Bral zlato z Prahy, pak málem oslepl. Od té doby hokejová legenda nerada meruňky

Historicky nejdelší československé čekání na zlatou medaili z MS se odehrálo mezi lety 1949 a 1972. Po srpnu 1968 navíc dodala hokejovým bitvám s dominantním výběrem SSSR speciální náboj touha pokořit okupanty aspoň na ledě. A v řadách československého výběru byl tehdy i obránce Vladimír Bednář, legenda plzeňského hokeje.

Jako mladík stál po boku Nedomanského či bratrů Holíků u dvou legendárních porážek SSSR na mistrovství světa ve Švédsku v roce 1969. O tři roky později pak získal zlatou medaili na šampionátu v Praze. „Byl to neskutečný úspěch, obzvlášť v Plzni. Byl jsem první mistr světa vůbec v Plzeňském kraji, to nikdo nikdy nebyl,“ vzpomíná Vladimír Bednář, který byl hostem podcastu Nosiči ledu.

Projděte si hlavní témata, která v rozhovoru zazněla.

Po invazi sovětských vojsk do ČSSR v srpnu 1968 bylo následující hokejové mistrovství světa, které se nakonec místo Prahy pořádalo ve švédském Stockholmu, první velkou sportovní konfrontací obou zemí. Šlo více než jen o sportovní výsledek. Výběr ČSSR se na mistrovství utkal se Sověty dvakrát a v obou zápasech vyhrál. Nejprve 2:0, pak 4:3. „Stadion bouřil, protože první a druhý zápas jsme byli doma. A tam byla taková jasná taktika, koho potkáš, tak ho zmlať. Tam se neříkalo, kde budeš stát, ty to budeš dávat tamhle, prostě proti té síle a té kvalitě, co oni měli na tu dobu, musela být jenom brutální síla,“ vzpomíná na zápasy Bednář.

Kvůli prohře se Švédskem v posledním zápase skončila československá reprezentace na třetím místě, to ale nikomu moc nevadilo. Hlavní cíl se podařilo splnit. „My jsme nevěděli vůbec, co se děje v Praze nebo v Česku, takže až druhý den v novinách byl nějaký snímek, co se dělo na Václaváku, že se vybíjel Aeroflot a takové věci. Že národ za tu dobu, za tu okupaci, potřeboval nějakou odplatu. Nečekal jsem, že přiletíme a že tam bude tolik lidu,“ vzpomíná Bednář na nadšené přivítání při návratu.

V roce 1972 se v Praze konečně mohl uskutečnit světový šampionát, po tři roky odkládaný. Československý výběr je nakonec vyhrál a získal po 22 letech zlatou medaili. Protřelí komunističtí manipulátoři školení z Moskvy ale nenechali nic náhodě. „Ti policajti se vůbec nekoukali na hokej, dívali se do hlediště, aby tam nebyla nějaká výtržnost. Pochopitelně. Byl to první start ruského mančaftu po okupaci v Praze,“ vzpomíná na pražský šampionát po více než půlstoletí jeho tehdejší účastník, reprezentační obránce Vladimír Bednář. „Čekali, že něco bude, no a nebylo. Protože jsme je porazili, tak byl klid. Kdybychom prohráli, tak by bylo kdovíco,“ dodává.

Jaké to je hrát šampionát na domácí půdě, ví i Vladimír Bednář. „Těžká situace. Těžká situace bude i letos. Doma hrát není žádná sranda. To je tlak v médiích, tlak všeho. Jste pod dohledem, jak my jsme byli, tak i letos bude tým pod takovým dohledem,“ srovnává Bednář, co bude čekat českou reprezentaci na letošním MS v hokeji, které se odehraje v Praze a Ostravě.

Půl roku po zlatém šampionátu v Praze Bednáře nešťastně odražený puk trefil do oka a dlouho nebylo jisté, zda úplně neoslepne. Nakonec se nejhorší prognóza nepotvrdila, ale následující rok mohl na hokej zapomenout. Svou buldočí zarputilostí se pak ale znovu dokázal vrátit na ligové stadiony, i když měl značná omezení. Sám o tom v podcastu Nosiči ledu mluví tak, že pak „už jen paběrkoval“.

A vysvětlil také, proč od té doby nemá rád meruňky. „Medicína nebyla v té době, kde je teď. Navštívil jsem proto nějakou bábu kořenářku a ta mi doporučovala, abych jedl meruňky. Já jsem byl asi dva měsíce v nemocnici, tak jsem tam měl ty štosy meruněk. Jenom jsem se zásoboval, aby se to nějakým způsobem vylepšilo,“ vzpomíná na nepříjemné chvíle, kdy se léčil.

Celý rozhovor si můžete poslechnout také v audioverzi v podcastu Nosiči ledu: