasu se ale stal Tomáš Jelínek.

Platný byl hlavně svým stylem neustále někoho štvát. „Nikdy jsem se tím netajil. Když jsem šel do zápasu, potřeboval jsem někoho nejdřív praštit, pak to už jelo,“ usměje se. S vrcholovým hokejem skončil v roce 1999, tedy před masivním nástupem internetu. Kdyby hrál v éře sociálních sítí, kolovaly by ve virtuálním prostoru desítky videí jeho práce. „Kdybych se o nikoho neopřel, v zápase nejsem. Dnes bych si asi moc nezahrál,“ pokračuje pobaveně.

V knize „Naše krev je Sparta“ se kouzelně popisuje jeho nástup do nejvyšší československé soutěže. Ve druhém zápase, do kterého byl nominovaný, chtěl sestřelit brilantního kladenského střelce Milana Nového. On, zobák ze Sparty, chtěl trefit legendu.

Jenže Nový se uhnul a Jelínek se rozplácl o mantinel.

Rád na soupeře taky něco spustil, snažil se je rozhodit. „Jasně, musíte něco začít. Ne každý má povahu, aby řekl: Polib si šos. A hrál dál. Vy si vymýšlíte, vrtáte do toho druhého a dost lidí se chytne, reaguje a máte ho,“ rozebírá svoji taktiku, kterou se stal jako soupeř jedním z nejnenáviděnějších hráčů v soutěži.

Kdyby měl vybrat jednoho „kamaráda“, kterého vždycky uměl rozpálit, nenajde ho: „Pro mě byl každý soupeř. Každý si chtěl vzít moje peníze, na které jsme si mohli s mým klubem sáhnout, takže do všech stejně.“

Dnes je i členem disciplinární komise. Když je potřeba trest řešit v širším plénu, taky si řekne svoje. Jestli se někdo ve faulech vyzná, tak se dá říct, že Jelínek vystudoval univerzitu tvrdé a záludné hry. Stal se prvním hráčem v extralize, který dostal za sezonu čtyři tresty do konce utkání. Jeho bilanci ze sezony 1994/95 nikdo nepřekonal, maximálně ji Ryan Hollweg, Jan Štich a další bijci dorovnali.

Stanovil taky český rekord v trestných minutách, když jich posbíral 163. Ale ten už dávno padl. Podobně se zapsal i ve Finsku, kde skončil v sezoně 1991/92 na jedenáctém místě v bodování a současně byl i nejtrestanějším hráčem ligy.

S dnešními pravidly by sem tam šel na trestnou taky. „Ne sem tam, asi bych z ní nevylezl,“ rozezní svůj silný hlas.

Ve Spartě odehrál celkem deset sezon. Klub ho vyměnil v roce 1989 do Českých Budějovic, pak se vrátil domů ještě na druhou půlku sezony 1997/1998. „Když se dnes bavíme o tlaku, tak za komančů se na nás dívali tak, že jsme rudí ďáblové. Každý se na nás chtěl vytáhnout, což platí i teď. Nutí vás to hrát na 150 procent,“ říká.

Takže jestli je těžké hrát za Spartu? „Nevím, jestli těžký,“ přemýšlí. Spíš klub nikdy takhle nevnímal. „Teď je Sparta jiná, není tady odchovanců tolik. Ale v mé éře tam bylo hodně kluků, kteří si prošli klubem od mládeže. Když k nám přišly náplavky (hráči odjinud), tlak vnímali jinak. My už to znali, vždycky jsme měli hrát nahoře, většinou nám všude nadávali, na což si zvyknete. Kdo přišel, se s tím musel srovnat. A kdo ne, musel odejít,“ přidává svůj pohled.

Po olympiádě a MS v roce 1992 se stal prvním Čechem, který nastoupil v Ottawě Senators. Tomáše Jelínka si vyhlédl nový klub NHL, že by jeho urputný styl mohl fungovat i za mořem. „Šel jsem tam kolem třicítky, kdy se za mořem už moc nezačíná. Povedly se mi mistrovství světa i olympiáda a Ottawa skládala nový tým. Nebylo to pro mě jednoduchý, protože tam nehrál jediný Evropan,“ vybavuje si.

Nakonec si za Senators zahrál jen jednu sezonu: „Měl jsem smůlu, že jsem si v tréninkovém kempu utrhl křížový vaz. Pak jsem odehrál 49 zápasů, prdnul mi meniskus, a tím to pro mě skončilo. Musel jsem na operaci.“

Intenzivních zážitků si v sobě nese ze zámoří ale hodně. „Dost věcí se v NHL změnilo. Ale jedno podle mě platí pořád. Kdo přijde do NHL, myslí si, že hodně trénuje. Tam ale zjistíte, že trénink je o něčem jiném,“ vyskakují mu vzpomínky na nástup do kempu.

„Poprvé jsem přijel na trénink, písklo se, koukám a všichni byli už na modré čáře. Já stál pomalu ještě na brankové,“ usmívá se Tomáš Jelínek. „Myslel jsem si, jak jsem dřel v létě, a pomalu jsem byl připravený nejhůř z týmu. Bylo to enormní tempo,“ doplňuje.

Se zámořím měl pak ještě zkušenost, že dělal v letech 1999-2008 scouta pro Calgary Flames. „Skončil jsem s hokejem, kluci jako David Volek, bráchové Havlůjové dělali skauting. Říkal jsem Davidovi, jestli by se nezeptal, zda někdo nehledá skauta. V Calgary zrovna končil Jirka Hrdina, šel do Dallasu, tak se uvolnilo místo,“ vysvětluje, Jelínek, jak se dostal k vybírání hráčů pro draft NHL.

Ve své době doporučoval Flames pár hráčů z Česka. „Ale vždycky záleží na týmu, koho chce, jakou žádá pozici. Calgary tehdy hlavně chtělo Kanaďany, Američany, moc se do Evropanů nehrnuli,“ říká.

Tipy, které dával on? „Pár jsem jich měl. Chtěl jsem Jakuba Voráčka, Jirku Hudlera i Milana Michálka.“ Kvůli Voráčkovi s Michálkem by Flames muselo měnit pozice, aby se dostalo výš. Ale Hudlera si dvakrát vzít mohlo. Jen si sáhlo pro Erica Nyströma, který se nakonec prosadil jako hráč do třetí a čtvrté formace, a Briana McConella, který v NHL nenastoupil ani jednou. Tady klub na Jelínka dát měl.

Dnes už je z někdejšího zarputilého válečníka jen fanoušek. Chodí podporovat Spartu. Dřív jezdil i do Liberce, kde hrál syn Petr, ale v roce 2023 skončil i junior. Jelínek mladší má na starosti v klubu rozvoj hráčů a jako táta hledá talenty pro klub NHL, nyní spolupracuje s Los Angeles.